Moje články

"Opravdu nebudeš mít dítě?"
"Nebudu," prskla Ciara.
"Tak konec?"
"Konec," odsekla. "Domluvili jsme se přeci. Nechci tě už ani vidět!"
Muž zvedl sbalený vak, naposled pohlédl na tu, co bývala jeho láskou, a odešel.
Ciara si oddechla. Minulý rok nebyl dobrý. Špatná volba. Ale naštěstí se už Jamese zbavila.
Otevřela okno, zhluboka se nadýchla.
Má několik dní na to, aby si rozmyslela, zda vstoupí do nového manželství na zkoušku hned, nebo až za rok. Možná by měla počkat, ale když on je Sean tak krásný! Třebas to tentokrát konečně vyjde. Vždyť se říká, do třetice všeho dobrého!
Začínal svátek Heptane...

„Necháme ho si na ni zvyknout, pak nebude problém ho odvézt na veterinu,“ vymyslela domácí. Otevřela přepravku, vystlala ji dekou, nechala stát v obýváku.
Tobiáš (tehdy jediná kočka v domácnosti) pár dní přepravku obcházel, pak do ní dokonce i vlezl. Několikrát v ní i přespal. Domácí jásala.
Nastala chvíle, kdy bylo potřeba Tobiáše odvézt na očkování. Přepravka připravena, kocour odlapen a… ani Chuck Norris by nedokázal předvést to, co tehdy Tobiáš. Do přepravky ho nedostali ani za nic, na veterinu jel jako jindy jen v postrojku.
Od té doby se už k otevřené přepravce nikdy nepřiblížil.
Kdepak domácí udělala chybu?

Honslav si protáhl záda. Dřina, ale stojí za to. Nové obydlí bude mnohem pohodlnější. Vyhloubená obdélníková jáma, stěny z tlustých kůlů, hustě propletených proutím. Šikmá střecha, téměř až na zem, pokrytá na loket tlustou vrstvou rákosu. Nesou ji dva a dva dlouhé, našikmo položené kůly, pečlivě vybrané, se samorostlými vidlicemi, které drží hřebenovou vaznici. Teď ještě všechny stěny pečlivě zvenčí i zevnitř pokrýt silnou vrstvou hliněné mazanice, na dveře zavěsit vydělanou čtvercovou dobytčí kůži a ani zima, ani horko, ani vítr dovnitř neproniknou.
Zatímco přemýšlel, rozhlížel se z vysokého ostrohu po kraji.
Dobré místo pro hradiště Holasicům vybral, pochválil se.

Přípravy vrcholily, kuchyň sladce voněla. Barbucha, od domácí přehlížen, se uraženě usídlil (a patřičně uvrtěl) v krabici, kterou objevil v předsíni.
Když do ní zanedlouho domácí chtěla přidat další várku vanilkových rohlíčků, s překvapením hleděla na tmavě vypečený mazanec, trůnící v závějích rozdrceného cukroví. Mazanec okamžitě z krabice vyexpedovala, prohlásila za chod naprosto nevhodný na vánoční stůl a vyprášila mu kožich od cukru.
Ještě notnou chvíli poté si Barbucha ukřivděně olizoval packy, bříško i ocásek, zatímco chudák cukrářka s lamentováním přemýšlela, kam si může roztlapané zbytky křehkého cukroví tak asi strčit.
Nebýt Vánoce svátky míru, kdoví, jak by mazanec skončil.

Jistý mladý muž se vloupal do budovy v newyorském Huntigtonu. Za celou noc se mu však nepodařilo otevřít čtvrttunový sejf, a tak ho nad ránem vyrval ze zdi a došoupal nad schodiště. Tam se musel rozhodnout, jak jej dostane o dvě patra níže a na ulici. Má jej shodit dolů? Nebo raděj potichu sešoupat po schodech?
Rozhodl se pro schody. Šel první, trezor přidržoval zády. Po pár krocích ztratil rovnováhu, schránka se na něj převalila a stáhla ho po schodech s sebou. Ráno našli lupiče rozmáčknutého pod sejfem.
Aspoň se už nedozvěděl, že trezor, který ho stál život, byl prázdný.

