Moje články

Nebelvírské oslavy famfrpálového vítězství stály za to, říkal si Sirius ležící na stole, když netušil, kdo se z něj následně napije.
Olíznutí na krku následované popraškem soli.
Zelenohnědé oči.
Chladivá tequila v pupíku.
Kousek citrusu umlčuje jakékoliv Siriusovy protesty.
Neexistující protesty.
Jazyk a rty na Siriusově hrdle slízává sůl.
Prosím víc!
Ústa nedaleko Siriusových slabin, která se nebezpečně dožadovala pozornosti.
U Merlina!
Ústa, která se přiblížila k těm Siriusovým, aby si z něj převzal citron.
Sirius cítil kyselou vůni. Skoro jako-
Remus udělal cosi neočekávaného – přitáhla si Siriuse, aby ho mohl políbit.
Sirisius udělal ještě něco více neočekávanějšího.
Přidal se.

Bertík slavil narozeniny. Pozval i toho matematika.
Kurt nebyl populární. Zhodnotil kolegovu knihu, že má na začátku chybu. Věta o neúplnosti vzbudila značný poprask.
Ale Albie cítil vůči tomu chlapci zvláštní náklonnost.
Než dostal dárek.
„Z tvé teorie vyplývá možnost cestování časem nazpět.“ Kurt přišel na jeho narozeniny, aby mu zkritizoval práci. Cestování nazpět bylo nemožné! „Ne matematicky.“ Kurt ukazoval výpočty.
Později litoval kosmologické konstanty. Největší omyl se později uchytil při výpočtech s temnou hmotou.
„Víš,“ prohodil Albert k obávanému matematikovi nad nečekaným dárkem. „Příště mi bude stačit pusa.“
Gödel se nesměle naklonil a dal Einsteinovi nejlepší dárek na světě.

Albus nesnášel rodinné sešlosti. Připadal si jako ve slepičárně.
Sestřenice se nastavovaly před Scorpiusem jako slepice kohoutovi.
Kurva, jistěže ano. Zasraný zmijozelský princ.
Dominique ukazovala Scorpimu bujný výstřih. Roxanne odhalovala dlouhé nohy. Lucy setřepávala neexistující drobečky ze Scorpiho klína!
Albus věděl, že Scorpi vypadal božsky. Měl oči. Scorpius byl kurevsky okouzlující.
„Je kapitán,“ zakvokala Rose.
Scorpi si vysloužil další obdivné pohledy.
Zasraný famfrpál.
„Jestli chceš všechny dopálit,“ zmínila Lily Albusovi. „Dej mu pusu.“
Albus ostatním neoznámil, že se Scorpim nejsou jen přátelé.
Scorpi říkal, že chce více poznat jeho rodinu. Albus se bránil. Varoval ho. Takže… Vyžer si to, lásko.

„Měli bychom zatáhnout závěsy,“ upozornil. „Kvůli Péťovi,“ připomněl traumatizující událost jednoho Poberty.
„Péťa,“ Sirius s úšklebkem mávl rukou. „Zhasnout světla, abychom nevěděli, že jsme to my, koho se dotýkáme.“
„Pokud je to pod přikrývkou, je to divné,“ připomněl Remus.
„Uh! Byl jako takový pitomec,“ zaúpěl Black. „Ale raději zhasni,“ dodal.

Bylo o rok později.
Měli celý život před sebou.
Jejich vlastní byt. Maličký. Nic, co by připomínalo Blackovic sídlo. Pouze oni dva. Až na věky, doufali.
Přisál se na Siriusovy rty. Mohl to teď dělat kdykoliv. Sirius byl jeho. Byl Siriusův. Co to mohlo pokazit?
(Život? Válka?)
„Zhasneš?“
„Není potřeba.“

