Moje články

“Pecu-pšik!”
Zatracené pšíknutí! Měla ho zasypat hromada peněz a místo toho z něj sundavali krávu. Ten otisk kopyta mu na zadku zůstal!
“Papilio?”
Zatracená paměť! Chtěl přece jenom kus papíru na poznámky. Tentokrát nenadával. Tentokrát plival motýly. Ta křidélka nepříjemně lechtají!
“Aqua!”
Zatracené míření! To byla poslední kapka. Zlitý od hlavy k patě, sklenice prázdná a žízeň stále přítomná. Musí to jít líp!

O patnáct let později se zálibně díval do výkladu knihkupectví, kde se na čestném místě skvěla jeho nejnovější kniha zdobená zlatou ořízkou.

“... ve chvíli, kdy se rostlina listu přirozenou cestou zbaví, měla by se magie uložená v textu projevit postupnou transformací do původní knižní podoby,” dokončil vysvětlení knihovník.
“Fascinující!” vydechl čekající čtenář. “Mohu to vidět?”
Místnost zalitá vlídným světlem. Listy se mírně pohupují v průvanu a banánovníky se prohýbají pod tíhou úrody.
“Jak vidíte, instalovali jsme kouzla, abychom urychlili vegetační cyklus rostliny. Opadání posledních listů očekáváme…”
ŽUCH!!!
Těsně vedle knihovníka dopadl trs přezrálých banánů.
“Fascinující!” vydechl čtenář, odtrhl z trsu banán, který jako zázrakem zůstal po dopadu celý a podal ho knihovníkovi.
“Dejte si banán, je to dobré na nervy,” řekl vlídně.

Chtěl bych jít dál, ale přede mnou stojí on. Zamračím se, ale to ho nezastraší. Zkusím se tedy usmál, vypadá to, že ho to obměkčilo, najednou se jeví být mnohem ochotnější.
Rozhodnu se být vstřícný a sám ho obejít zleva, ale ten mameluk se ve stejnou chvíli posune doprava. Rozpačitě se na sebe zašklebíme.
Chvíli čekám, ale zřejmě je duchem chudý, výraz v obličeji by tomu odpovídal.
Zkouším tentokrát uhnout vpravo, ale můj protějšek nenapadne nic lepšího, než ukročit doleva. Vztekle syknu.
Stojíme proti sobě a ani jeden z nás z toho nemá radost. Já a můj odraz v zrcadle.

Pojedeme na výlet! Obě se děsně těšíme.
Vyrážíme za tmy, takže než se rozkoukáme, už jsme uvnitř. Bohužel máme každá místenku do jiného vozu, tak si nemůžeme cestou povídat.
Výhled je mizerný. Chybí větrání a ve voze to smrdí.
Nuda.
Chvílemi stojíme, ale nedá se odhadnout, kdy se vůz zase rozjede. Ven nás nepouští.
Konečně to vypadá, že jsme dorazily.
Jdeme ven!
Cože?
Vždyť už jsme zase doma!
Tomuhle náš člověk říká úžasný výlet?
Když se s Levou sejdeme v koši na špinavé prádlo, jednohlasně se shodneme, že za tohle se mu příště nejmíň třikrát za den shrneme na patu!

“Sedí tam pořád?”
“Sedí.”
“Řekli jste mu, že pošleme zprávu až bude objednávka připravená?”
“Řekli.”
“Upozornili jste, že to může trvat nestandardně dlouho?”
“Upozornili.”
“Nevadilo mu spát v čítárně?”
“Nevadilo.”
“Tak to si s ním budu muset promluvit sám…”
“Bylo by to vhodné.”
Nejmladší knihovník se zhluboka nadechl. Jeho kolegyně ho soustrastně poplácala po zádech a odběhla k výdejnímu pultu. Klient, který čekal na objednanou knihu, listoval Večerním Vyšehradem.
V práci se nemá pít, ale toho panáka do sebe knihovník obrátil, protože jinak by zprávu, že objednávka nebude k výdeji připravena dřív, než opadá listí z banánovníku, neměl odvahu vyslovit.