"Od té chvíle, co má ten protiparazitární obojek, už má zas průjem," pravila domácí. Ještě chvíli přemýšleli a pak obojek Jájovi sundali.
"No ale něco by mít měl," mudroval domácí.
"Počkej, já tuhle dostala od kamarádek návod na domácí repelent, moment... hele:
- sáček sušeného rozmarýnu
- litr vody
- lžíce bílého vinného octa.
Svařit vodu, odstavit, vsypat do vody rozmarýn. Nechat louhovat, dokud voda nezchladne. Pak scedit a přidat jednu lžíci vinného octa. Přelít do lahvičky s rozprašovačem, dát do lednice. Než půjde ven nasprejovat, vetřít do chlupů... Prý to můžou používat i lidi!"
"Tak proč jsme se nechali očkovat?" zakvílel domácí.

"Už jsou u nás druhý rok," pravila nešťastně domácí. "Kromě chvíle, kdy byli v narkóze po kastracích, jsem na ně ještě nesáhla!"
Opravdu. Mladí squatteři byli nedůtkliví a nedůvěřiví. Sofie, jejich matka, se nechala hladit, nosit, mazlit, oni ne. Ani jeden. Zvědavě koukali po lidech, zda nesou jídlo, ale přijít blíž? Ani náhodou.
Pak jednou domácí opět přinesla plné misky. Sofinka se na tu svoji hned vrhla, zatímco ostatní tři zůstávaly osiřelé. Domácí Sofii hladila, šeptala mazlivá slovíčka, když v tom ucítila pod rukou ještě i jinou srst.
Jack. Nevydržel a přišel vyzkoušet, jaké to je.
Pak už chodil denně.

Od začátku námořní bitvy na Hampton Court se do přístavu sbíhali lidé, aby viděli námořní válku z první ruky. Na moři stoupala oblaka dýmu, rachot střel byl slyšet do dáli. Snad konečně skončí unijní blokáda přístavu!
Zprvu vítězil konfederační Merrimack, po přestavbě CSS Virginia. Obrněná loď, vybavená klounem, zničila USS Cumberland, podpálila USS Congres. Neměla soupeře. Na noc se stáhla, proražení blokády dokončí zítra.
Chyba. V noci dorazil unijní obrněnec USS Monitor.
Druhý den se titáni pustili do křížku.
Díky pancířům si nemohli uškodit - neměli dost průrazné střelivo. První bitva obrněnců tedy skončila remízou.
Virginia odplula. Úkol nesplnila, blokádu neprorazila...

"Kdoví, jestli ti vůbec patří aspoň ten dům!"
"Dostala jsem ho! Za dobrou službu. Jako věno!"
"V padesáti ti už žádné věno nepomůže. Kdo by tě chtěl? Vydej šperky, co jsi ukradla!"
"Nic jsem neukradla! Nepotřebuji krást, mám svůj majetek!"
"Svůj? Myslíš ten, co jsi dostala za "věrné služby"? Helmbrechtnice jsi, nic víc! Na mučidla s ní, ať prozradí, kam zmizely rodové šperky! Dům zapečetit a nechat prohledat od sklepa až po půdu!"
"Pane..."
"Máš?"
"Nemám, nic jsme nenašli. Žádné šperky."
"Pusťte ji. Ona taky nic neví. Ale skříňku, co dostal purkmistr do opatrování, jí už nevydávejte. Už dostala dost."

"Přiššššššel jssssssi ssssssss holým zzzzadkem, tak ssssse tu nerozzztahuj," syčí Rozárka, uši sklopené dozadu, zuby vyceněné.
Jájovi to je v podstatě buřt. Proplíží se kolem rozježené kočky a šup na klín k domácí. No a co, že přišel s holým zadkem? Vlastně to vůbec není pravda, měl ho pěkně zarostlý dlouhýma spečenýma dredama, domácí pěknou dobu trvalo, než je ostříhala.
"Cha," vrkne z bezpečí teplé náruče. "Hlavně že tys přinesla majetku, krasavice."
"No dovol? Já přijela s krabicí, dekou, tatra mlékem a třema kotěcíma konzervama," nadme se pýchou Rozárka. "Já se do rodiny bez věna nenacpala, na rozdíl od někoho!"