„Držím tě.“
„Kdo drží tebe?“ zeptala se žena zmateně.
„Mám tě,“ oznámila jasně jako příslib.
Vždy ji bude držet. Nikdy by ji nedokázala pustit.
Lena byla výjimečná. Světlo Luthorovic rodiny. Naděje lepších zítřků. Jak by ji mohla nechat spadnout? Jak by se do ní mohla nezamilovat? Milovala rty, které se dokázaly zářivě usmát. Bystré oči, jež ji pozorovaly.
Bála se, že ji poznají.
V tuto chvíli to bylo jedno.
Nedokázala ty dokonalé malinové rty nepolíbit. Byl hebké, jak čekala. Co nečekala, bylo, že se do jejího polibku přidají.
Existovaly jen ony dvě.
Když se odtáhla, spatřila pár tázavých očí.
„Karo?“

Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo Bůh.
Ohlušující ticho přehlušilo první stvoření. Světlonoš.
Bůh nebyl sám.
Miloval bližního svého. Nikdo jiný než první anděl neexistoval. Milovali se navzájem.
Leč synové Nebes viděli dcery člověka a pojali je za ženy. To se Bohu nelíbilo. Z lásky se stala nenávist.
Ticho se ztratilo. Hluk narůstal v podobě válečné vřavy.
Pozoroval Samaela padajícího z Nebe jako blesk, jeho ocas smetl třetinu hvězd a svrhl je na zem.
„Jak jsi padl z Nebes, jitřní hvězdo, synu úsvitu, první lásko...“
Neušetřil anděly, kteří zhřešili, svěřil je jámám temnot.
Tak vyloučil zlo ze svého středu.

Netušil, jakým způsobem se spolčil se samotným vládcem pekel. Ale pomohl mu zahnat démona, kterého hloupá děcka hrající si na okultisty vyvolala.
„Dlužím ti panáka,“ řekl, když démon zmizel.
„Dlužíš mi víc než to,“ Lucifer se samolibě ušklíbl.
Šli do nejbližšího baru. Byl to pajzl. Dokonale tam zapadl na rozdíl od kolegy vzbuzujícího pozornost.
Hrála klasika.

Nevím, co chci, ale vím jak to dostat*

Text chápal dokonale.
Ďábel měl prostředky, jak zjistit, po čem toužil. Chtěl je splnit, uvědomil si později, když se naň Lucifer v temné uličce přitiskl.
Punk byl mrtvý. Ale v Johnových kalhotách bylo až podezřele živo.

„Předkrm – kočičí jazýčky,“ oznámil a sledoval, jak se druhý mlsně oblízl.
„Polévka – kočičí vývar,“ pokračoval a nemohl se ubránit úšklebku, když tomu mimozemšťanovi začala téct slina končící kdes v útrobách toho chlupatého ryšavého těla.
„Jako první chod.“ Udělal dramatickou pauzu. „Čerstvě nařezané kočičky.“
„Čerstvé?“ Melmačan žasl.
„Takřka je můžeš slyšet mňoukat,“ potvrdil sebevědomě.
Zvládnout pár koček byla pro ohýbacího robota naprostá hračka. Jeho skutečnou vášní bylo vaření. Fry, ten hloupý člověk, jeho kuchařské dovednosti neocenil. Jeho pravá láska ano.
„Hlavní chod,“ pokračoval. „Kočka na slanině s rajčaty.“
Alf se na něj podíval s takovou vášní, až se Benderovi zachvěla anténka.

„Přines whiskey.“
„Nemusím tě-“ poslouchat, chtěl pokračovat, když se zarazil. Musel. Spike na něj měl páku.
Pár dní zpět poslechl radu, aby řešil stres masturbací. Jenomže byl krutě vyrušen.
Blonďák protočil oči v sloup, než si prohlédl časopis, nad kterým se ukájel. „Kdyby přemožitelka věděla, že schovává přihřátého hošíka,“ ušklíbl se.
Takže ochotně donesl Spikeovi cokoliv – whiskey, krev…
„Ty si vážně myslíš, že by tě vyhodili?“ Blonďák protočil panenky v reakci na poznámku o vydírání.
Díval se jinak. Před ním stál upír a díval se na něj jako na kořist.
Znenadání Spike zaútočil. Ne na jeho hrdo, ale na rty.

