Moje články

Když mi bylo osm, otec od nás odešel. Přísahala jsem, že nebudu jako on, že tohle svým dětem neprovedu.
Když se Adam narodil, věděla jsem, že tu pro něj vždycky budu. Byl to nejdokonalejší dítě na světě. Nedokázala bych ho opustit.
Když bylo Adamovi osm, začali mě doktoři připravovat na nejhorší. Čelila jsem možnosti, že svého chlapečka opustím, aniž bych to mohla ovlivnit.
Plakala jsem. Ne kvůli sobě, kvůli Adamovi.
Doufala jsem. Ne kvůli sobě...
Modlila se...
Mám štěstí, dostala jsem nějaký čas navíc.
Můj chlapeček stihl dospět. Já si konečně můžu oddechnout. Neopustila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval.

“... ste slyšeli? Babu Kropáčkovou odvezli!”
“Nekecej! Jsem myslel, že je k tý kuče přirostlá.”
“Prej se úplně pomátla, furt drmolila, že pro ní přišel čert!”
“Baba bláznivá, co jí to popadlo?”
Dveře vrznou. Štamgasti jako jeden muž zvednou oči. Lokálem pomalým kulhavým krokem kráčí černé páchnoucí stvoření.
Židle vrzne, když si sedne. Hřbetem ruky otře slepené vousy a odplivne na podlahu.
“Pepíku, hoď sem jedno,” houkne a s pokrčením ramen se rozhlédne po kamarádech.
“Dehtoval jsem střechu Novákovejch chlívku, ujela mi noha a trochu jsem se v tom vyráchal.”
Když na něj stále bez hlesu zírají, dodá: “Zatracenej tér, no.”

Je před sklizní. První kněz chrámu slunečního boha dle dávné tradice žehná zrnu.
Zlatavá pole se třpytí a s těžkými klasy si pohrává vítr.
První kněz vykládá podobenství. To podobenství, každý zná.
Věrní uctívači jsou v něm obilím. A sluneční bůh jim dává světlo a teplo a oni v jeho paprscích prospívají.
Ti, kdo se od slunečního boha odvrátili, kdo zavrhli jeho zlatou tvář, jsou v tom podobenství jen bodláky a koukolem.
První kněz chrámu slunečního boha vypráví, ale jednu myšlenku si nechává pro sebe.
Lidé se možná dělí na obilí a bodláky, ale když přijde sklizeň, požnuto bývá obé.

Život se skládá z malých rituálů. Některé si ani neuvědomujeme, jiné jsou pro nás tak významné, že je nazveme tradicemi.
Když mám narozeniny, chodíme s mámou do muzea. Máme svoji trasu. Svoje oblíbené exponáty.
U tučňáka je takový výklenek, kam si máma vždycky sedne, protože ji bolí nohy.
Bylo mi asi sedm, když jsme tam byli poprvé.
Jenže letos se mi omluvila. Už na naši tradici nemá sílu. Nedošla by.
Řekl jsem jí, že už nejsem malé dítě, že to čtvrt století zvládnu i bez tučňáka a vzal jsem ji za ruku.
Jenže nezvládnu.
Letos sedím před tučňákem poprvé sám.

Při pohledu na ni tane na mysli jediné slovo - dokonalost.
Celé hodiny bych mohla sledovat její ladné linie. Hladké a zvoucí.
Dokázala bych se ztrácet v její exotické vůni. Ponořila se do ní a pokusila se v ní hořkosladce rozplynout.
Zlehka bych se jí dotýkala. Dívala se jak sladce taje pod mou horce roztouženou dlaní. Nechala bych na sobě ulpět odlesk její dokonalosti.
Tak to je.
Mohla bych se jen dívat.
Mohla bych k ní jen vonět.
Mohla bych se jí jen zlehka dotýkat.
Ale když jde o tabulku kvalitní čokolády, upřednostňuji co nejosobnější setkání a prostě ji celou sežeru.

