(Možná příliš osobní) postesk: Tak nevím. Pořád je něco, co se musí zařídit, a nejen že nestíhám číst a komentovat, nestíhám pořádně psát. A to nevím, jak moc nerozumné je psát teď. Ale třeba se mi začne dařit psát drabblata aspoň v ty dvě tři ráno, kdy chodíme spát. Nebo si urvávat víc chvil, jako je tahle.
Druhý den po Když rozum nestačí.
V místnosti se průběžně zvedaly a tišily hlasy, když Norrgh vyprávěl o svém objevu.
„Takže myslím, že by někdo měl jít se mnou,“ zakončil nakonec.
„A já nemůžu,“ přikývla Naisa, „musím se tu o všechny postarat.“
„Já bych mohl,“ozval se záhy Paern.
Naisu až překvapilo, že nevykřikl okamžitě. Už nějakou dobu se chtěl stát hrdinou. Do armády, pokud se jí tak tedy dalo říkat, ho nepustili. Od té doby se připomínal vždy, když situace zaváněla důležitým posláním. Jenže kluci jako on teď byli zoufale potřeba právě tady.
Váhavé pohledy v očích přítomných jeho dnešnímu pokusu ale dávaly dobrou šanci.
Ještě jedno nemístně osobní povzdechnutí nějaké dvě a půl hodiny po rozepsání drabble (z čehož samotné psaní zabralo tak čtvrt hodiny): Je to absurdní. Víte, že čas ubíhá a prošvihnout půlnoc znamená ztratit hned dva body, že čas ubíhá a termín úkolu vám nikdo kvůli organizování soustředění neposune; zakazujete si koukat na hodinky a opakujete té holčině, že času máte dost a ne, vůbec vás neobtěžuje, že tu s ní sedíte a čekáte, až jí bude líp. Není to lež, jen…
(Máte-li pocit, že sem takové věci vážně nepatří, klidně mi to řekněte. Jen aktuálně se chci tvářit, že patřit smí.)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Povedené drabble!
Azereth
Ach, chudáku. V dubnu taky máloco stíhám, a když se soustředím na drabblata, tak všechno ostatní jde pravidelně do kytek. Hluboce soucítím.