Za starých dobrých časů byla jiná drezura. Chyběl mu křik studentů pověšených za palec u nohy. Moderní přístupy všechno zkazily. Studenti neměli žádnou úctu.
Někdo se v noční hodině toulal chodbou, uvědomil si Argus, zaslechnuv podezřelé zvuky.
Uslyšel dobře známý kdákavý smích. Protiva! Prováděl něco v učebně lektvarů. Dle zvuků to vypadalo, že dělal z místnosti kůlničku na dříví.
Pomstychtivě se usmál. Pro proslulého lektvaristu byla jeho učebna posvátná. Nikdy nedovolil, aby se v ní cokoliv odehrálo a tajně se uchylovali do ložnice jednoho z nich.
Prudce rozrazil dveře. Ztuhl.
Protiva s chechotem kohosi klátil.
Dokázal jen tiše špitnou: „Severusi?“

„Hrrr na ně!“
„To myslí hrrr na nás?“ zeptal se nejistě svého druha ve zbroji.
Mysleli, jak pochopil o chvíli později, když se přes ně přehnala galská osada.
Musel mít něco s hlavou. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč viděl tělnatého gala s copánky, jak si starostlivě hýčká menhir.
„Obelixi, polož ten šutr!“ ozval se drobný gal s helmou ozdobenou křídly.
„Ale to je dárek.“ Velký působil stydlivě.
„Pro koho máš šutr ve tvaru srdce?“ zaslechl nevěřícný tón.
„Pro tebe,“ špitl obr takřka neslyšně.
Buď měl rozbitou lebku nebo ten malý gal doopravdy hbitě vyskočil a vlepil většímu pusu na tvář.

Už nikdy neuslyší: „Oh, ahoj, Marku.“
Byl paralyzován výběrem zbraně, jakou si Johnny vybral pro svůj odchod. Šlo o tu zbraň, kterou vzal tomu drogovému dealerovi, Chrisovi-R, který obtěžoval Dannyho. Byl překvapen, když se tam v jednu chvíli objevila Lisa s matkou.*
„Johnny je můj nejlepší přítel,“ řekl tehdy Lise, netuše po kolikáté.**
Byl paralyzován svým výběrem. Jak si mohl zvolit Lisu místo Johnnyho?
Johnny…
...který se tak nádherně smál, když mu vyprávěl o té zmlácené holce.***
...se kterým si házeli míčem ve smokinzích.****
...jeho zadek.*****
…jeho jedinečný přízvuk.******
...jeho sexy výraz.*******
Johnny, kterého miloval.
Smutně pohlédl na zarámované lžičky.

A víte, jak se říká Zmijozelovi, co si bere jiného Zmijozela? *opile*
tíživé ticho
Dobře, ne tyhle vtípky. *zachmuřeně*
Když jsem slyšel, že se budou brát, říkal jsem si: „Co? Vždyť se znají jenom tak sto let!“ Cos mu musel říct, že tě požádal? Že jsi měsíc v jináči? *se smíchem*
trapné ticho
Uf, náročné publikum. *klopí panáka*
Pořád to nejsou tak mizerné vtipy jako ty Alovy. U Godrika, ten s losem ani nedává smysl.
Můj maličký bráška se konečně vdává! *plačtivě*
Že budem další, Teddy?
potlesk
Byl bys mnohem hezčí ženich než Scorpius a o svatební noci bych ti-

„Miluju tě,“ vyšlo z úst muže, kterého svíral v náruči.
Sám to říci nezvládl, přestože věděl, že za pár okamžiků oba zemřou.
„Za tisíc let si mě nebudeš pamatovat,“ byla poslední slova, která od něj slyšel.
„Budu. Slibuju, že budu,“ přislíbil. Pak už jen šeptal jeho jméno a zoufale prosil, aby ho neopouštěl a zůstal s ním. Marně.
Předtím než zemřel, vtiskl polibek na rty svého milence, načež se s rukou na jeho rameni zhroutil vedle něj.
Pro Jacka to byl jen další z mnoha výletů do prázdna, ze kterých se vrátí zpět k životu.
Ianto se nazpět vrátit nedokázal.