"To nemůžeme dopustit!"
"Váš návrh je nepřijatelný!"
"Ale vážení, přece nebude vyslanec v kočáře čekat! Prázdný kočár, byť kočár krále, nemůže mít přednost!"
"Nesouhlasím! Kočár krále má přednost vždy! I když je prázdný!"
"Není to neúcta k velvyslanci, kterého předjede prázdný kočár? To přece nemůžeme dovolit!"
"Ale pánové, musíme se dohodnout! Vždyť zatím jsme nepokročili ani o krůček! A to nemluvím o tom, že jsme ještě ani neurčili pořadí, v jakém budou vyslanci přicházet! Také se musí dořešit zasedací pořádek! Též kdo první smekne klobouky... nebo smeknou všichni na povel? Pánové, pánové, takových otázek... Jak se pak má dohodnou mír?"

Kněz vztáhl ruce nad hlavu.
Dav zašuměl a poklekl.
Oči všech se upíraly na malou krabičku, kterou držel kněz v rukou. Objemem malá, významem obrovská. Obsahovala totiž svatou relikvii - prst svaté Alžběty Durynské, svatořečené nezvykle rychle už čtyři roky po úmrtí. Alžběta, která se po smrti svého manžela a otce svých tří dětí připojila k řádu sv. Františka, dala postavit v Marburgu špitál, kde sama pracovala - ošetřovala nemocné, vařila, posluhovala... až ve svých 24 letech zemřela pravděpodobně na mor.
Bylo velké štěstí, že se při jejím pohřbu podařilo poutníku z místní vesnice ukořistit její prst.
Bude požehnáním pro všechny věřící...

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

Stojí. Nevnímá tichý hlas, který ukazuje, vysvětluje, sděluje.
To ne!
Ne teď, když k sobě konečně našli cestu!
Ne teď, když se po dlouhých týdnech rozvlněná hladina vztahů zklidnila!
Ne teď, když si zamilovala chvilky, kdy zaboří prsty do opět hedvábné srsti.
Ne. Prosím, NE!
Musí být východisko, jiná cesta! Určitě se pletou, všichni se pletou, takhle to nemůže skončit!
Pak přejede prsty ohromnou bouli, která během tří dnů vyrostla kocourovi pod krkem.
Tvrdou, hrbolatou, nemilosrdnou ve své roztahovačnosti.
Nenechá ho umírat krutou smrtí hladem.
„Rozumím. Nechám ho odejít,“ splyne jí ze rtů.
Ostatní koná jak loutka. Srdce krvácí dodnes.

Objevili jsme pod stropem verandy myš. Cha, nám se neschováš!
Odraz, skok. Vysoko! Kruci!
Neměli otvírat dveře. Myš proloupla oko, roztáhla křídla a frrrrnk dovnitř.
Páni! Myši nasadily do bojů letecké eskadry! Stíhačka! Na ni!
Bitevní ryk v kuchyni utnula až domácí. Zákeřně použila kuchyňské nářadí, které proměnila v nebezpečnou zbraň. Naběračkou zrychlila vetřelce tak, že ten skončil potupně zamotaný v zácloně.
Vítězství! Máme tě! Jsi dolítala, myšostíhačko!
Bohužel zasáhl domácí. Sebral nám ji a se slovy „Netopýři se nelověj, pitomci,“ vyhodil náš grandiózní úlovek z okna.
Stíhačka škobrtavě odletěla. Smutně jsme za ní hleděli.
Škrťové! Žádnou radost nám nenechají!

"Pane domácí, prý v Hotelu fungujete jako hlavní krmič?"
"Ano." (zavile, tisk nemá rád)
"To ale nedá moc práce, ne?"
"Cože?" (zoufale) "Víte, co to je, mít pět koček? Jedna nežere tohle, druhá nežere tamto, třetí žere všechno a všem, a tak bych mohl pokračovat až do nekonečna!"
"Jak jste se s tím vypořádal? Zavedl jste nějaký režim? Co byste poradil našim čtenářům?"
"Samozřejmě!" (hrdě) "Na mne si ty naše mlsný potvory nepřijdou! Já se s nimi nepářu. Sežerou, co dostanou."
"Ale to je skvělý výsledek, zvlášť u koček!"
"To ano. Už máme jen osm různě plných misek místo deseti.“

