Mezičasí

Před třiceti lety bychom jim dávali rudé karafiáty. Dnes jsme místo toho měli žluté gerbery.
Když jsme se po čtyřech letech loučili s třídní, věděli jsme, že každý z nás má slzy v očích. Tak jsme se na sebe nedívali a každý jsme si nechali prostor pro své vlastní „nebudu brečet.“
Na louce pod zámkem bylo zeleno a zlato a my věděli, co všechno jsme si nestihli říct a jak jsme se vlastně nestihli poznat. A nechtěli jsme odejít, ani když se stíny posunuly, protože jsme věděli, že jakmile z té louky odejdeme, definitivně nám začne nový dlouhý běh životem.
AN: Já se omlouvám za děsné BJB, ale když my dneska měli psolední zvonění a já jsem prostě celá nepoužitelně naměkko.