Bubly. Bubly.
Bubly bubly. Bubly.
Šplouch. Plác. Plesk.
Bubly! Bubly! Bubly!
Bubly bubly bubly. Bubly bubly.
Bubly!
Bubly?
Bubly bubly. Bubly bubly.
Plesk. Plác. Šplouch.
Bubly! Bubly! Bubly!
Bubly!
Bubly? Bubly bubly?
Bubly bubly bubly. Bubly bubly.
Bubly!
Bubly? Bubly bubly?
Bubly bubly. Bubly bubly.
Bubly bubly. Bubly bubly.
Šplouch. Plác. Plesk.
Bubly! Bubly! Bubly!
Bubly bubly bubly.
Bubly!
Bubly?
Bubly bubly. Bubly bubly. Bubly bubly.
Bubly bubly bubly. Bubly bubly.
Bubly!
Bubly? Bubly bubly?
Bubly bubly. Bubly bubly.
Plesk. Plác. Šplouch.
Chramst!
Bubly!
Bubly!
Podmořská idyla přerušená ukázkou rybího přírodního výběru pokračuje.
Dvě sasanky si dál bublavě vyměňují zdvořilosti.

Delegát: Jedeme v celou z prvního nástupiště!
Klient 1: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 1: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 2: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 2: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 3: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 3: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Klient 4: V kolik to jede?
Delegát: V celou.
Klient 4: Z kterého nástupiště?
Delegát: Z prvního.
Vlak z druhého nástupiště ve 21:05 jel směr Polipsy. Když do něj delegát cestovní kanceláře nastupoval, věřil, že tam jistě najde nové životní poslání.

ozývají se veselé zvuky animovaného filmu
dětský smích je přehlušen šustěním popcornu a srkáním limonády
tlumený jek sirény
film náhle ztichne v polovině veselé melodie
sbor hlasů neartikulovaně a zmateně šumí
klapání běžících nohou tlumené kobercem
ostrý výkřik, zvuky pádu
sbor hlasů mohutní, dominují panické tóny
zvuk prudkého lomcování klikou
sbor hlasů řičí a nadává
zvuk mnoha pěstí bušících do dveří je tlumený polstrováním
z dálky je slyšet praskání plamenů
dětský pláč
zvuk hučícího ohně sílí
kašel
sbor hlasů volá o pomoc
zvuk hučícího ohně sílí k nesnesení
lidské vzlyky postupně utichají
zvuk ohně se mírní k poklidnému praskání
ticho

“... podle posledních testů máte už nejvýš dva měsíce,” prohlásil nervózně se potící lékař.
Pan … se podíval směrem k oknu. Kancelář byla v nejvyšším patře a přehlédl odsud celé město.
“Žádná šance?”
Lékař se staženým hrdlem zavrtěl hlavou. O panu … bylo známo jak se chová k poslům špatných zpráv.
“Čas zahájit operaci Armagedon,” poznamenal si pan … když osaměl v kanceláři plné efektních známek skutečného luxusu.
O dva měsíce později zkonstatoval lékař u pana … smrt.
Ihned poté se spustila startovní sekvence.
Trvalo pouhých deset minut, než planeta vybuchla.
Jak žil, tak zemřel.
Na věčnost jedině s prvotřídními efekty.

Bum! Bum! Ratata!
Palička v ruce malého vulkánčete naráží do blány malého bubnu.
Bum! Bum! Ratata!
S vážným zaujetím vulkánče potisící opakuje totožnou sekvenci pohybů.
Bum! Bum! Ratata!
Matka vulkánka si obkládá hlavu studeným obkladem, ale nepomáhá to.
Bum! Bum! Ratata!
Vulkánče odmítá pochopit, že je logické přestat tlouct na buben.
Bum! Bum! Ratata!
Planeta Vulkán se noří do tmy, spořádání vulkánci jdou spát, malé vulkánče stále tluče.
Bum! Bum! Ratata!
Matce vulkánce zbývá jediná možnost. Obezřetně k vulkánčeti přistoupí a provede vulkánský nervový stisk. Vulkánče okamžitě usíná.
Ticho. Ticho. Ticho.
Vulkánče spí a všude vůkol je mír a klid.

Adam bral své studium léčitelství velice vážně, proto ho vždy rozčílilo, když narazil na bílé místo. Neprozkoumáno. Opomenuto.
Průniky magické a nemagické léčby, které ho zajímaly nejvíc, byly očividně okrajovým tématem.
Léčitelé se často dívali na nemagické léčebné postupy se shovívavou přezíravostí. Odbývali je hloupými frázemi a nezahrnovali je do svých studií.
Ale Adam věděl, že složité problémy je třeba nahlížet z různých úhlů, aby bylo možno dosáhnout ideálního řešení. Bílé místo na mapě jeho budoucnosti získalo pevné obrysy.
Jestliže ostatní odmítají nalézat styčné body magické a nemagické medicíny, udělá to on.
Přihlásil se k přijímacím zkouškám na lékařskou fakultu.