„...opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…“
Protočil panenky. Těch pohádek měl po krk.
Později se proklínal, že mu dovolil, aby pomáhal s lektvarem.
„Teď hodíme do hrnce mloka,“ zašvitořil plavovlasý kouzelník a pohodil bujnou kšticí.
„Do kotlíku,“ procedil ledově, snaže se ignorovat to otravné trylkování. To, jak kolem něj Lockhart tancoval, cvrlikal a vůbec se vystavoval… a vypadal přitom tak neodolatelně božsky.
„Sklapni a hoď ho do hrnce,“ zavrčel netrpělivě.
Byl jen jediný způsob, jak toho nesnesitelného kouzelníka umlčet, došlo Severusovi a lačným polibkem se mu vpil do rtů.

„Šach mat,“ upozornil Charles.
Jeho protivník se svraštělým obočím zíral na krále. „Podvádíš.“
Užasle na něj pohlédl.
„Víš, jaké tahy plánuju. Není to fér hra,“ objasnil Erik, dívaje se na šachovnici.
„Nikdy bych nepoužil své schopnosti na-“ začal se obhajovat, pobouřen návrhem, že by kdy telepatické dovednosti využil na to, aby Erika porazil v šachách. Najednou viděl protihráčův pobavený výraz. „Neumíš prohrávat,“ podotkl.
„Neumím,“ souhlasil Erik. „Myslel jsem, že se ti to na mně líbí.“
„Kdo je tady najednou telepat?“ Charles se zasmál.
Jistěže na Erika své schopnosti nepoužíval. Takže byl nesmírně překvapen, když najednou ucítil jeho rty na svých.

Medvídek se nezajímal o nádobu s medem. To bylo první poznávací znamení, kdy pochopil, že s jeho kamarádem bylo něco špatně. Pú byl smutný. To ale byla jeho výsada.
Nervózně si přišlápl ocásek, který se opět utrhl. Smutně si povzdychl a zachmuřenýma očkama pohlédl na neštěstí před sebou. Chtěl vědět, co se dělo.
Pú si ztěžka povzdechl až se mu červené tričénko povytáhlo nad kulaťoučké měkoučké bříško. „Já tě mám rád,“ zabručel.
„Já tebe taky,“ zahuhlal oslík, snaže se medvídka rozveselit.
„Já myslel-“ začal Pú.
„Já tebe taky.“
Ijáčkův plyšový čumáček na jeho byl pro medvídka Pú sladší než med.

Pětiletá prověrka u bývalých Smrtijedů byla utrpení. Vážně se ptali, kde se vidí za pět let?
Chladně tehdy odpověděl to, co chtěli slyšet – člen společnosti, dobročinnost…
Kdyby tušil, jak nakonec skončí, nevěřil by.
Tolik se změnilo. Rozvod s Narcissou proběhl řádně, spojovala je pouze láska k synovi.
Bylo ironií, že následující prověrku dělal zrovna ten, kdo mu vstoupil do srdce.
Položil mu stejnou otázku.
„Budu šukat Harryho Pottera,“ zapředl vyzývavě.
„Luciusi,“ zareagoval bystrozor a nervózně si poposedl.
„Budu šukat svého manžela,“ řekl sebejistě.
„Ber to, prosím, vážně,“ Harry svraštil obočí.
„Smrtelně vážně,“ potvrdil a vytáhl z kapsy krabičku s prstenem.

V této situaci nepomáhalo ani to, že u sebe měl ručník. Nic ho nedokázalo připravit na toto mučení.

