Moje články

Poživačně se zakousl do křupavého košíčku z listového těsta, až cukr poprášil celý jeho obličej. Znovu vychutnával voňavé pasteis, křehké jako něžný vzdech víly.
Seděl na balkoně nad lanovkou. Užíval si snídani, kterou si jako každého rána přinesl z nedaleké pekárny.
Postarší tetka naproti, kterou si sám pro sebe pojmenoval Carmelita, právě natahovala šňůru na prádlo. Vesele mu zamávala. O patro níž si elegantně olizovala tlapku černá kočka.
A na opačné straně ulice právě začalo velké bourání. Sbíječky, štěkavé pokyny políra, kakofonie industriálního živlu.
Jen se usmál a oblízl si prsty poprášené skořicí. Rozhodl se, že tento den bude výjimečný.

Procházel se po nábřeží. Naslouchal rackům. Obdivoval zadumané rybáře, jak zručně nahazují udici. Dlouhé kilometry pobřežního korza nabízely bezpočet pohlednicových výhledů na řeku vlévající se do oceánu. Chtěl poslouchat jen vítr, ochutnávat slanou tříšť, která se mu usazovala na rtech.
Prošel pod mohutnou konstrukcí zavěšeného mostu, který se klenul nad řekou. Z druhého břehu mu kynula socha Krista s laskavýma očima.
Hleděl do míst, kde se řeka mísila s oceánem. Odlesky slunce na vodní hladině vytvářely neopakovatelnou hru odstínů. Kouzelné pruhy barev, které lákaly k dalekým cestám. Zažíval zvláštně sladký smutek. Věděl, že jednoho dne bude muset Bílé město opustit.

Mokré prostěradlo se lepí na kůži. Všechna okna podkrovního bytu rozevřena. Cikády zase vržou starou známou symfonii neklidu. Závěs v balkonových dveřích se občas zlehka zachvěje. Dole z ulice se s ozvěnou rozléhají kročeje nejistých opilců, doprovázené cupitavým klapotem střevíčků.
O pár hodin později se mezi lanovkami mrouskají kočky. Dřevěné vozy pokryté graffiti připomínají milence spící v objetí. Opodál zaznívá vytí smečky toulavých psů. Měsíc je bledý. Spánek nepřichází.
K ránu, když znavená mysl konečně podlehne, dají se do práce sbíječky. Celé tohle město je jedno velké staveniště! Kdo nestaví, alespoň opravuje. Moudrá ramena jeřábů dohlíží nad osudem Bílého města.

„Finito! Graca Terminal,“ zahlaholil řidič rozhrkané žluté tramvaje. Dvakrát zazvonil, aby dal cestujícím jasně na srozuměnou, že to myslí vážně. Pak vystoupil z kabiny, zamknul a šel na cigárko. Lehce před půlnocí se na malé točně, uprostřed starého města ocitl hlouček zmatených cizinců, kteří neměli ani ponětí, jak se dostat nazpět do svých hotelů.
K. se rozhlédl kolem sebe. Odhadoval správný směr. Po chvíli vykročil k potemnělým schodům.
„To bych nedělal, senhor,“ ozval se za ním dědula bafající dýmku.
„Proč? Přepadnou mě tam?“
Děda se rozesmál v obláčku namodralého kouře.
„Kdepak, senhor. Ale na těch schodech se leda tak potlučete.“

Toulal se rozpáleným městem celý den. Večer zabloudil daleko od hotelových promenád a karaoke barů. Bloumal křivolakými uličkami Starého města. Míjel zapomenuté kašny. Obdivoval namodralé zdobné kachle na zdech prostých domků. Stařičký brusič nožů mu věnoval bezzubý úsměv.
A pak to uslyšel. Nádherný melodický alt, který naléhavě vábil. Sledoval ten hlas, jak slábl a zase sílil. Až objevil zapadlé náměstíčko s tavernou pro patnáct hostů. Na malém pódiu v příšeří taverny seděl zadumaný kytarista s vlasy do čela. Vedle něj stála drobná tmavovlasá dívka s uhrančivýma očima. K. nerozuměl jediné slovo. Ale chápal vše, protože bolest a krása nepotřebují překlad.