Pokaždé, když přijedu domů, je máma o kousek menší.
Pokaždé, když odjíždím, loučí se se mnou, jako by to bylo naposledy.
A ono to naposledy být může. Kdykoli.
Když jsem byl v Budči první rok, myslel jsem, že bude stačit najít správnou knihu a budu mít kouzlo, kterým ji uzdravím. Naivní.
Trvalo mi, než jsem sebral odvahu a požádal o pomoc vedoucí budečské ošetřovny. Odmítla mě.
Obyčejní prý na magickou léčbu reagují nestandardně. Většinu magických postupů je zakázáno na ně použít.
Výmluvy. Jenom to nevyzkoušeli. Co hůř, nechtěli vyzkoušet.
Ale už nejsem malý kluk, nespoléhám na ostatní.
Léčbu najdu sám.

Vedoucí budečské ošetřovny má Adama ráda. Byla trochu skeptická, když za ní přišel a nabídl, že bude ve svém volném čase na ošetřovně pomáhat. Teď je ráda, že ho neodmítla.
S potěšením sleduje, jak chlapec neomylně nachází místa a situace, kde může být ostatním nevtíravě užitečný.
Je ještě mladý a nezkušený, ale naučila se brát v potaz jeho intuici.
Mrzí ji, když mu školní povinnosti nedovolí přijít.
Je přesvědčená, že ten chlapec má potenciál.
Za pár měsíců za ní Adam přijde a naléhavě ji požádá o pomoc.
Vyslechne ho.
Polituje.
A utrhne jí to srdce, ale bude ho muset odmítnout.

*** **** ** **** ****** * *** *** ***** ** ****. **** *** * *** ** ***** * *****. **** ** **** **** ** *** * ****.
****.
**.
*****. **** * **** ** *** **** *** ***.
** **** *** *** *** * ******* *** ****.
***. ***.
**** ** **** *** ***.
*** *** ****** * *** ****.
*****.
******.
***. **** **** ** * **** **** * *****.
***** * ***** **** *** *****. ****. ***** ** ***** **** ** *** ***.
*** ***. *** ****** *** **** ****. ***** *** ****** *** * **** *****.
*****.

Budečská knihovna vlastní mnoho užitečných knih, spisů a článků. Oddělení lékařství a léčitelství patří k těm nejrozsáhlejším.
Neexistovala šance, že by ho Adam přečetl celé.
Nechal se vést intuicí.
Pojednání o léčbě chorob veškerých mělo slibný název.
Anděliky kořen - cítíš-li se sláb.
Ale ukázalo se, že je to jen nudné povídání o bylinkách.
Na zánět spodní - koupele z Bažanky.
Byla to jedna z prvních léčitelských knih, kterou Adam přečetl.
Kopřivy nať - démony z krve vyžene.
Byl by na ni okamžitě zapomněl, ale její závěrečná věta se mu propálila až do srdce.
A posledním hrdinou, který každou bolest vyléčí, je smrt.

Cesta je pustá a mrazivá.
Ale ono se nevzdává. Hledá. Míří vpřed.
Cesta je dlouhá a nevlídná.
Ale ono je trpělivé. Čeká. Vyhlíží.
Cesta má konec a cíl.
A ono dopadá do planetárního lůna a nechává vzklíčit životu.
A na planetce F-276 si stará paní povzdechne, když Fénix vzplane. S lupnutím v zádech se postaví, zatímco Fénix hoří. Z chladnoucího popela zvedne právě zrozené ohnivé kuře. Schová ho do kapsy v zástěře. Popel shrne na lopatku a naučeným pohybem se rozpřáhne právě takovou silou, aby opustil její planetku.
A částečky popela se vesmírem rozletí hledat místo, na kterém probudí život.

“Jsou cesty, které tu začínají. Jsou jiné, které zde končí. Málokterá proběhne, aniž by alespoň zavadila.
Toto je prostor nekonečné moudrosti v celé její šíři. Ale je to prostor rovnováhy, takže je to i prostor hlouposti v celé její hloubce.
Zde stojíte uvnitř ztělesnění potenciálu. Tudy vedou všechny cesty, ale směr, kterým vykročíte, volíte jen vy sami.”
Na dni otevřených dveří, kdy tam byl poprvé, připadal Adamovi květnatý projev provázející knihovnice trapně patetický, ale přesto mu uvízl v hlavě. A když teď přemýšlel, kde začít, vzpomněl si na něj.
Cíl byl jednoduchý a jasný.
Budečská knihovna - královna začátků a konců.

