DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

1941, Londýn
Elias Mannix ležel na smrtelné posteli. Plných šedesát sedm let před svým narozením. Vetchý, nemocemi prolezlý stařec, který poslední dva roky života nedělal nic jiného, než nahrával gramodesky pro budoucí já. Ale něco bylo špatně. Pocit radosti, který celý život hledal v ženě, synovi, přátelích, necítil.
Když na něj Charles Whiteman namířil zbraň, věděl, co má udělat.
"Je to jako závěť. Prostě ji občas musíte změnit na poslední chvíli," usmál se na něj bezzubými ústy.
Požádal Charlese o asistenci. Když přístroj spustil, odříkával slova tak, jako začínají poslední vůle: "Já, Elias Mannix, při plném vědomí vzkazuji svému já..."

Kolem stolu seděli čtyři. Kromě Daniela představený provincie, pražský superior a mladý kněz, jehož Daniel dosud neznal.
„Otec Jiří sepsal svůj duchovní odkaz,“ začal superior. „Při plném vědomí blížícího se odchodu,“ četl, „a při plném vědomí odpovědnosti, jež mi byla svěřena, odkazuji Dominika Kosteleckého otci Janu Kocourovi, jehož jsem po četných modlitbách shledal jako nejvhodnějšího, aby jej nadále zpovídal, byl mu duchovní oporou a kotvou.“
Daniel to čekal, mladý kněz nikoli. „Tohle přece… není obvyklé,“ ozval se zamračeně. „Co moje plánovaná misie v Paraguayi?“
„Nepojedete,“ pousmál se představený. „Teď jste potřeba tady. Pan… Kostelecký vám to asi nejlépe vysvětlí sám.“

"K čertu, Doyleová, do čeho jste to zase šlápla!"
Admirál Farrel zostra rázoval po pracovně. Nečekal, že odpoví.
"Rodina pana Whitfielda chce vaši hlavu. Admirál Whitfield zuří."
"Pan Whitfield se pokusil zpochybnit mé velení."
"Kdo vám to dosvědčí, Doyleová? Váš stevard, kterého zbičovali? Posádka? Polovina těch mužů jsou bývalí zločinci."
"Třetí důstojník."
"Jestli je při smyslech, tak to neudělá."
Tiskla pěsti němým vztekem.
"Je to slovo proti slovu, Doyleová. Nepouštějte se do bitev, které nemůžete vyhrát."
Sledovala admirála zlostným pohledem. Věděla, že má pravdu. Bylo jí z toho zle.
"Pokusím se tuhle zatracenou záležitost urovnat. Ale vy neuděláte žádnou pitomost."

Bolest vás dokáže sežrat. Pomalu vás ujídá a postupně dokáže z silného člověka udělat trosku.
Bouře zuřila nad naší pozicí.
Mě bolela před rokem zraněná noha tak, že bych si ji nejradějí ustřelil.
Prášek, co by mě toho zbavil na dosah. V kapse.
Jenže ten mi vezme i schopnost uvažovat.
Sevřenou pěstí jsem praštil do té zdravé.
Na chvíli to pomohlo.
Pedro se po mě podíval.
"Bolí?"
"Jo, ale hlídka končí až za hodinu."
"Do háje, vem si to teď."
"Ne."
"Crevane, Blue Tits tě roztrhne až to zjistí."
"Až."
Nepochyboval jsem, že to zjistí.
Pedro mu to řekne.
Parchant.

Ty oči! Ty oči! Filippu přibodne jejich pohled ke stěně. Nemůže se hnout. Nemůže zvednout ruku, nedokáže zašeptat kouzlo, nic. Jen se víc a víc hrouží do hlubiny očí bytosti, která po staletí prahla po pomstě.
Tebe znám, zaduní jí hlavou.
Ne, chce zvolat, ale nemá hlas, nemá ústa, nemá vůli.
Jsi jedna z nich! Zrádkyně!
Já ne-
Ticho!
Ztuhne v křeči. Cití, jak jí cizí vědomí obtáčí mysl, zatíná ostny svých výhonků do její duše. Filippa se snaží postavit obrannou hráz, ale zbytečně.
Jsi silná, zaslechne. Bavíš mě. Dostaneš privilegium. Budeš žít… pro mne.
Až teď se čarodějka zhroutí.