„Nevzal jsem to včera za správný konec,“ usmál se omluvně K.
João odložil pastelku šarlatového odstínu.
„Trávit večer s dealerem hašiše, opít se do němoty, usnout ve veřejném parku…? Tak jsem prožil první dvě dekády svého života,“ zazubil se, „a něco vám řeknu. Tohle město nabízí spoustu potěšení. Hlučné bary, fet, macaté mamas i štíhlé nymfy… ale to je jen únik… Krásu musíš hledat pod povrchem. Jako u téhle pastelky. Musíš si ji zasloužit.“
K. se zamyslel.
„Kde ji ale hledat?“
„Není kde, ale jak, senhor. Hlavní je nepoddat se svodům. Pozorně se dívejte kolem sebe. Štěstí je snadné přehlédnout.“

K. opatrně sestupoval po točitých schodech. Cítíl se provinile.
„Dobré ráno, senhor,“ uvítal ho bodře João. Dál ořezával sadu pastelek, až barevné šupinky odlétávaly všude kolem.
„Víte, že jste docela populární? Byla tu za vámi jakási slečna s abstraktními vlasy.“ Návštěvu dealera raději nezmínil.
„Vypadala dost odhodlaně, ale to není váš typ, řekl bych.“
K. mírně zrudnul.
„Copak to děláte?“ snažil se odvést řeč jinam.
„Tohle?“ přestal João na chvíli. „To je pro mého syna. Usiluji teď o střídavou péči.“
Velké dobrácké oči se na okamžik zaleskly.
„To je pro mého Enrica,“ povzdechl si mohutný černoch. „Musím se víc snažit.“

Moucha zabzučí Joãovi přímo u hlavy. Domovník jen nevrle máchne tlapou. Vtom zaskřípou vstupní dveře. Vejde drobný mužík arabského vzhledu.
„Jdu navštívit kamaráda,“ drmolí, „Takový bledý, odněkud z východu…“
João se zamračí.
„To určitě,“ ucedí mezi zuby, „Mazej odsud… Seš známá firma.“ Důrazně bouchne o recepční pult učebnicí matematiky, až moucha odbzučí do kouta.
O hodinu později další návštěva.
„Nebydlí tu nějaký turista z východu?“
Podezřívavý pohled.
„Jmenuji se Bebe…“
„Mladá dámo… i kdybyste se jmenovala třeba Žužu.“ Třeštidlo ze sebe vydá zklamané ách.
„Senhor spí.“
A dost! João vyleze na ulici. Přilepí zvenku na dveře ceduli s nápisem KARANTÉNA.

V puse jako kdyby přežvykoval šrouby, žaludek rozhoupaný, v hlavě tupé duté prázdno. Duše bolí víc než tělo. Ze všeho nejvíc pálí sluneční paprsky, které se tváří, že něžně laskají, a přtom bodají jak do sinalé kůže vampýra.
„Dobré ráno, pane,“ hlaholí João, aniž by vzhlédl od středoškolské učebnice fyziky. Brýle mu nezadržitelně sklouzávají z nosu.
„Erh… Ugh…,“ zamumlá K. a plnou vahou se opře o zábradlí, až secese zakvílí.
Domovník zvedne zrak od vzorečků.
„Těžká noc, že?“ zasměje se srdečně „João vám udělá silný vývar. To je to, co teď potřebujete nejvíc. Zdravou stravu, ticho a...“
„Hadr… mokrý… Oubrigado.“

V městském parku ve stínu cedrů vyspává zbloudilý Středoevropan. Opodál ve křoví se děti ke hře chystají.
„Házej první, Marco, jsi nejmenší. Nebo mám raději házet já?“ kasá se Mouřenín.
„To ne. Už jsem vsadil euro,“ brání se prcek.
„Tak se ukaž.“
Rošťák přimhouří oko. A kamínek letí.
„To nebylo špatné. Sedm čísel, řekl bych.“
Na jeho místo se chystá další. Manuel z přístavu.
„A co když se vzbudí?“
„Tak jsi prohrál.“
Manuel zamíří. Zadrží dech. A hodí. Kamínek přistane přesně na pupku.
„Paráda!“ zaraduje se. „Bank je můj!“
Ostatní zklamaně odfrknou. Kapesné v trapu.
„Nebojte. Koupím pasteis pro všechny!“