“...musím končit. Jsem ráda, žes zavolal.”
Mobilní signál v Budči je mizerný a tak má každý žák možnost třikrát denně na tři minuty vyběhnout před bránu. Většina spolužáků kolem kontrolovala facebook, Adam volal domů.
Telefon oněměl dlouho před tím, než jeho tři minuty uplynuly.
“Stalo se něco?” oslovila ho spolužačka, když si všimla jeho výrazu.
“Utekl jsem,” přiznal konečně nahlas, co ho několik měsíců trápilo, “měl bych být tam… doma...”
Nevěděla, co se děje a nejistě pokrčila rameny.
“Někdy je lepší na chvíli utéct, nabrat sílu…”
Adam na ni zíral. Nabrat sílu, najít řešení. To bylo to, co musí udělat.

Poznámky na malých barevných kouscích papíru svítí do tmy. Barvy jsou zářivé, jak už barvy post-itů bývají.
Poznámky se shlukují kolem tarotových karet, každou na zdi drží několik připínáčků zabodnutých tak, aby nedošlo k poškození.
Karty nezáří, mají zemitý design se špetkou hrané patiny. Vedou mezi nimi cesty z barevných bavlnek. Každá barva má svou symboliku. V šeru jsou ale všechny černé. Černá síť.
Opodál se na stole kupí myšlenkové mapy. Jedno ovlivňuje druhé.
Ozývá se klapání tisknutých kláves.
Post-ity, karty i bavlnky napjatě poslouchají. Němí svědci toho, že Julie má v úmyslu Znamení šneka dopsat a taky ho dopíše!

Cesta z nádraží ji unavila. Zatímco manžel vařil čaj, seděla a oddechovala. Byt byl náhle tak prázdný. I když...
Na jídelním stole Adama přebalovala. Smál se, když se tam počůral.
Prádelník v rohu pokoje poškrábal, když se učil chodit
Z polštářů pohovky stavěl pevnosti a vesmírné lodě.
A tady seděli, když zjistil, do jaké školy ho přijali. Internátní školy. Nechtěl jít, ale přesvědčila ho. Přesvědčila ho, že musí využít příležitost. Přestože v ní všechno křičelo: “Zůstaň!”
Nechtěla, aby jí to někdy vyčetl.
Manžel přišel s šálkem čaje.
Usmála se.
Jejich byt nebyl prázdný, byl plný vzpomínek.
A venku byla budoucnost.

Dan pořád o čemsi žvanil, ale Adam ho neposlouchal. Byl celý den duchem mimo. Promítal si před očima všechny své věci. Sbírka autíček. Milovaná koloběžka. Dort se Spidermanem, který měl slíbený k narozeninám. Kapesné, klidně za celý rok. Všeho by se vzdal.
Rozloučili se před domem. Otočil klíčem. Máma už byla doma.
Našel ji u kuchyňského stolu zírat do prázdna. Na stole ležely papíry. Zahlédl v jejich záhlaví adresu nemocnice. Výsledky.
Podívala se na něj a nemusela nic říkat.
“Mami,” zašeptal a polykal slzy, když ji objímal. Nebylo nic, čeho by se mohl vzdát, nic, co by mámu udrželo zdravou.

Byly jeho jistota. Jeho pevný bod. Jeho láska.
Mohl se na ně spolehnout. Spolehnout, že přijdou, že ho obklopí a zahrnou ho euforií. Když se objevily, spadla z něj veškerá tíha. Lépe se mu dýchalo.
Byly dokonalé, ale pokaždé zmizely. Nechaly ho jeho osudu. Nechaly ho trpět.
A to rozhodlo. Jejich vrtkavá náklonnost mu nesmí stát v cestě za novým životem. Kývl na Gillův plán a čekal.
Víko truhly se zvedlo a vyrazil z něj prudký proud.
“Bubliny! Bubliny! Bubliny!” zakřičel bodlok žlutý zvaný Bubla a věděl, že je to naposledy.
Přišel čas opustit akvárko a vydat se do oceánu.