Myslela, že si jednou zvykne, ale ne. Každé ráno odpočatá, sejít do jeskyně, posadit se na stoličku, nadechnout...

...začátek pokaždé plně vnímala.

Jako když ji trhají na kusy. Její tělo zůstává sedět, a mysl letí všemi směry, vzhůru k Olympu, dolů do Podsvětí, ale také v čase, dopředu i zpět zároveň.

Vidí říše minulé i budoucí, ohromná zvířata, která nezná, nové věci, které nechápe, lidi, kteří jsou svým způsobem pořád stejní.

Slyší jejich hlasy, čte v myslích jako v knize. Na pomíjivý okamžik ví a zná vše, co oni.

Prosebník něco říká.

Pýthie se v duchu usměje.

"Slova, slova, slova."

Terasa připomíná ring. Zábradlí odděluje místo diváků sežehnutou vegetaci. Namísto boxerů se objímá milenecký pár. Před nedávnem rivalové. Bojovali jeden nad druhým tvrdými údery. I přes hrůzné otřesy stále při plném vědomí.
Nyní jsou všechny neshody a vzájemné bitky zapomenuty. Slovní šarvátky jako plevel spálilo slunce. Teď ti dva spolu sedí na lavičce, jejíž bělost bije do očí. Kompaktní stín muže a ženy jako by plaval na podlaze, která je naprosto hladká. Stejně tak i všechny jejich spory jsou urovnány. Nic milence neruší. Jsou sami ve vzájemném srozumění. Hory neshod už mají za zády. Polibek stvrzuje příměří. Láska dostala šanci.

Protikouzlo nefunguje. Diviš ovládá bojovou magii. Já ne. Chytím smyčku, aby mi nerozdrtila hrtan. Kouzlo mě zvedá na špičky.
„Takhle to dopadnout nemělo,“ řekne Diviš. „Adama jsem z toho chtěl vynechat, ale on musel jít problémům naproti a nechat se přizabít stínaři.“
Smyčka mě táhne do výšky.
„Idiote,“ řekne cizí, zkreslený hlas. Zahlédnu ohnivou postavu.
Smyčka praskne. Padnu do mechu a rozkašlu se. Vidím. Vnímám naplno.
„Měls mi ji přivést. Neumíš jediný rozkaz splnit správně?“
Z Divišova těla vyšlehnou plameny. Křičí bolestí. Příliš dlouho.
„Ty půjdeš se mnou.“
Vstát. Pryč. Odtud.
Ohnivec mě popadne mě za paži. „To nebyla otázka.“

Bořek se rázem cítí, jako by běžel dlouhý závod, údy ztěžknou, dech vázne.
Tápe v magickém labyrintu, kolísá pod údery vzdorujícího ametystu, ale pouto svázané stejnou krví je pevné. Evžen se lehce dotkne jeho vědomí, vede ho s sebou.
Bořek rozumí a setřese strach, už ví, co má dělat.
Představa zářivého achátu pod víčky zavřených očí se rozvine jako modrá stuha, ukazuje cestu.
K rudě pableskující přísnosti přidá vlastní hravost, k nesmlouvavému nátlaku pohlazení, k vážné domluvě úsměv, k smířlivě podané ruce připojí stejné gesto, jemným dotekem sdílejí odpuštění.
Oba čaroděje zalije vřelá vlna přijetí, společně plují ve fialovém oparu.

Jousef se holil a hloubal nad situací, do které se dostal.
V usušených šatech prstýnek nenašel. Ten zmizel kdesi ve vodách té pitomé Nové řeky. Přišel na to až po návratu, takže hledat ho už nemělo smysl. Vůbec se proti němu všechno spiklo. Tolikrát se snažil o romantickou chvíli, kdy by Jindřišku překvapil a požádal o ruku, ale vždycky se to nějak zvrtlo.
Zamrkal. Nechce mu zlořečený osud vlastně naznačit, že by to vůbec dělat neměl? Že na to není příhodná chvíle? A neříká mu vlastně, že by možná Jindřiška ani neměla zájem?
Povzdechl si. Neměl by už jet domů?