Rytmus pulzoval celým tělem. Krev tepající ve spáncích. Absolutní kmenový rauš, který se přeléval z jednoho konce Teras na druhý. Vibrovalo to uvnitř hrudníku jako neposedný démon. Bubeníci se svíjeli v transu. Jejich dlaně dopadaly na napjatou kůži tamtamů s železnou pravidelnosti.
K. tiskl orosenou plechovku piva k podlitině na rameni. Laskal ten chladivý válec jako nejněžnější milenku. A s úžasem v očích sledoval pohanský rej.
Poslední zbytky civilizace braly za své. Nahé dívky se s radostnými výkřiky vrhaly do fontány. Cákaly vodu všude kolem sebe. Nebylo na tom nic nepatřičného. Návštěvníci Teras se stali dětmi tančícími kolem zlatého telete.

Nečekaně se před ním otevřelo prostranství s vyhlídkou na řeku. Terasy zaplněné lidmi. Ve vzduchu bylo cítit napěti. A hašiš.
„Jdeš právě včas, kámo,“ ozval se za jeho zády Mrtvý zub. „Za chvíli to začne.“
K. zaostřil na skupinku černošských bubeníků před nimi. Nachystaní na pódiu z vyřazených palet.
„Baako, Chika a Kaffir… seděli spolu kdysi v jedný cele,“ vysvětloval.
V tu chvíli bubny zavířily. Naléhavé jako touha. Hluboký hlas začal zpívat. Ostatní po něm opakovali.
„Černý hade, jež se snoubíš s oceánem…“
Zavěšený most přes řeku se začal rozsvěcet. Bubny duněly po Terasách.
„Tisíc světel na cestu ti září...“

Pedro Rosquinho znuděně pohlédl na hodinky. Típnul cigárko. Bagetu od ženy uložil zpět do brašny.
„Nastupováááát!“
Spíše než lanovku, připomínal jeho vůz tramvaj. Pedro ji pojmenoval Igonda. Kdysi žlutá, nyní posprejovaná místní omladinou.
„Ding Ding!“
Igonda se dala do pohybu. Dřevěná konstrukce drnčela z kopce dolů úzkou uličkou pod šňůrami se sušícím se prádlem.
Náhle se v jeho zorném poli objevila postava muže. Vycházel zrovna z domu.
„Ding Ding!“
K. sebou trhnul. Zděšeně uskočil stranou. Nohy mu však ujely na strmém schodišti. A už se beznadějně řítil směrem ke spodní stanici lanovky.
"To je tento měsíc sedmý,“ povzdechl si Pedro.

„Copak to tady máme?“ vydal se K. na obhlídku nového příbytku. „Výhled na řeku zastíněný rameny jeřábů... Vybydlený squat s toulavými psisky... Balkonek nad lanovkou. Květináč s koprem... Tady jsi, krasavice! Skleněná rakev vydávaná za sprchový kout. Nevadí. Rozpažit můžu na chodbě. A co je to tady?“
Zaostřil pohledem na stěnu plnou fotek.
„Lászlo hraje golf se sponzory. Lászlo otvírá most v brazilské džungli. Dlouhonohá blondýna s prázdnýma očima. Že by manželka? Ne, kdepak. Hned vedle je dáma v klobouku se spoustou šperků. Tohle bude manželka! Lišák jeden... S manželkou na skok v Casablance… To je tedy prezentace Pana Úspěšného!“

O hlavu vyšší ramenatý černoch João úslužně podával klíč od bytu v podkroví. Dunivým hlasem sděloval cosi dobrotivého v místním jazyce. Stále opakoval jedno slovo – endro.
„No comprende… no parlare…, blekotal K.
„O que?“ zaduněl baryton správce domu. Vrtěl hlavou, až mu dredy lítaly kolem uší.
„Agua?“
K. poslušně přikývl, že rozumí.
„...para endro?“
K. se jen bezmocně usmál.
Náhle João sáhl kamsi pod stůl. Vytáhl středoškolskou učebnici biologie. Zamračeně listoval. Pak se rozzářil, jak kdyby našel zlaté rouno a významně bodl mocným ukazovákem do bichle.
„Anethum graveolens.“
Naštěstí tam byl i obrázek.
"Aha. Jasně... Neboj kamaráde. Kopr jim zaleju."