"Emily, fotograf dorazí zítra ráno. Vše připrav."
Mladá ženě zrůžověly tváře. Tak přece... tolik manžela přemlouvala. Zprvu nechtěl, ale nakonec byla úspěšná.
Muž v tmavém obleku sestavoval v parádním pokoji kompozici snímku.
"Matka a otec se posadí, starší sourozenec stoupne vedle matky. Dítě položte mezi rodiče. Více je opřete, tak. Vydržte..." fotograf se ponořil pod přehoz. Cvak!
"Mami, ať mě vyfotí samotného," zaprosil starší syn.
"Jamesi, na to nemáme peníze. Tahle fotografie bude jediná památka na Ruth. Musíš počkat. Třeba se jednou budeme fotit jen tak, ale teď ne."
Když vkládala svoje děvčátko do malé bílé rakve, už zase plakala.

Mrtvé mohou všechno. Dostanou se kamkoliv, volně si poletují, víří vzduchem. Najdeš je na zemi, na nábytku, nakukují do jídla, milují skříně s oblečením. Na vybrané ošacení se pečlivě přilepí – milují kontrasty, černé okupují bílé, bílé najdeš na všem tmavém, červené na obojím. Nemáš úniku, putují s tebou světem, nosíš je v sobě i na sobě. Odhalí tě, prozradí na tebe víc, než chceš. Jedno, či muž nebo žena, oběti si nevybírají.
Oproti tomu živé musí setrvat u svého pána, dokud nepřijde jejich čas.
„Tobiáši,“ řekla domácí, „to je hrozné, jak moc zase línáš. Tvé chlupy jsou fakt úplně všude…“

Říkali tomu boží mír.
Církev chtěla světskou moc donutit vzdát se násilného řešení sporů.
Vyslovovali zákazy, přísahalo se na relikviáře.
Například v Bourges roku 1035 na výzvu biskupa přísahali všichni muži starší 15 let, že udělají pro mír vše.
Pro zachování míru poté zaútočili na místní šlechtu - až je v roce 1038 rozdrtila královská vojska pod vedením hraběte z Déolsu.
Boží míry zakazovaly najímání žoldáků, boje o církevních svátcích, boje od středečního večera do pondělního rána i kuše. Samozřejmě vyjma "spravedlivých válek" proti muslimům či heretikům.
Boží mír dal pravidla božím válkám. Tak nebo tak, v důsledku stejně umírali lidé.

"Snídani? Okousal? Já? To nemyslíš vážně!" Jája se na mě dívá obrovskýma kulatýma očima. Laju mu, z mojí snídaně zbyly roztřepané zbytky.
"Vázičku? Ze stolku? Shodil? Já?" diví se Barbucha, oči jeden otazník.
"Našlapal? V předsíni? Já? Já byl venku naposled na podzim," zírá potměšile Tobiáš z pelechu.
"Přece byste nesváděli na dámu, že vám počurala předložku v koupelně," protahuje se líně Rozárka.
Máme doma pět koček. Krásných, úžasných, voňavých, bezkonkurečních.
Tak kdo nám to tu sakra dělá binec? Kdo ožírá rohlíky, občas čurá na předložku, ječí nad schody, šlape po umyté podlaze...
Aha, zlá dvojčata. Jo, to bude ono.

Finanční nároky velmožů bývaly mnohem větší než příjmy z jejich panství. Navíc se na jejich penězích přiživovali úředníci, kteří se často měnili, a kontrola téměř neexistovala.
Své potřeby páni řešili jednoduše - půjčkami.
Jednu takovou vám dnes představím.
V roce 1565 půjčil Fridrich Doudlebský Jáchymovi z Hradce 500 kop grošů českých.
V roce 1590 pořád nebyla půjčka splacena, převzal ji syn Petr starší Doudlebský.
V roce 1595 stále nesplacenou půjčku převzala vdova po Petru starším Doudlebském Anna.
Půjčka byla splacena v roce 1599 - po dlouhých 34 letech!
Třikrát změnila věřitele, na úrocích za ty roky obdrželi Doudlebští více než tisíc kop.