Pracovaly ve vzájemné shodě téměř beze slov. Léta cviku jim propůjčila nevídanou bravuru. Pod jejich zručnýma rukama rostly nebetyčné hradby a štíhlé věže mířící k nebesům.
Příkopy obranných valů se zalévaly vodou, na jejíž hladině se v letním slunci kolébaly květiny.
Cesty dlážděné kamennými mozaikami se leskly a přímo zvaly k projížďce.
Město, které právě budovaly, bylo dokonalejší, než kterékoli před ním.
Žel, jejich ostraha před narušiteli selhávala...
“Brácho!” zařvala vztekla stará mistryně číslo jedna.
Stará mistryně číslo dvě stoicky pohlédla na batole s červenou lopatičkou uprostřed písečných trosek a pokrčila rameny: “Nech ho, je malej. Půjdem radši na prolejzačky.”

Sedm banánovníků má dohromady dvě stě sedm listů. Kniha měla dvaačtyřicet stránek.
Knihovník usoudil, že první krok k nápravě musí spočívat v odhalení, které z těch živoucích listů byly před okamžikem vysušenou knihou. Nějaké reziduum zůstat muselo!
Sestavil židle do pyramidy, aby se dostal nahoru. Probíral se listovím. Hledal řešení.
Když klapla klika, zbrkle přešlápl.
Židle se sesypaly.
První, co jeho vedoucí po vstupu do místnosti zaujalo, tak byly jeho nohy houpající se v průvanu.
“Hrajete si tu na Tarzana?” zeptala se zvědavě chvíli předtím, než zpocené ruce sklouzly po tvrdých listech a on žuchl na podlahu jako zralý banán.

Přebíhám mezi tématy. Nechávám se zlákat náhodnými odbočkami na cestě myšlenek. Takhle se nikdy nedoberu výsledku. Měl bych si sestavit plán!
Jenže… jenže, co když se upnu na plán a přehlédnu tu nejslibnější myšlenku? Většina včerejšího progresu vzešla z náhodné odbočky!
Ovšem, každý den je jiný. Pomohlo by stanovit si pevnější režim? Střídat úseky strukturované práce s volným myšlením?
Možná bych jen potřeboval větší klid...

´To musí tomu mudrlantovi lézt na mozek,´ pomyslel si strážný, když dveřmi prostrkoval misku s vězeňským přídělem. ´Jeden každej den čumět do stejný zdi, jíst stejnou šlichtu a nevědět ani jestli je noc nebo den...´

Smetl všechny zlomky banánových listů zpátky na stůl. V konečcích prstů ho svrběla magie, ale vedoucí měla pravdu, nebyl by to dobrý nápad. Pokud… pokud by nepoužil prostředníka! Z místnosti vyběhl ozlomkrk.
Zpátky se plížil a tvářil se provinile. Zpod pláště vytáhl malé kulaté akvárium, kterému klepal na sklo tak dlouho, než zlatá rybka s dlouhými šedivými licousy ospale otevřela jedno oko.
Odkašlal si a spustil: “Zlatá rybko, slyš má slova…”
“Zkrať to,” zabublala rybka, “chci spát!”
“Uveď ten zmatek do původního stavu,” ukázal na hromádku na stole.
Rybka pokrčila ploutví a v místnosti se rázem tísnilo sedm vzrostlých banánovníků.

Nakonec se materiál, na kterém byla kniha napsána, ukázal jako výhoda. Každý z banánových listů, které tvořily jednotlivé stránky, měl specifickou kombinaci barvy a struktury.
Bylo už po půlnoci, když knihovník všechny úlomky srovnal do příslušných hromádek. Potěšeně se usmál a začal sestavovat první stránku. Šlo to překvapivě rychle. Natáhl se pro lepidlo, když před něj na stůl dopadla hlava.
Kadeře bezhlavého Janka divoce zavířily po stole v oblaku zlomků banánových listů.
Ducha knihovníka Jáchyma, klimbajícího pod stropem to probudilo. Rozhlédl se.
“Nic si z toho nedělej, mládenče,” řekl, “Napodruhé to roztřídíš mnohem rychleji!”
Nejmladšímu knihovníkovi začalo cukat levé oko.

