DMD č. 09. pro 9. 4. 2026. Téma: Hošku, hošku, brzdi trošku.

„Musíme zmizet,“ chytil ji Henry za ruku a v očích mu četla naléhavost.

„Proč? A kam?“ Grace jeho obrat nechápala.

„Ví to.“

Zamračila se. „Počkej, Henry…“

Ticho mezi nimi leželo jako těžká deka. Vteřiny se zdály jako hodiny.

„Udělal jsem takovou hloupost, Grace! Myslel jsem, že dělám to nejlepší, ale neuvědomil jsem si, že to je pro ně, ne pro nás. Pro to malé. Sakra, vždyť tohle jsem dělal celý život! Dokud…“

Grace smutně pokývala hlavou.

„Kam půjdeme?“ zeptala se věcně.

Henry zavřel oči před její náhlou chladností. Tohle přehnal. Unáhlil se jak malý kluk.

Ale napraví to. 

„Na sever.“

Oliver s Henrikem úspěšně dorazili do skříněk, kde Nilse nezastihli. Olíkovi ale přišlo jako dobrý nápad se začít na nevyhnutelný střet dvou znepřátelených ras připravovat. 

"Henriku, co si myslíš o elfech?"

Z trpaslíka se vyhrnula hromada neopakováníhodných sprosťáren v několika jazycích, ze kterých by zčervenala i cukrová řepa. Můžeme snad naznačit jen cosi o koktejlu z vodky, limetky a sodovky a o naondulovaných chlupech tam, kde slunce nesvítí a tráva neroste. I když podle mluvčího elfům možná ano.

"Stačí, obrázek už mám..." vykoktal ze sebe Olík. Všiml si, že se kolem nich začali shlukovat spolužáci, někteří si dokonce dělali poznámky. 

Petr šel lesem hnán vířícími myšlenkami a setrvačností pohybu. Pěšina mizela a znovu se objevovala, zakrývaly ji větve, jako by ji vyšlapala nějaká menší zvířata a Petr se musel místy násilím prodírat, bojovat o svoje právo jít dál. Bral to jako osobní příkoří, hledal ticho a klid a místo toho se mu do cesty staví překážky, krev mu pumpovala ve spáncích, čelisti se zatínaly, oblečení se trhalo a obnažovalo drobné oděrky na kůži, stával se o něco méně člověkem a trochu více divým zvířetem. Najednou cítil vůně lesa ostřeji, vnímal vzdálené zvuky, našlapoval měkčeji a jeho pozorné oči připomínaly vlčí. 

Bylo to už poněkolikáté, co přes víkend hlídali s Meredith jeho ročního synovce Huga. 

Většinou si bral pár oblíbených hraček, tentokrát měl jedinou. 

Robustní plastové auto s vyklápěcí korbičkou a velkými koly. 

Prý ho dostal k narozeninám od Kevina. Ten ho sehnal někde v zahraničí. Údajně je to legendární hračka pro malé kluky.

Takže celé dopoledne se bavili tím, že převáželi věci z jednoho pokoje do druhého. Míček. Misku. Vázičku. Dvě sošky, na které jen sedá prach. 

Když vejde Meredith, Hugo už jede naproti a chce jí naložit na korbu.

Hele...brzdi trochu, Hugo. Ať nedopadneš jako tvůj tatínek...Gilbert. 

Doufal v apríl, když miláček přijel v růžové Škodovce. Teď teprve na ně budou všichni pokřikovat, že jsou přihřátý!

„Šlohnul jsi káru Barbie?“

„Nebrlblej. Dáme si spanilou jízdu.“

Přemýšlel, co musel vypít, aby ho napadlo přebarvit sestřino auto pravo-blondýnkovskou barvou. 

A vůbec nečekal, že se z růžové herky pokusí vyždímat maximum.

„Hošku, hošku, brzdi trošku! Nechci umřít na rozpálenym asfaltu!“

„Jenom jsme se trochu provětrali.“

„Jsem nevěděl, že chodím s pirátem silnic.“

Ještě doutnal, když zastavili před domem. 

„Můžu dál?“

„Hošku, hošku, brzdi trošku. Jsem málem vypustil duši a ty myslíš, že něco bude? Tak to si nech zajít chuť!“

Moje zkušenosti s chlapci začaly o poznání rozpačitěji než s dívkami. 