Hlavní třída. Voní tu slaný oceán, čerstvě upražená káva, křupavé pasteis z nedaleké pekárny. Malíři. Zasmušilý kytarista. Stánek s banány z Ostrova Květin. Babylonský kaleidoskop barev a vůní.
„Brej, kámo. Máš?“ přitočil se k němu náhle drobný Arab.
„Co prosím?“
„No, haš, kámo. Máš?“
„To nemám.“
„A chceš?“ protřelý úsměv odhalil mrtvý zub. "Dobrý matroš. Rovnou z přístavu."
„Já… Ne, díky. To ani...,“ zakoktal se K.
Mužík se ani nerozloučil a otočil se k odchodu. Pak se na vteřinu zarazil. Vrátil se zpět.
„Poslyš kámo… Zajdi někdy na Terasy." Jasná chvilka v hlubokých očích. "Tam pochopíš, vo co tady kráčí.“

Znuděný číšník ledabyle ometl stolek od včerejších drobků.
„Já jsem K..“ Oprýskaná židle drnčivě zaprotestovala, jak muž natáhl ruku ke své společnici.
„Kchááá? Co je to za jméno…?“ poprskala se dívka kávou. Hned ji začala rukávem utírat. Číšník jen pohoršeně odfrknul.
„No vážně, jaký člověk si takhle říká?“
„Jak se jmenuješ ty?“
Teatrálně noblesní gesto. „Já jsem Bebe.“ Mrk.
„Bebe? To jsou u nás doma sušenky."
„Hmm, tak to asi budu k nakousnutí,“ zahihňala se.
„Proč že jsme vlastně tady?“ ptal se už podruhé.
„Protože je to bžunda...," vypočítávala důležitě na prstech, "...a protože tady přijde omluva docela levně." Mrk.

Vestibul metra. Fronta jak na banány.
„Jéééé ahoj…,“ přidruží se pihovaté třeštidlo, „…tebe jsem už neviděla.“
„Ale…“ Nechápavý pohled.
„To je bezva takhle se potkat… Jak vidíš, zase cestuju nalehko.“ Krosna jako by s každou vteřinou rostla nad hlavou o kousek výš.
„Viď, že bys mi to na chvíli pohlídal?“
Výraz vyloveného kapra. Ženština skládá bagáž na zem. Culí se jak reklama na thymolin.
„Co si má ženská počít sama na cestách? Ještěže gentlemani nevymřeli." Mrk. A je v trapu.
Fronta se zas pohne. Třicátník posouvá svěřenou bagáž.
"Pěkně těžký ženský úděl, hm?" pomyslí si "Odkud já ji jenom znám?"

Let číslo WT1214. Sedadlo 13B. Místo, kde nechcete být.
„Mrk, smrk,“ prozpěvuje dětský trylek za jeho zády. Kopáky jako od metalové legendy. Vytrvalé rány do ledvin. „Mrk, smrk!“
Tak a dost!
Prudce se otočil. Přísně se na drobka zahleděl. Kapesní Ďábel se zazubil, jakoby říkal "Zvládnu to čtyři hodiny v kuse." Matka, asi lékařka, začtena do Padesáti forem sněti.
Heleme! Chlápek o řadu dál se vydal na toaletu. Ihned vyskočil a usadil se za čtyřletým deviantem.
„Hup, šup, starý dub, kluka slup!“ zavířila oteklá kolena zdeptaného třicátníka.
Chvíle ticha.
„Máááááámííííííí….,“ ozvala se siréna.
Žádné další turbulence během letu už nenastaly.

„Věř mi. Nejlepší rozhodnutí jsou ta, která učiníš na baru.“
Měl pocit, že mu hoří snad až v uších. Rum zprvu konejšil, ale pak udeřil ryzí silou.
„Povídám ti, tohle je šance, na kterou čekáš.“
„Čekám?“ otáčel sklenicí a sledoval, jak otisky prstů ulpívají na skle. Stopa ve věčnosti.
„No a o čem tu meleš poslední měsíce?“
Sucho v hrdle bylo neodbytné. Napil se. Nechal poslední kapku líně stéct až na jazyk.
„Podívej. Tady se píše, že klíč má nějaký João. Je tu i adresa. Sám bych jel, ale víš, jak to je...“
Pokýval hlavou. Však už bylo na čase!