"Osm tisíc za kočku? Já vím, mainská mývalí, ale osm tisíc? To nedám, to je zbytečný přepych!"
Po maince jsem toužila roky, ale jejich ceny mě vždy odradily. Když se už už schylovalo, že by možná... jedna... snad..., přišla nám do cesty Rozárka, která potřebovala domov. Kotě na dvě pěsti, vyhozené, nechtěné.
Zamilovali jsme si ji hned.
Za pár dnů jsme doma našli uzlíček, stočený do své bolesti, nevnímající okolí.
Veterinární klinika. Diagnoza calicivirosa. Kosič koťat.
Týden na kapačkách.
Pak telefon - přijeďte, je v pořádku.
Cena za léčbu - osm tisíc. Zaplatili jsme, ani nemrkli.
Důležité bylo, že se vrátila živá.

Dvanáct kuchařů a kuchtíků rožmberského panství pracuje ve dne v noci. Spolu s nimi dalších 26 kuchařů, kteří přijeli na výpomoc.
Svatba posledního rožmberského vladaře je impozantní. Do rodového sídla se sjelo přes 300 hostů s doporovodem, ve stájích stojí přes 900 koní. A všechny je nutno nakrmit.
Na svatebních stolech se objevují jídla z masa skopového, telecího, vepřového i hovězího. Nechybí drůbež, ryby, lesní ptáci, paštiky, uzené ryby. Hodokvas doplňuje pečivo, makové koláče, sýry, hrušky, jablka, exotické ovoce, cukrovinky či nazdobené dorty. Jídlo hosté zapíjejí uherským a rakouským vínem či korbely piva.
Zvládnout takovou akci vyžaduje opravdu týmovou práci...

"Jste tým," rozhodla domácí.
Strnuli jsme uprostřed pohybu. Někteří. Jája dál chrápal na klíně, téma ho očividně nezaujalo.
Profesor Čenda přemýšlel, co mu zařazení do týmu přinese, zatímco jasný týmový leader Tobiáš ho plácnul packou. Na přivítanou v týmu, to je jasný.
Pak to začlo lítat.
Čenda zaječel, vystartoval, šlápnul na spícího Jáju. Ten zahrabal a vyletěl. Poškrábaná domácí zařvala bolestí a polila se čajem. Já leknutím spadla z okna i s pelechem. Domácí, který zrovna vstupoval do dveří, při pohledu na nás málem dostal infarkt.
Chichi, jasně, že jsme tým.
Sehraný tým, který brnká domácím na nervy jedna báseň.

"Ustupte!"
"Běžte jinam!"
"Tam si nestoupejte, ať má místo!"
"Pozor na děti!"
Kolem kamenné zvonice se přeléval dav zvědavců. Benediktin Eilmer bude létat! Vyrobil si křídla z vrbového proutí a pergamenu!
"Skočil?"
"Ještě ne!"
"Už?"
Eilmerovi na věži tlouklo srdce jak o závod. Teď, anebo nikdy! Dokáže to, co Ikarus?
Odraz a... letí! LETÍ!
Dlouhých 200 metrů plachtil Eilmer, než, slovy kronikáře Wiliama z Malmesbury "Zmítán prudkostí větru a vírem vzduchu, stejně jako svou unáhleností, spadl. Zlomiv si obě nohy, navždy zůstal chromý."
Přežil.
Belhaje se o berlích všem vysvětloval, že ví, kde se stala chyba.
Neudělal si vzadu ocas!

"Chachá, Tobiáši, na mě nemáš!"
"Počkej, Barbušáku, ti dodrbu kožich!"
A už letíme. Obývák, předsíň, schody, ložnice, postel - jé bacha, tady někdo spí, no, už nespí - podesta a hop na půdu! Dvoumetrový přeskok přes schodiště mě baví! Hele, těžkotonážní Tobiáš bude taky skákat, cha, já mu ukážu! Hop do protisměru!
Auauau, to se nepovedlo, naštěstí padat umíme! Jsme kočky, přece!
Otočíme se, chvíli se poměřujeme a pak jedeme znovu.
Schody, předsíň, obývák, předsíň, schody, ložnice, kde už se kdovíproč nespí, podesta, hop na půdu, brzdím - au, ta sedla!
Jak, mám dávat bacha, Rozáro jedna černobílá?
Dneska máme letecký den my!