“Kouzlem se mění podstata všehomíra. Můžeš ho zachytit a znehybnit. Ale musíš počítat s tím, že jeho potenciál nezmizí.”
Zvedla jeden z úlomků, prohlédla si ho, přivoněla k němu a poslechla si, jak šustí, když ho promne mezi prsty.
“Kdybys kouzlo rozdrtil na prach, nezmizí. Bude tam a bude připravené reagovat na každou špetku magie.”
Položila úlomek zpátky k ostatním.
“Proto není dobrý nápad pokoušet se opravit knihu kouzel pomocí magie. Poskládat to musíš opravdu ručně.”
Poplácala ho po rameni a nechala ho seděl nad smutnou hromádkou rozlámaných banánových listů, která byla ještě před nedávnem unikátní sbírkou lidových karibských kouzel.

Když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený, kolegové často neodolají a delegují na vás neoblíbené a nepříjemné práce. Tak jsem na cestě do archivního sklepení kóje H17b4F.
Zatím jsem cestou dolů potkal chrápajícího ducha a tři šotky hrající mariáš. Většina kójí divně smrdí.
H17b4F je plná krabic. Najdu tu, kterou si uživatel podle katalogu vyžádal a otevřu ji, abych zkontroloval obsah. Je plná šustících banánových listů. Natáhnu si latexovou rukavici a pro jeden sáhnu.
Když se listy začnou lámat, maně mi vytane na mysli můj letitý odpor ke skládání puzzle. Ale když jste v kolektivu nejmladší a nejméně zkušený...

Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.

V jejich středu se objevil strašlivý chřtán. Vtahoval je do sebe jednoho po druhém. Nedokázali utéct. Docházel jim čas. Propadali se. Křičeli hrůzou, zatímco se, šlapajíce po zádech svých druhů, snažili zůstat co nejvýš. Ale jejich snaha byla marná. Souboj s gravitací nemohli vyhrát. Jejich těla klouzala jedno po druhém. Dolů. Do zvící propasti. Do zapomnění.
Jeden za druhým ztráceli pozice, až zůstal jediný. Poslední. Chvíli ještě doufal, ale jeho pokus udržet se na hladkém skleněném povrchu byl předem odsouzen k nezdaru. Sklouzl. Konec.
Zrnka písku ležela ve spodní části přesýpacích hodin.
Přišel člověk a hodiny otočil.
Všechno začalo znovu.

Držel jsem nákupní seznam jako štít a pomalu se probíjel davem.
“Oči! Krásné oči!” zařval trhovec, až jsem leknutím odskočil a vrazil do stánku s ušima.
Než se do mě jeho majitel stihl pustit, utekl jsem skulinkou mezi prodejci prstů a lopatek. Oddechl jsem si, že za mnou neběží. Zbývala poslední položka.
“Kůže! Kůže všech barev!” ozvalo se z rohu tržiště. Vyrazil jsem.
Ta ebenově černá mě okouzlila, i když mi ji obchodník vymlouval. Ale zákazník je pán, tak nakonec pokrčil rameny.
Konečně jsem mohl opustit předporodní trh.

Když Hermannovi ukázali jeho prvorozeného syna, omdlel. Novorozenec byl černý jako bota.

Hermiona se vyplížila z Dracovi postele. Bylo jí zle z toho, kam klesla, ale bohatství a styky rodu Malfoyů představovaly jediný způsob jak do výroby dostat průmyslový obraceč času. Ale dnes přišel den D. Vrátí se!
V okamžiku, kdy ucítila ve vzduchu opojnou vůni sedmdesátých let, přemístila se na břeh Bradavického jezera. Přesvědčená, že na ni Sirius čeká na jejich místě, rozběhla se ke kopretinové loučce.
Byl tam. Přesněji byli tam oba. Nazí. Ve zcela jednoznačné pozici.
“Ale…” hlesla.
“Ehm,” zakryl se Sirius hábitem (Severus zůstal zcela bezostyšně odhalený).
“Víš, když jsi odešla, uvědomili jsme si, že patříme k sobě,” pokrčil rameny. “A poslyš, nezačalas šedivět?”