Čerstvě osprchovaná špinavá blondýna ze třetího rázně zaklepala na sousedovy dveře. Žádná odpověď, ani kroky, ani šramot. Přitáhla si župan blíž k tělu, aby na ni nemohl průvan.
„Snad se mu nic nestalo?“ mumlala si pro sebe, „Snad není nemocný?“
Na okamžik přestala dýchat. Ucho přiložené na dveřích.
„Neměla bych zavolat policii? Už jsou to tři dny.“
Osychající plátek okurky se jí odlepil od lícní kosti a s plesknutím dopadl na ošoupané linoleum. Před očima se jí honily záběry ze zpravodajské černé kroniky. Představivost jí nabízela nejhorší možné scénáře.
Pak si ale oddychla. Klíč byl pod rohožkou.
„Tak přece odjel.“

Vinař si popotáhl kšandy.
„Rozhodli jsme…,“ pohlédl na Vitovu matku, která blahosklonně přikývla, „že se spolu přestěhujeme do domku poblíž vinohradu. Oba máme rádi klid a čerstvý vzduch. Že ano, drahá?“
„Jistě, kocourku,“ zatokala Pupella a pošimrala vinaře na ovárku.
„No a vám dvěma zůstane tenhle dům a vinárna jako živnost…“
„Takže to znamená…?“ nadechoval se Vito. Matka ho důrazně kopla do holeně pod stolem, aniž by jí zmizel slavnostní úsměv ze rtů. „Totiž děkujeme…“
„Tak to bychom měli.“ Vinař spokojeně zapráskal navoskovaným knírem.
Vito poklekl a vzal Giuliettinu ruku do své.
„Ano, ano…,“ vykřikla dřív, než se stihl zeptat.

Vito s Giuliettou seděli mlčky u stolu. Nestačili se divit. Její otec si navoskoval knír, z navztekaného tenoru přešel do konejšivého barytonu. A použil kolínskou! Jeho matka si vzala nejblyštivější korále, které jí poskakovaly po dekoltu, když se klokotavě smála. Klopila oči, cudně se rděla za doprovodu vinařových druhořadých komplimentů.
„Co se to děje?“ zašeptal Vito své milované. Jen pokrčila rameny.
„Já jen vím, že u toho asi nechci být.“
„A to jsem byl pyšný, že jsem pochopil Vesmírnou odyseu...“
„Je to záhada,“ kroutila hlavou vinařova dcera, „Chtěla sem manžela a teď to vypadá spíš na nevlastního bratra a macechu.“

Momo usedl naproti Giulliettině oknu, do stínu košatého olivovníku. Hypnotizoval záclonku jejího pokojíku, jestli se snad dnes nepohne. Poté se chopil letité mandolíny. Pohladil struny jako kadeře milované ženy.
„Ach slunce mé… rozzářené…,“ zanotoval úvodní sloku vlastní písně tak, jak si ji nacvičil během pastvy. Kozám se milostná píseň líbila.
„Máš paže sličné… a rty hebké… Jedeš potvoro!“ Koza Rozálie přiběhla pozdravit svého pána. Laškovně ho trkla do ramene a zamečela na pozdrav.
„Hybaj zpátky do ohrady, mrcho nevděčná,“ sakroval svalovec.
„Slunce mé….“
„Méééé!“ přidala se Rozálka. Nechtěla se jen tak vzdát svého partu.
„Minkia! Jako duet jsem to nenapsal.“

Momo se ochomýtal poblíž vinařovy usedlosti. Okouněl a čekal na svoji příležitost. Zatímco ten bělásek a jeho matka zapadli do domku, zkoumal, které okno by mohlo patřit Giuliettě. Přece se nevzdá tak snadno! Ostatní děvčata ho nezajímala, když mohl mít kteroukoli z nich, kdy se mu zachce. Stačí napnout bicáček nebo protáhnout trapéz a padají do kolen. Ale Giulietta ne.
Začal házet kamínky na okno, které by přece jen mohlo být její. Po chvíli se otevřelo.
„Běž pryč, Momo! Tady nemůžeš být,“ vykoukla ven.
„Ale já tě miluji... spanilá,“ vyznával se svalovec.
„Ale já tebe ne. Páchneš kozama. Běž pryč!“