„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“
Dnes je tomu 23 let, kdy zemřel Kurt Cobain. Zpěvák, jehož doběhla vlastní sláva, zpěvák, který vytáhl grunge hudbu z garáží a dostal ji na první místa hitparád.
Jenže... byl to možná právě úspěch, který ho zničil. Roztěkaný život, roztěkaná hudba, sláva, drogy, život nahoře, život dole, drogy, žena, turné, dítě, tlak producentů, první pokus o sebevraždu, léčba, útěk, druhý pokus... a poté vstup do Klubu 27.
Změnila ho hudba? Nebo úspěch? Bylo mu lépe přetím, nebo potom? Kdo ví...
„Je lepší shořet než vyhasnout...“

Jezdili jsme na výlety, domů nechvátali - děti dospělé, vylétly do světa. Doma klid, mír, pořádek. Ale taky nuda, což jsme ovšem netušili.
Pak překročil práh malý zrzavý uzlíček. Utopili jsme se v jeho modrých zhnisaných očích, jihli nad obrovskýma zasvrabenýma ušima... a nic už nebylo jako předtím.
Chvátali jsme domů - přece ho nenecháme samotného tak dlouho! Ne, nezlobte se, na víkend nepřijedeme, máme doma kotě (přesně ta slova, co jsme předtím vůbec nechápali, a trávili večery tím, že místo televize jsme sledovali malého roztomilého kocourka.
Pak přišli další.
Nuda se vztekle odstěhovala jinam.
Díky, že jste nás našly, kočky naše.

"Tak Elisabeth se vám libí," pokýval hlavou hospodář po chudé večeři.
"Uživíte ji?"
"Bratránek, co pracuje u pana Pickworda, se za mě přimluvil. Nastoupím tam jako dělník příští týden."
Žena mezitím pohlédla z okna. Stmívalo se. Otevřela truhlu, vytáhla velký vak. Rozprostřela jej na postel.
"Pojď," vybídla dceru.
Mladý muž se vylekal: "Co jí chcete udělat?"
Hospodyně se usmála: "Vy nejste odsud, že. Jinak byste znal námluvový pytel. Topit už nebudeme, svíček nenáme nazbyt, hospodář má ještě plno otázek. Koneckonců, vy také ještě domů nespěcháte. A já vás s Elisabeth v posteli jen tak nenechám, to víte, jistota je jistota."

Kocour na domácí upíral vyčítavé oči.
„Co jste to tu prováděli?“
„Toulal ses, tak se nediv.“
„PĚT koček za deset dní? Kdybych byl venku měsíc, tak jich přitáhnete patnáct? Jste normální?“
Před lety se Čenda na deset dní ztratil. Dodnes netušíme, kde byl. Kupodivu se vrátil se v poměrně dobrém stavu, nejspíš ho někdo považoval za toulavku a vzal k sobě. Ve stejné době došlo v Centrální distribuci koček k nějakému kolapsu, neboť se k nám během pár dní opravdu nastěhovalo pět nových koček. Sofie se třemi koťaty a Barbucha.
Ty pohledy, když se Čenda vrátil, bych vám nepřála vidět.

Domácí přijela, odhodila krosnu, uvařila si čaj. Batoh voněl dálkou a vzkazy. Pes, králík… ty má povolený. Kočky naštěstí žádný. Ale co je toto za pach? Ten neznáme!
„Jak bylo?“ přišel i pán domu.
„Bezva, zdrhla nám želva.“
„Cože?“
„Ale, Pavla přijela se želvákem. Chodila ho pást – na kraji krunýřku mu udělali maličkou dírku, v ní provázek. Aby neutekl. Jenže jak si lehla na louku, usnula, provázek pustila. Želvák frnk a byl pryč.“
„Fakt?“ rozesmál se domácí.
„Hele, hledat želvu v makovým poli, to je na makovici, to mi věř!“
„A našli jste ho?“
„Jo. Druhý den. Zamotanýho v malinách.“

Káva? Nezdravá! Škodí zažívání! Snižuje potenci! Příčina demence!
Kavárny? Semeniště infekčních nemocí!
Takto bojoval Metternich proti kavárnám. Nesnášel je. Není divu. Doupata protirakouských živlů!
Nařídil negativní kampaň. Lékaři (dle jeho nařízení) vynášeli kladné vlastnosti čokolády a hanili kávu.
Společnost se rozdělila. Měšťané a šlechtici popíjeli dle nových trendů čokoládu. Káva se stala symbolem odporu, její objednání bylo bráno jako protimetternichovské gesto.
Milovníci čaje byli buď proruští – pili čaj ze samovaru, nebo probritští – zalévali čajové lístky.
Tajní agenti zapisovali, kdo co pije, a hlásili dál.
Vše marno.
Vzato kolem dokola, kancléř měl pravdu.
Revoluce roku 1848 měla kořeny právě v kavárnách.