Pohladil ji po tváři a když jeho dotyky zabloudily níž, Adina začala roztávat.

Tečka. Dnešní kapitola ukončena, tu zítřejší zahájím probuzením a teď můžu do parku na pivo.

Klid. Ticho. Čerstvý vzduch. Sakra, támhlety dvě slepice míří k vedlejší lavičce! Kurnik!

“A Adina je úplně nejlepší hrdinka! A má vyjít další díl!”

Sákryš. Fanynky.

“No já se už nemůžu dočkat! Akorát by nemusela skončit kapitola pokaždý, když na to chtěj vlítnout!”
“Tak von je autor asi ohleduplnej a chce jim dopřát trochu soukromí.”
“Fakt myslíš?”

Ále houby, milé dámy, autor je sobec, co se nechce otravovat psaním hloupých milostných scén.

Ludva byl idealista. Snílek. Proto ho Pavel miloval. Pro tu jiskru nadšení, kterou dokázal zapalovat cizí srdce.
Od té epizody s Filipem spolu postupně sdíleli úplně všechno. Minulost, přítomnost i budoucnost. Pavel byl šťastný. A pak mu Ludva váhavě prozradil své poslední tajemství.
Pavla nejdřív vyděsil tón Ludvova hlasu, ale, když pochopil, o čem přítel mluví, uvědomil si, že ho pro to miluje ještě víc.
Ludvův Velký Plán začali uskutečňovat spolu. Ludva byl snílek a dokázal nadchnout. Pavel byl dříč a dokázal věci dotáhnout do konce.
A tak, ruku v ruce, dohnali ti dva všechny tabákové firmy k totálnímu krachu.

“Co se s námi stane, až odsud odejdeme?” zeptá se jeden.
“Nikdo neví,” zní váhavá odpověď.
“Já slyšel,” zašeptá další, “že tam zaživa stahují z kůže.”
Očka vyděšeně míří do tmy.
“Prý rozřezávají na kusy,” odváží se přidat vizi i ten malý.
Ostatní ztrácejí ostych a vykřikují hlasitěji.
“Topí!”
“Melou na kaši!”
“Noří do rozžhaveného oleje!”
Děsivost poslední vize je umlčí.
Jen ti, kdo odejdou, se dozví pravdu. Ostatním zbývá strach.
O patro výš se babička podívá na hodiny.
“Bude poledne!” obrátí se k vnučce. “Vezmi Terko košík a skoč do lochu pro pár brambor. Uděláme si k obědu placky.”

“... a protože domeček z cihel už zlý vlk odfouknout nedokázal, byli jsme já i bratři konečně v bezpečí,” dokončilo třetí malé prasátko vyprávění, sáhlo po sklenici a dlouze se napilo.
“Takže jestli dáte na mou radu, tak při stavbě domu na materiálu šetřit nebudete. Nejde přece o nic menšího než o život!”
Mezi posluchači se šířilo souhlasné pokyvování a hostincem se rozběhla debata o strastech vyřizování stavebního povolení.
“A všechny zakázky vyfouknu! Stačí trocha divadelničiny a ti vepři hnedle tančí tak, jak já pískám!” spokojeně se mezitím za oknem uchechtával pan Vlk, majitel největší stavební a dodavatelské firmy v okolí.

Zdejší med je vyhlášený. Včely krouží nad rotundou a hřbitovem, pak zamíří k lípám. Do květů vlétnou mezi lukami a vylétnou uvnitř kamenných hradeb.
Je tu rušno. Okna zdobí truhlíky s podivuhodnými květinami, v zákoutích se kroutí neobvyklé stromy a na ústředním náměstí roste už víc než tisíc let lípa. Včely vlétnou do jejích květů a vrátí se nad louky budečské planiny.
Nenechají se splést maskami, které krajina nasazuje pro lidské oči. Volně létají tady i tam.
Proto je zdejší med tak vzácný. Jen včelař, který si je svým rojem jistý, ho sem může přivést beze strachu, že ho ztratí.