„A to bych se na to podívala!“ matka Pupella zahromovala na celou náves „Nějaký vinař nebude zostuzovat naši rodinu!“ Vito kulhal, co to šlo, ale matce nestačil.
„Takové spaghetti ještě nejedl, jaké mu naservíruje Mama Carbonare!“
Zabušila na vrata vinařské usedlosti. Zmatené hlasy, dupot několika párů nohou. Pak se dveře otevřely. Giuliettin otec popotahoval kšandy, aby ukázal, kdo je zde pánem.
„Ha! Signor… Jak že se to jmenuje?“ zalomcovala udýchaným rekonvalescentem po svém boku. Vinař překvapeně vyvalil oči na rozezlenou ženštinu. Jeho tváře nabraly odstín vlastního produktu z rodinné vinice.
„Eeee… Pojďme si promluvit někde… v soukromí… mezi šesti očima…“

„Takže já vám to zopakuju, pane starosto,“ bouchla pěstí do stolu, že by se Stromboli začala cítit méněcenná, „ Vy teď zvednete svůj spokojenej úřednickej zadek a postaráte se o mého chlapce.“ Pupella vztekle zalomcovala opěradlem židle. Starosta byl povděčen vyšší prozřetelnosti, že sedí naproti přes stůl. Potil se až na zádech.
Vtom se otevřely dveře.
„Mami? Co ty tady děláš?“ podivil se Vito. Právě se vrátil z nemocnice na korbě zelinářské vozu. Bledý jako mozzarella. Jizvy na ruce milosrdně skrývala bavlněná košile.
„Dávám věci do pořádku,“ šlehla pohledem po hodnostáři.
„Certo,“ přikyvoval horlivě starosta, „Však jsme tu jedna rodina, he?“

Linkový autobus dorachtal na náměstí chvíli po poledni. Kromě babek, které se vracely z trhu, se z útrob oprýskaného vozidla vykolébala i růžolící matróna s květovaným kloboukem a parfémem, který nutil řidiče jet o něco rychleji, než klikaté serpentiny běžně umožňovaly. Přeměřila náměstí zkoumavým zrakem. Odfrkla si, když nedopatřením šlápla do kuřince. Nejbližší patník se brzy seznámil s velejemnou podrážkou módní obuvi.
„Hledáte někoho?“ zahlaholil Gepard.
„Jmenuji se Pupella Carbonare. Hledám svého syna. Přijel k vám dělat tu… kulturní osvětu…“
„Čehože?“ Při pohledu na kypré boky zavzpomínal na mužná léta.
„Nebo to byla jiná vesnice? Všechno se tu jmenuje stejně."

Měsíc zpíval hvězdám. A hvězdy toužily po temných dálavách. Vito hleděl na totéž překrásné nebe jako jeho milovaná. Giulietta se zasněně usmívala na bledou lunu a šeptala jí nejniternější tajemství dívčího srdce. Oba je utěšovalo, že jsou alespoň v myšlenkách spojeni. Tento okamžik uchovaný v čase jim zůstane už napořád. Něha pokradmu uloupená věčnosti a všem navzdory, když je obloha tak modrá, že by v ní nejedno samotné srdce mohlo zabloudit. Stačilo by jen natáhnout ruku a ucítit teplo toho druhého a už by nebylo po čem víc prahnout. Jen spočinout v hebkém objetí a nechat se ukolébat do snů.

Pošťák Nino měl ošklivou nehodu. Přivezli ho předevčírem celého zasádrovaného, upoutaného na speciálním lůžku se sadou závaží a vahadel, která měla jeho pochroumanou existenci udržovat ve stavu optimálním pro léčení, ale k uzoufání otravném, když se chtěl člověk vyspat. A tak mu Vito vyprávěl o svém kinu, o své lásce a úhlech kamery. Nino se jen smál, až se otřásaly pružiny na ďábelském soustrojí.
„Človíčku nešťastný… Kdo to kdy viděl? Takového snílka žádný sicilián do rodiny chtít nebude. Jestli chceš na otce své milované opravdu zapůsobit, musíš mu ukázat, že máš svoji čest, pravidelný příjem a srdce na správném místě."