Domácí nebyla ráda. Po delší době dorazila nevítaná návštěva, kterou však nebylo možno odmítnout. Teď chrlila na domácí všechny křivdy, které se jí udály za poslední dobu, a nevypadala, že by se chtěla zvednout.
"Počítám, že tu přespím," oznámila jen tak mimochodem.
Domácí polkla.
"No, víš... ale on je teď jeden náš kocour trochu nemocný a já s ním raděj spávám dole, ono..."
"Ty s tím naděláš, jednu noc vydrží, ne?"
"On ano, ale..."
"Jaké ale, prosím tě?"
Jája už to nevydržel. Nakráčel do budky a udělal, co bylo třeba. Nemocná střeva vykonala své.
Návštěva odjela ihned.
Díky, chemický Alí.

Evropa objevila Japonsko v době jeho vnitřního rozkladu. Zemi chyběl císař, soupeřily mezi sebou jednotlivé klany i různá náboženství - šintoismus, taoismus, buddhismus, konfucianismus. Není divu, že křesťanství, přicházející spolu s Evropany, se šířilo jako kruhy na vodě. Císařský vazal Oda jej využil jako klacek na buddhistické mnichy. Kjúšský kníže Ómura přijal křest v roce 1562 - za podpory jezuitů založil prosperující přístav Nagasaki.
Budhističtí mniši se ale nevzdali. Tokugawa, nový faktický vládce Japonska, v roce 1587 udělal ostrý střih. Zakázal kostely. Od roku 1589 i křesťanství. Do roku 1614 zemřelo v Japonsku 200 tisíc křesťanů mučednickou smrtí. Nová víra byla smetena.

Škráb, škráb, škráb.
„Himlhergot krucajselement, Tobiáši, nech toho! Neruš! Dej mi aspoň chvíli pokoj!“
Škrábity, škrábity, škrábušky.
„Rozárko, že ti není hanba! Okamžitě se sem přestaň dobývat!“
Skřéééék, skřéééék, škřéééék!
„Jájo! Ty jsi mi nerozuměl? Copak jsem vám to už kolikrát nevysvětlovala? Jsou chvíle, kdy lidi prostě nechtějí být rušení! Chtějí mít svůj klid! Potřebují svůj klid!“
Kňourýýýýýýýýý, kňááákýýýý, kňáááááááák!
„Čendo! Aspoň ty bys měl mít rozum! Takovej starej kocour a ječí za dveřma jak malý hloupý kotě!“
Domácí si povzdechla. Kdepak. Není úkrytu. Před těma raubířema se prostě nedá schovat. Vstala, vykonala potřebné úkony a otevřela dveře od záchodu.

Prosinec 1637.
Ludvíka XIII. zastihne v Marais silná bouře. Gardisté tuší, že další cesta by nemocemi sužovaného panovníka mohla stát život - a Francie nemá následníka trůnu!
Přemlouvají krále k přenocování v nedalekém Louvre. Král se brání - pobývá tam královna, nechce ji rušit. Popravdě, nechce ji ani vidět - nesnáší ji. Potratila přece kdysi jeho dítě!
Nakonec podlehne. Netuší, že zámek není dovybavený a vytápí se jen královniny komnaty. Po příjezdu už nemá na výběr. Po dlouhé době spí manželé opět v jednom loži.
Září 1638.
Narodí se Ludvík, budoucí Král slunce.
Kdoví, jak by Francie dopadla, nebýt bouře a nevytopeného zámku...