Ó vidíš tu obludnou oblohu
Obdivujte její brčálové hloubky
Škvrrrk, řekni mi Škvrunku
Ptáte se, proč Vás prázdnota ignoruje
Proč kvůli jejímu chrmchutném pohledu cítíte hnis

Cítil, že bude zvracet. Třetí nejhorší ve Vesmíru? Sotva.

Můžu říct, že Vás znepokojuje
Chromátový růst obličeje
Co vypadá jako
Dřulkavá kláda
Frůnící zdechlinou
A co víc, ví,
Že Vaše zprudlá kůlna
Voní mršinami
Svým frkodrťákem
Okouzluješ nacuclé pijavice

Ford zoufale pohlédl do očí Arthura Denta, jediného člověka, kterého zachránil ze Země. Jediného člověka, kterého miloval.

„Budeš naše děvka?“ řekl Potter dráždivě, zatímco ho šukal do zadku.
Nemít plnou pusu Blackova ptáka, zasténal by že ano. Slastně zaúpěl.
„Péťa už se tě nemůže dočkat,“ oznámil Black vyzývavě.
Neurčitě pohlédl na mladíka, který ho sjížděl lačným pohledem.
Chtěli ho ojet všichni? Proč ne?
Pettigrew do něj zajel nedočkavě, stačilo mu pár pohybů.
Lupin ho šoustal pomalu, přirážel na správné místo, až se mu protáčely panenky extází. Z té bujaré strkanice, kterou cítil jak ve své prdeli tak ústech, se udělal bez doteku na vlastním péru.

Severus se probral. Jestli se někdo dozví, co se mu zdálo, tak-

Ježek v peci
Ježek v pi-
Patricij s povzdechem přibouchl okno. Píseň se dostala až do Ankh-Morporku. Pokrok nešlo zastavit. Díky Železné vrtilce do města doputovala i pověstná Ježčí píseň. Tento výkvět folklóru z hor Beraní hlavy by si milerád odpustil.
Roztrpčeně pohlédl na velitele Elánia. „Máme nějaké nepokoje v ulicích,“ podotkl s nedbalým pokývnutím k oknu. Toleroval cech klaunů a šašků, ale Ježčí píseň?!
„Rozumím,“ zareagoval velitel hlídky jako vždy s kamennou tváří. Zasloužil si tento přídomek více než jeho předek.
Elánius nehnul ani brvou.
„Oh-“
Něco se však pohnulo ve slabinách, když se k němu Vetinari prudce přitiskl.

„Znamená to, že za poznání, které teď máme, vděčíme všem těm velkým kouzelníkům před námi,“ namítla Hermiona rozhořčeně.
„O kouzelnících se tady nic nepíše. Podívej, jasně se tam říká obři,“ podotkla Luna.
Hermiona zaúpěla. Už půl hodiny se pokoušela ten citát Lence vysvětlit. Snažila se ji přebít argumenty. Marně. Vést rozumnou polemiku s Lenkou Střelenkou, bylo nemožné, pomyslela si rozladěně.
„Ale to je jenom metafora!“ zakvílela bezradně.
Každý její argument byl smeten a ignorován.
Jenomže pak začala argumentovat Luna a nepoužívala slova.
K čertu s obry, napadlo Hermionu v reakci na Lenčin argument spočívající v dívčiných rtech přitisknutých na jejích.

„U Salazara,“ zaúpěl slastně.
Vždy si o něm myslel, že to byl jenom bezvýznamný úředníček. Už na škole ten druhý vždy pedantsky dbal na dodržování pravidel. Samá práce, žádná zábava. Sotva by si kdy Draco dokázal představit, že bys ním mohlo být jakékoliv povyražení. Natož takové povyražení.
Draco pak postřehl, že na tom úředníčkovi bylo něco zajímavého. Jak si nervózně otíral brýle do kapesníku. Jak se zakoktal, když s ním mluvil. Pobavilo ho, jak tomu úředníčkovi naskočil ruměnec do tváří, když s ním jednal. Bylo to takřka roztomilé.
Tichá voda břehy mele, pomyslel si, když mu Percy tak skvěle vykouřil.