Zatímco s Lucinkou, spolužačkou z první třídy, jsem se nestyděl oddávat příjemným kratochvílím na školních záchodech, první polibek od neznámého kluka na schodišti pražského paneláku byl studu a pochybností plný. 

Bylo mi šestnáct. Mámu právě odvezla sanita do špitálu kvůli odloučené placentě. Na to schodiště jsem chodíval kouřit, když jsem potřeboval být chvíli sám. Tehdy tam ale seděl ten cizí frajer. 

Dali jsme se do řeči, pak do líbání. S jeho rukou mezi nohama jsem mu řekl, ať zpomalí. 

Místo brzdy zařadil zpátečku a odešel. 

Násilnický typ očividně nebyl. 

Je to s tím zpropadeným čerchmantem bída k uzoufání. Chodit se mu nechce, cválat také ne, vzpíná se, vyhazuje.   

Mrkev? Pche. Jablko? Sněz si ho sám. Vzácný a drahý cukr? Hmm… dám ti vědět. 

Mladý voják v podřepu sklíčeně zahlíží na šedáka, zlomyslně se pasoucího opodál. 

„Moc na něj spěcháš,“ ozve se za ním jeho kamarád. Nabídne koni ruku, je očichán a shledán vyhovujícím. 

„A co mám tedy dělat?“ zavrčí voják.

„Sedni si vedle něj a čekej. Bude zvědavý.“ 

„Na civění nemám čas!“ 

„Hou, hou! Tak se dívám, že nejdřív budeme muset vycvičit tebe,“ poplácá ho druh po rameni. „Jablíčko?“

Konečně přišlo jaro a sluneční svit lákal k vycházce. 
Coural jsem se kolem Dunaje, z břehu pozoroval husu, za níž se kolébala housata.
Najednou jsem v křoví uviděl mladého myslivce, jak na ně míří flintou.
Naštvalo mě to.
"Hej, myslivče," zvolal jsem, "nemyslíš si, že už to přeháníš!"
Měl jsem toho vážně dost. Věděl jsem, že nedávno prodal hospodáři nepokácenou jedličku, předtím vzrostlý doubek. Vínečka vypil celý soudek.
"Pokud  tu starou zastřelíš, půjdu to nahlásit do kanceláře správci. Víš, že tohle by nebyl tvůj první průšvih."
Ošklivě se na mě podíval, odsekl, že na mě taky jednou dojde a odešel.
 

K válečné poradě si sedli ve skladu.

"Takhle to dál nejde," řekl Aristides Protopsaltis ostatním. Rovnou všem nalil retsinu. Do velkých skleniček.

Tedy jen Martě a Jannisovi, malá Eleni a průhledná bílá postava nedostaly nic. Stejně moc neposlouchaly a hrály spolu šachy.

Jannis si nepřítomně pohrával s psím obojkem. "Třináct loupeží, třináctkrát jsme zboží přivezli zpátky. Musíme ty chlapce trochu přibrzdit."

V obchodě něco zavrzalo. Průhledná bílá postava zvedla překvapeně hlavu. 

Aristides proběhl obchodem, rozrazil dveře na ulici a vyběhl ven.

A hned se složil k zemi o francouzskou berli Reného Ocelota.

"Mám tě," zajásal detektiv. "Ne tak rychle, chlapečku!"

Sotva se zabouchly dveře, nebylo je od sebe možné oddělit. Vzduch naplnily vzdechy.
Shane po chvilce klesl na kolena a zkušeně rozepnul Iljovi kalhoty. Existovala jen jediná věc, ke které pusu používal raději, než bylo líbání s Rozanovem. Hladově ho vzal celého do úst a blaženě zavřel oči. Miloval tu tíhu na jazyku, jeho chuť, tu obrovskou moc, kterou mu to dávalo. 
Zastavila ho Iljova ruka ve vlasech. Tázavě vzhlédl. 
“Počkej” řekl Rozanov. “Dneska mám pro tebe něco speciálního.” 
Když se Hollander zatvářil jako opuštěné štěňátko, Ilja ho lehce plácl po tváři. 
“Nebuď nedočkavý. Kdo si počká, ten se dočká.”