Když dám tuhle packu sem a tuhle tam, hlavu takhle zkroutím…
Ne.
Když se rozběhnu až odtud a odrazím se tady…
Taky sakra ne!
Kudy já se za ten plot dostanu? Koho napadlo natáhnout nahoru na plot ještě další kus pletiva vodorovně? Domácí vůbec nemají rozum! Copak netuší, že za plotem všechno lépe voní? Že je tam tráva zelenější? A myši tlustší?
Nemají svědomí, nemají. Všechny díry zacelili, cihlami zarovnali.
Na jedno však zapomněli.
Jím jako nezavřený. Rostu. Sílím. Trénuju.
A pak to přišlo.
Rozběhl jsem se, odrazil… a byl nahoře na zdi. A druhý den znovu.
Zrodil se útěkář.

Plížili se k řece.
"Musíme přinést aspoň jednu," šeptal Tobiáš.
"Sedí doma celá smutná, že jsou všechny pryč," přikyvoval Barbucha.
"Říkalajsem,šetřte! Ale to bylo porád - máme plnej mrazák, koukej, kolik jich loni přilítlo, o jednu neubude - a jsme plonk. Na mizině. Na dně."
"Támhle sedí jedna a vedle druhá," mňouknul Barbucha. "Tobíši, zleva, Rózo, zprava! Jdu středem a to by bylo, aby nebylo!"
Křoví zapraskalo, kachny polekaně zamávaly křídly. Mezi lovce spadl Jája.
"Chci taky domácí donést kachnu!"
"Tys nám tu chyběl, trubko. Teď už jim můžeme leda zamávat. No nic, narvem do mrazáku kuřata a třeba přežijem, ne?"

Jeřabina
Najít cestu k nám.
Sibiřský příběh byl úžasný. Drsný a syrový. A proto jsem ráda za to, jak skončil.
kytka
Ztraceno v překladu.
Maturantka Machatá mě dostala do kolen.
se.id
Myšák v depresi.
Sovátka bylo letos proklatě málo!
Peggy Tail
Kule školní.
Asi jsem ráda, že už nejsem ve škole :).
Borch
Chvíle odpočinku.
Zaujal mě fandom. A pak i to, že je to dobře napsané, do fandomu pasuje jak ulité.
ef77
Už jedenáctá odbila.
Mráz mi přeběhl po zádech, nekecám.
Carmen
A zabolela dálka bez ozvěny když začal padat sníh.
Tohle drabble je velmi, velmi povedené. Zabolelo.
Peggy
Všeho do času.
Tak tady mi bylo Mary Sue opravdu líto...
Rebelka
Pojednání o neblahém vlivu pornočasopisů na bezelstnou dětskou duši.
Asi největší smích za celý duben.
Profesor
Mejdanus interuptus.
Tohle je taky bomba drabble. Moc se mi líbilo. Konec mě dostal.
Omluva všem, kteří jste se sem už nevešli... krásných drabble bylo spousta.
Ještě jednou všem díky, za kachničky, komentáře, za drabble, za bezva duben.
Tak zase za rok nashledanou!

Queen24
Líbí se mi její drabble o koních, ty nejvíc. Ale i ty ze života...
Nechte ho běžet... :).
tif.eret
Temné, děsivé, hororové, takové jsou většinou drabble od tif.eret. Já tedy vybrala jedno z těch veselejších.
Sen.
Arenga
Její Starmel mi učaroval, každý střípek jsem četla s velkou zvědavostí. Má svůj svět promyšlený do detailů, má dokonce pro něj i vystavěný jazyk, což mě fascinovalo... moc se těším na další střípky z něj.
Učení mučení.
Vinpike
Pistolník, který má ostře nabito :). Prvně jsem je zaznamenala u Encyklopedického záznamu a už jej nepustila z očí.
Známe kořeny?
Melosira
Byť nováček na DMD, určitě už píše delší dobu, je to z jejího stylu znát. Ráda jsem její drabble četla, moc se mi líbí, jak píše.
Večeře se podává.
Mordomor
Jeho psaní zaujalo moc, překvapivá zakončení, hutný styl, prostě dobře se četla.
Vyčerpání
Eso Rimmerová
Zaujal mě nick a zaujaly mě i fandomy, na které píše, zvláště pak Červený trpaslík.
Umění prokastinace.
Kolma Puši
I tady se přiznám, že mě prvně zaujal nick, dlouho jsem vzpomínala, co je to za jméno, než jsem si vzpomněla. Čekala jsem indiány, ale objevila jsem krásné historické kousky.
Díkůvzdání.