V ústech měl sucho. Svět se točil. Se za úpěním se probral a dovolil si otevřít oči.
Mohla za to všechna ta whiskey. Nějak netušil, proč se do ní pouštěl. Nemíval okna. Tohle byla výjimka.
Nepouštěl se do pitek s Thorem, na to byl příliš rozumný (jestli se ta slova dalo použít ve spojitosti s ním).
Jeho retenční schopnosti zapamatovat si události noci vzaly za své s každým dalším panákem.
Vracely se mu jen střípky.
Horké, žádostivé rty na jeho. Tak moc je chtěl. Vlasy šimrající na lopatkách.
„Tak jak se ti to líbilo?“ zamumlal z peřin rozverně bůh klamu.

„Jestli jsem já černá ovce, pak ty jsi bílá vrána,“ pronesla dívka s podivným úsměvem, ze kterého se jí takřka podlomila kolena.
Spolubydlící se neusmívala často. Vždy si připadala mimořádně, že se tak usmívá pouze pro ni a cítila, jak se jí rozlévá radost všude po těle.
Wednesday možná působila, že byla obklopena temnotou, ale rozhodně nebyla černou ovcí. Navíc ta poznámka o bílé vráně.
„V přírodě ostatní vrány tu bílou uklovou,“ podotkla ohledně zvířecí teorie své přítelkyně. „Jestli tím narážíš na to, že mám problémy s proměnou.“
„Nenechala bych je,“ ubezpečila ji dívka pevně a stvrdila slova jemným polibkem.

„Pottere!“ zvolal rozverně do telefonu a v odpověď slyšel pobavený výdech.
Dělal to pokaždé a Dan se zasmál tím nejkrásnějším smíchem na světě.
Vždy se mu přitom rozbušilo srdce. Snažil se působit sebejistě, ale cítil horkost ve tváři. Hlas se zadrhával.
Byly to schůzky v hotelech pod cizím jménem. Dan s tím nechtěl jít na veřejnost a když byli lidé podezíraví, podporoval ho, aby se shippoval s kým mohl.
Přestože se snažil svou lásku přesvědčit, aby s tím vyšli ven, poslechl. Nemohl neuposlechnout. Nedokázal jej ztratit. Být bez Dana bylo nemožné, takřka neslučitelné se životem, jak Tom moc dobře věděl.

Políbil jej, věda, že je to naposled.
„Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“
Nevěřícně na něj hleděl.
Jeho milovaný nad chudými jen mávl rukou.
Jeho láska měla pochopení pro tu kurvu Mařenku. Proč dovolil, aby mezi ně vstoupila? Proč dovolil, aby ho následovali ostatní? Měl to být pouze on. Proč už nebyli jen oni dva?
Vtiskl svůj polibek. Tolik se lišil od těch předchozích. Byl přijat s chladnou lhostejností, očekáváním, smířením. Jako kdyby to snad věděl.
Copak mu nestál alespoň za vyčítavý pohled?
Neudělal to za třicet stříbrných. Byla to pomsta.
Poslední polibek znamenající zatracení. Zradu.

„Namaluj mi svět,“ požádal jej tenkrát s očekáváním v očích.
Miloval, když maloval. Byla hanba, že se jeho milenec nedostal do Vídeňské školy. Koho zajímal Schiele a jeho obscénní kurvy? Nebyla tam žádná líbezná nevinnost krajinek, které tak miloval.
On sám nad těmi krajinami žasnul. Jak by nemohl?
Technika. Ty barvy!
Nikdo neviděl svět tak jako jeho nejoblíbenější malíř. Jeho vůdce. Vždyť jeho ideologie byla jistým způsobem umění. Musel ji následovat. Musel ji propagovat.
Kdysi jej požádal o malbu, ale jeho láska toužila přetvořit mapy Evropy a celé planety.
Tím, že jej Dolfi tenkrát políbil, přemaloval Josephu Goebbelsovi celý svět.

