Hvězdy nad námi

Milá striggo
Jsem takový Ježíšek ježíškovatý.
Nejlépe znám svět okolo sebe z pohledu výšky mých očí, ze zvuků prošlých mými oušky, z pocitů vnímaných mým srdcem.
A tak jsem si dovolila sáhnout do svých pocitů, vzpomínek a známých příběhů, a vykouzlit z toho malé povídání pro tu chvilku, kdy slunce se už uloží, ale noc ještě odkládá svůj příchod. Krásný čas povánoční, dnes již skoro novoroční.
Mamut
Jen hvězdy nad námi.
V dalekém vesmíru, v mracích mlhovin se rodí. Žijí své předlouhé bouřlivé životy, pamatujíc veškeré dění okolo a pak v děsukrásném dramatu umírají…
Jiskřivá noc. Na temné obloze třpytí se drahokamy hvězd ve svém na oko neměnném postavení. Hle, Orion. Ten průvodce zimním časem.
Přitáhne si vlněný svetr blíže k tělu, a ještě jednou se z plných plic nadechne. Miluje ten čas, kdy noc převládá nad dnem, kdy se krajina pokryje bílou peřinou a kdy ticho lehce přerušuje jen tiché křupání sněhu pod nohama.
Vrátila se do domu a sedla ke krbu do křesla. Přítmí pokoje a teplo ohně pomalu ji uspávaly.
Přítmí pokoje a praskání ohně, sen a fantazie, vzpomínky i dávné příběhy…
Ušlapaná cesta se vinula mezi hradbami stromů.
Tolikrát už tady šli. Stromy tiše ševelily, větvemi se dotýkaly a skupinu tichým zpěvem větru v korunách doprovázely. Někdy vítr hučel a skučel, jindy po větvích jen lehce klouzal.
Nejraději tudy chodila v zimě. Když sníh pokryl krajinu a vše se uložilo k dlouhému odpočinku. Sníh praskal pod nohama poutníčků. Jen občas si nadhodili na rameni tornu či kytaru. Ticho přerušoval jen tlumený hovor nebo jemně pobrukovaná písnička.
Milovala tu cestu, cestu k volnosti, cestu k zapomnění na všední starosti. Na čas se oprostit od povinností a jen tak jít. Nad hlavou tmavou oblohu posetou miliony hvězd. A jít a jít a pak se kolem ohně usadit a nechat myšlenky jen tak plout, kam se jim bude chtít. Do světa fantazie, do světa dávných příběhů...
... sen a fantazie, vzpomínky i dávné příběhy…
Syrová krajina kamenů, jen malá stuha vody místo řeky. Přes den slunce pálí do písčité půdy, že ani ještěrky nechtějí opustit stín balvanu.
Slunce tak palčivé, že poutníkům nezbývá než vydat se na cestu nocí, kdy lehký vánek pohladí čelo a uleví znavenému tělu.
Musí být silná, ještě dlouhá pouť je čeká. Ona na hřbetu oslíka, jenž nese je dva. Ji a dítě. Dítě, jež pod srdcem nosí.
Jdou nocí hvězdnou, nocí, kdy velký vůz ukazuje jim cestu. Poutníci zvláštní, poutníci dva a oslík.
A hvězdy se neptají, podobny lucernám na vysoké klenbě září. A měsíc, jejich pastýř, cestu osvětluje.
Jen jedna ta hvězda, zvláštní, se v hloubi temnoty připravuje na svůj úkol.
Dovést ty poutníky k jejich cíli a potom ukázat všem kam že mají jíti a dar boží přivítati...
Přítmí pokoje a praskání ohně, vzpomínky i dávné příběhy…
Jen hvězdy nad námi…