Začal s opatrnými procházkami po nemocničním parku. Zatímco byl upoután na lůžku, jako by někdo vymazal z jeho života dvě roční období. Díval se na svět novýma očima, z nichž vyprchala veškerá naivita a nerozhodnost, ale ještě do nich nestihla vstoupit skepse a zahořklost. Sunul jednu nohu před druhou, podpírán sestrou Francescou. Povzbuzovala ho. Dodávala mu sebedůvěru, aby to nevzdal. Hleděl na své ochablé nohy. Cesta k fontáně a zpět se zdála být nekonečná. Třásl se vypětím po celé těle. Po čele mu cestovaly kapičky potu.
„Takový pokrok se jen tak nevidí. Úplný zázrak! Tak možná jednou za sto let…“

Oddělení popálenin. Hluboká noc. Za oknem vřeští cikády. Vito si prohlíží světelné tapiserie na protější stěně. Utlumovák pomalu najíždí. Vnadná sestra s láskyplným úsměvem mu zrovna vyměnila kapačku. V ruce to škube, rána pálí a svědí zároveň.
Vitova mysl se toulá. Vždycky sám uprostřed davu. Jako by ostatní uměli zaostřit na něco konkrétního a vydat se za tím. Ale on jen vyčkával, pozoroval, neschopen se rozhodnout pro správnou cestu. Nyní už ale nemusím stát opodál, blesklo mu hlavou. Moje drahá Giulietta! Už jsem ve hře, ne jenom divák. Je to hra tak krásná, až to zabolí a víčka ztěžknou slzami.

Celým domem se rozléhal rozhořčený baryton, že by víno zkyslo na dva roky dopředu.
„To mi říkáš jenom tak, dcero nevděčná?“
Giulietta zabodla pohled do ošoupaných parket. Raději mlčela.
„Co by tomu asi řekla tvoje nebohá matka, kdyby se toho dožila? Jak jednou přijdeš do řečí, už se nikdy nebudu moct ukázat mezi lidmi. Celá rodina pro smích.“
„Ale on mě teď potřebuje, papá,“ odhodlala se přece jenom vzepřít autoritě, „nikoho jiného tady nemá…“
„A co vdova…,“ nadechoval se brunátný živitel.
„Boticelliová? S tou nikdy nic neměl!“ kontrovala srdnatě dcera „Všechno jsou to jen hloupé klepy. Sám mi to odpřísáhl.“

"Měli bychom nějak vyjádřit svoji podporu, když je v tý nemocnici," nadnesla Carmellita na vesnické schůzi. Dočkala se jen nesouhlasného mručení.
"Já ani do biografu nechodím."
"Je to jen samej sex. Fuj!"
V taverně to vřelo.
"No tak lidi! Vždyť ten kluk dělá co může pro kulturní život naší vesnice." Dárek pro promítače by ale stál peníze.
"Ode mě neuvidí ani liru, proutník jeden. Ať si ho sponzoruje vdova Boticelliová, když s ním mrouská!"
Dotčená sousedka se uraženě nafoukla.
"Pche! S tím jsem nic neměla. Utekl z kina, jako by viděl čerta... Navíc, zaspals dobu, dědku plesnivej. Už máme eura!"

Zelené stěny. Chladné kachličky. Mdlé světlo. Siluety v bílých pláštích. Páchne to tu dezinfekcí, vypulírovanou chirurgickou ocelí. Giuliettu svírá vzpomínka na matku. Když sem šla naposledy jako malá…
„Přejete si?“
Zmateně zamrká. Nadechne se k odpovědi.
„Nemám tu jenom vás. Podívejte se kolem.“
„Promítač Vito od nás z vesnice…“
„A příjmení?“ tázavě zvednuté obočí.
Zavrtěla hlavou. Proč se ho nikdy nezeptala.
„A vy jste jeho…?“
„Já jsem jeho… přítelkyně.“ Jindy by to znělo tak krásně.
„Je mi líto, maličká, ale nesmím vám podat žádné informace, pokud nejste rodinný příslušník. Takový je zákon... Další…“
Zoufale se sesune na sedačku v čekárně.