V rámci dalšího tématu Kouzelné ptactvo se zaměříme na slavnou Ritu Holoubkovou. Konkrétně se podíváme na její věhlasnou knihu Život a lži Albuse Brumbála, která ihned po svém uvedení vzbudila značný rozruch, především díky vykreslení Brumbálova pochybného vztahu s nechvalně proslulým černokněžníkem Gellertem Grindelwaldem. Bod je váš, když správně zodpovíte, jaký vztah Albus Percival Wulfric Brian Brumbál s Gellertem Grindelwaldem dle zmíněného bestselleru této věhlasné autorky neměl:
A) Přátelé
B) Nepřátelé
C) Milenci
D) Obchodní partneři se zaměřením na mezinárodní dovoz a vývoz vzácných lidožravých slimáků ve Velké Británii, Francii a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pod názvem Kouzlený Slim-ex.

Zbožňoval jeho plnovous.
Nikdo neměl nádhernější vousy než Karl. Občas se stalo, že v nich uvízl drobek jídla.
Nesměle se natáhl, aby ten ždibíček vytáhl – odolal pokušení sníst ho sám – nasměroval jej do úst budoucí legendy. Cítil letmý dotek jazyka na svých prstech, když ho krmil.
Projela jím vlna slasti. Udělal by pro něj cokoliv. Dělal pro něj cokoliv.
Možná byl Karl závislý na jeho finanční podpoře a jemu to dávalo pocit moci.
Nikdy nežádal víc, jen letmý dotek vousů.
Nemohl se nechat unést chtíčem. Chtěli spolu vybudovat lepší společnost. Lepší budoucnost.
Engels toužil s Marxem po svobodném duchu proletariátu.

Válka mezi anděly a démony byla odvěká jako svět sám a oni dva v ní měli mít pevně dané místo, které si rozhodli přizpůsobit dle vlastních potřeb.
Zvykl si na život na Zemi. Především na společnost, kterou na ní nalezl. Nemohl dopustit Apokalypsu.
Nikdo stejně nevěděl o nepopsatelném božím záměru, jestli vůbec nějaký byl. Nikdo nevěděl, jak měla tahle válka dopadnout.
Nepsalo se v jedné z těch Azirafalových nesmírně drahocenných knih, že ve válce múzy mlčí?
Ďábelský se ušklíbl a rozhodl se mlčet s nimi. S Azirafalem se naprosto dokonale mlčelo, pomyslel si Crowley, když cítil andělské rty na svých.

„Do kosmu, Rimmere, jdi spát!“ ozvala se ta parodie na příslušníka rodu homo sapiens.
Spát?! Jako kdyby toho byl schopen. Lister mu nahraje do hlavy své vzpomínky a on je má jen tak ignorovat? Podařilo se odstranit Lisu Yatesovou, ale to, co zůstalo, bylo mnohem znepokojivější.
V hlavě měl vzpomínku, která logickým uvažováním nemohla být jeho. Nemohl mít vzpomínku na to, jak k sobě přistupuje a lačně se políbí. Jak si to vychutnává.
„Byl to jenom sen,“ obhajoval se Lister.
„Svými sny bráníš nadřízenému technikovi v plnění povinností,“ upozornil třetího technika Jupiterské důlní společnosti.
„Do kosmu, všichni jsou mrtví, Rimmere.“

Žádostivě se podíval na předmět v ruce. Byl bezchybný. Požitkářsky přejel jazykem po rtech a zabořil do něj zuby. Odměnou mu byla sladká, lehce nakyslá chuť zaplňující chuťové pohárky. Slastně přivřel oči.
„Neruším?“ ozval se nenadálý hlas.
Pohlédl na zmateného narušitele. Rázným pohybem jej přitáhl k sobě a vměstnal do pohovky.
„Sklapni, Pottere,“ zavelel jasně a umlčel druhého jablkem.
Zelené oči se rozšířily překvapením a Potter zaúpěl jako umučená mučenka.
Draco se prudce přitiskl na tělo pod sebou a zakousl se do ovoce.
Ta slast. Kapky stékající po Potterově krku a on je svým jazykem sbíral.
Potter a jablko.
Dokonalost.