Je Bůh a je člověk. Co jest Boží, patří Bohu. Co jest lidské, člověku.
Bůh dává i bere. Dává nenávist vůči všem, kdo v něj nevěří. Bere svobodnou vůli a žádá nelítostné dodržovaní svatých zákonů.
Bůh burcuje i tiší. Burcuje silné k ovládnutí slabých. Tiší pochybnosti, když se do srdce vkrade falešná lítost nad kacíři.
Bůh je světlem na obloze i v duši. Své věřící věrně provází životem a opouští jen z trestu. Je vším, co do něj jeho věrní vložili. Dělá vše, co od něj očekávají.
Bůh sám tak dokáže téměř cokoli. Jen zabít, zabít musí jedině ruka člověka.

Chceš-li dům svůj před všemi poberty uchrániti, použij kouzlo Hieronyma z Dolního Hrádku.
Ze psů, za letního slunovratu vržených, nejsilnější štěně vyber, rok ho dobře krm a vychovávej.
V kovárně nech vykovati řetěz, který obemkne celý tvůj dům, či dvorec. Řetěz zakopej ne méně než dva lokty pod zem kol toho, co brániti chceš.
K řetězu ať patří železný obojek, který psu svému na krk nasadíš, až ho zakopávat budeš tři lokte před branou či dveřmi.
Až pes v hlíně naposledy vydechne, kouzlo se zpečetí. Duch jeho řetězem obemknutou državu věrně hlídati bude, dokud rez nebo zlá vůle řetěz nerozpojí.

“Vůbec se k sobě nemají a přitom jsou pro sebe stvořeni!”
“Kdyžšš říkáššš.”
“Víš jak krásné děti by mohli mít?”
“Nevím, nejsssem vššševědoucí.”
“No, nemůžou za to. Jsou oba takoví nevinní truhlíci. Co teď s tím?”
“Navrhoval bych rozšššířit jim obzssory. Dej jim plod ssstromu pozssnání. Ono jim to dojde.”
“Ale to přece nejde, ten jsem jim zakázal! Nemůžu tak náhle změnit rozhodnutí!”
“Co ty bysss dělal, kdybysss mě neměl?”

A když Adam s Evou pojedli ze stromu poznání, uvědomili si jeden druhého úplně novým způsobem.
O devět měsíců a jedno vyhnání z Ráje později se jim narodil první syn.

Na lampě je nalepený plakát zvoucí na koncert. Je nalepený nakřivo a, ačkoli se datum ztrácí v grafickém balastu, koncert se koná dnes.
Pódium v rohu hospody je téměř zaplněno mohutným kytaristou. Jeho ryšavé vlasy v přítmí září. Rozhlédne se po publiku. Štamgasti na baru, milenci na schůzce, partička mládeže. Odkašle si. Hrábne do strun.
Zpívá. Sám napsal text i melodii, která odráží hloubku lidské duše. Zmlkne. Tóny se rozprchnou.
Potlesk nepřijde. Štamgasti pijí, milenci zaměstnaní sami sebou, mládež se zlomyslně chechtá. Neúspěch.
Zkáza smutně sklopí hlavu. Pak pokrčí rameny. Tentokrát to nevyšlo, příště to zkusí jinak. Třeba se saxofonem.

Jest údělem filozofa sdělovat mocným nepříjemné pravdy. Pročež jsem sebral veškerou odvahu a vstoupil k samozvanci, jež uchvátil vládu nad státem. Přijal mne vlídně, neboť zvykl sobě dodávat lesku přítomností dobrých mužů.
Na stůl se snesly pochutiny a nápoje. Tyran nápadně lehkomyslně ochutnával ze všeho a k témuž vybídl mne.
Uchopil jsem nejbližší sušenku a pomocí obrazných vyjádření učinil jsem usurpátorovi přednášku o sušenkách, které se tak snadno lámou, přesáhnou-li svou vhodnou velikost. Doufal jsem, že pochopí a ustoupí od dalších dobyvačných snah.
On však se zájmem pohlédl na sušenku a pravil: “ Takže myslíš, že bychom měli přejít na čokoládu?”