Mastný dým a štiplavý čmoud. Biletářka Carmelitta zpozorní. Sveřepě zarazí ruku v bok. Dobytkové neotesaní, to už kouří i v sále? Glaukemickým zrakem lustruje osazenstvo. Výhružně si brouká tarantellu. Zadní řady kinosálu se začínají ošívat. Odkud to sakra jde?
Obraz na plátně se sotva znatelně mihotá. Po chvíli znovu. Na tváři Anity Ekberg se objevila piha. Narůstá, brunátní. Odkdy má Mastroianni na čele to fialové akné? Obraz se kroutí, vraští, odchlipuje jako slupka přezrálé opuncie.
To už se rozsvítilo v sále světlo. Zmatení diváci pokřikují jeden přes druhého. A pak se podívají nahoru. Proboha! Z promítačské kabiny šlehají plameny. Vito!

Zaskřípění brzd. Alfa romeo s římskou poznávací značkou. Na náměstí ani noha.
„Madona mia!“ vyskočí ven z vozu prošedivělý elegán v krémovém obleku. Rozhazuje rukama, brunátný v obličeji. „Že já tě poslouchám, Sophia!“
„No já nevím, kdo se cítil v Cinecitta moc sešněrovaný?“ odpovídá za jiných okolností vcelku melodický alt.
„To je pořád Marcello sem, Marcello tam,“ hartusí elegán a tluče fedorou o kapotu. „Umělec potřebuje klid na práci!“
„Ale drahý… Rozhlédni se kolem. Tady je to perfektní. Tady nás nikdo nezná.“
Kdesi na střeše zamňoukala kočka.
Miláček žen zavrtěl odmítavě hlavou.
„Příliš vlažné publikum…“ usedl zpět za volant „Andiamo!“

Moře zpěněně naráželo do ohlazených kamenů přístavního mola. Vzduch byl prosycen vodní tříští. Ulpívala jim ve vlasech. Giullieta si přidržovala klobouk a rozpustile se usmívala. Neposlušné kadeře jí poletovaly kolem hlavy.
Vito poklekl na jedno koleno, aby získal stabilitu a hledal úhel. Polocelek. Stín v obličeji, světlo na dekoltu. Zaostřil. Její mandlové oči se na něj smály. Skrytý za fotoaparátem, mohl si ji dle libosti prohlížet. Obdivovat ladnou křivku její šíje. Příjemně ho při tom zašimralo v břiše. Probouzela se v něm touha, neodbytné puzení odhodit fotoaparát a celičkou ji zlíbat.
Ještě ne. Nesmím to pokazit. Ještě je příliš brzy...

Konečně si připadali svobodní. Stačilo pár stanic vlakem. Město, kde je nikdo neznal. Giulietta kráčela zavěšena do svého milého, který ji oblažoval galantními duchaplnostmi okoukanými z filmů. Mhouřili oči proti slunci. Smáli se jako děti.
„Podívej ten krámek,“ vypískla nadšeně, „jako dívčí pokojíček… Takový útulný.“
Sám by si ho býval nevšiml. Přemýšlel, jestli by měl svoji milou fotit univerzální padesátkou nebo zvolit delší ohnisko.
„Tak se podíváme dovnitř,“ zaostřil pohled směrem, kam ukazovala, „koupím ti něco pěkného.“
Rozeběhla se nadšeně k výloze. Obdivovala dekorativní drobnůstky za sklem.
Vito za ní zasněně hleděl. Takové by to mohlo být už napořád. Bezstarostné.

„Chtěl bych uspořádat vlastní filmový festival…,“ snil Vito s očima otevřenýma dokořán, „sehnal bych všechny svoje oblíbené filmy a promítal je jeden za druhým…“
„To by se mi líbilo. Jako bych směla nahlédnout do tvé duše,“ snila Giulietta společně s ním.
Leželi na rovné střeše vesnického domku. Drželi se za ruce a hleděli společně do soumraku. Nikdo o nich nevěděl.
„Kdybych tak mohl promítat sedmdesátkový formát…“
„Třeba se ti to jednou podaří…,“ povzbuzovala ho, „…budeme žít daleko odtud, kde lidi ocení krásu. Nebudou tak… tak omezení... zatvrzelí.“
„A o čem sníš ty?“
„Já…? Chtěla bych se naučit hrát na cello.“