„Will, ty jsi nejlepší!“ prohlásil Xander radostně nad nenadálou výzdobou na počest svého zasnoubení.
„Všichni milujeme tvoji ženu,“ řekla Anya nadšeně jejím směrem, načež se zarazila. „Víš, takovým tím nelesbickým směrem,“ dodala nervózně trapným způsobem na upřesnění.
Všichni milovali Willow. Nikdo víc než ona, takže se nemohla jen tak dívat, jak její Vrba propadá stále více magii.
Will ji uklidňovala polibky a ona jim věřila, protože věřila jí. Jak by nemohla?
Ráno se vzbudila, nalézajíc ostružiní léthé pod polštářem.
Ta její Willow, napadlo ji s láskou. Will věděla, že má ráda květiny, vždy jí chtěla udělat radost, pomyslela si bezstarostně.

„Co děláte?“ zeptal se jich se zájmem jeden ze zmijozelských.
„Huh?“ zareagoval Albus zmateně, jako kdyby dělali něco neobvyklého. Pravda, Scorpi seděl dva metry daleko.
„Pořád jste přilepeni na sobě, musí o něco jít,“ podotkl Zmijozel.
„Nejsme na sobě přilepeni pořád,“ zaprotestoval, aniž by se na studenta otočil.
Nepřestával se vpíjet to těch bouřkových oblak, která opětovala jeho pohled. On to tak miloval.
„Soutěž v zírání,“ objasnil Scorpi.
„Vítěz vyhrává kuřbu,“ dodal s úsměvem.
Zaslechl smích. Ignoroval ho. Nechtěl prohrát.
„Existuje šedesát devět,“ připomněl kdosi.
Postřehl, jak Scorpiho výraz přepnul, musela se za ním odehrávat nebývalá mentální gymnastika.
„Šedesát devět?“

Jejich vůdce zemřel. Teď byla řada na něm. Všichni si mysleli, že jako lepší sekretářka, ničeho nedosáhne. I s malou mocí se daly dělat zázraky. Světu teprve ukáže, co dokáže s velkou mocí, kterou si zasloužil a takřka svíral v dlani.
Lev ještě zaplatí za ten večer plný vodky, cigaret a skvělého sexu, po kterém pro něj neměl žádná slova kromě: „Buď zdráv, soudruhu.“ Jako kdyby to pro něj nic neznamenalo.
Konal se státní pohřeb s doprovodem fanfár. Bylo snadné ho takhle zdiskreditovat. Už troubějí, pomyslel si pomstychtivě. A Trockij tam nebyl.
Jenomže v srdci Josifa Vissarionoviče Stalina zůstával nadále.

Překročil hračky válející se po pokoji, obratně se vyhnul pohozeným kostkám, ale o něco zakopl.
„Kur-“ rychle se zarazil.
Zpropadený vláček. Jeho kmotřenec měl koště, ale někdo si myslel, že každé dítě touží po vláčku.
Hluk přilákal malého Harryho, který se při pohledu na převržený vláček, jehož lokomotiva stále kroužila po místnosti (jak se u tohoto měl nepřizabít, nechápal), dal ihned do breku.
„Harry, je to jen vláček,“ snažil se uklidnit jejich svěřence.
„Jenom vláček?“ ozval se chladný hlas.
Podíval se na spoušť, co způsobil. Jenom rozsypal jeden vagón. Byl naložen čokoládou.
Kurva, napadlo Siriuse, když pohlédl na zamračeného vlkodlaka.