DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Večer se konala oslava Bealtainu.
Bubeník nezaspal, ale zapopíjel. Když zjistil, že se stmívá, vpadl do komory, popadl buben, který se mu zdál o trochu těžší, než obvykle, ale neměl čas nad tím přemýšlet.
bum bum bum
šusty šusty písky písk
"No tohle?" podivil se bubeník.
bum bum
šusty šusty křídloplesky plesk!
Následuje ukázka bohatého pro děti nevhodného netopýřího slovníku na člověkem slyšitelných frekvencích.
"No toto," zakroutil hlavou bubeník a v neblahém tušení otočil buben vzhůru nohama.
Následuje ukázka druhové rozmanitosti budečské noční okřídlené fauny, doprovázená ukázkami rozmanitosti jejich slovníku.
"No proto," usmál se bubeník a otočil buben zpátky.

Nechvalně známý šovinistický gang Rychlé šípy dostal včera mastnou pokutu za opakované rušení nočního klidu, když budil celou čtvrť bubnováním na tamtamy. Svým exhibicionistickým činem chtěli podle jednoho z členů „upozornit na nepravosti těch plantážníků Dvorečáků a hlavně Bratrstva kočičí pracky“. To se k celé aféře odmítlo vyjádřit, bohulibá činnost zachraňování toulavých koček a jejich umisťování do rodin v rámci organizace Sběrač ovšem vznesené nařčení snadno vyvrací.
Na výši pokuty se údajně podílí i chování vedoucího klubu, který obvinil strážníky z kolaborace s Dvoreckými.
Skutečnému obsahu zprávy bohužel nikdo neporozuměl a členové klubu ji odmítají dešifrovat podle pravidla chytrému napověz...

Tobias Snape klel jako pohan.
Předmětem jeho nelibosti však tentokrát nebyla Eileen ani Severus, ale obnažené útroby staré vířivky, postižené netěsnícím bubnem.
„Klíč!“ štěkl na syna, který jeho počínání sledoval z uctivé vzdálenosti.
„A hoď sebou!“
Severus ve spěchu zakopl o bednu s nářadím, takže se všechny šroubky a matičky řachtavě rozlétly po podlaze.
„Děláš to schválně, pitomče?!“
„Nedělám,“ zamumlal Severus, snažící se nahrnout drobné kousky kovu na jednu hromádku.
Jeho otec mezitím připevnil vnější plášť a pračku postavil. Zkusmo otevřel přívod vody. Zapnul a – nic.
„Kurva zasraná práce!“
„A nepomohlo by nejprve strčit šňůru do zásuvky?“ pípl Severus nesměle.
***

„Neříkejte, že vám peníze a moc neschází?“ zasmál se mladý kněz.
„To netvrdím. Jen říkám, že riskujete pro nic,“ odpověděl Adamar. „Až vám na to opat přijde, co myslíte, že udělá? Poděkuje vám, že se snažíte přivést klášter na buben?“
„Opat je slepý,“ odfrkl si kněz. „Dva roky vede klášter a ještě na nic nepřišel. A i kdyby, nehody se přeci stávají, ne?“
Adamar si všiml pobavených jiskřiček v očích svého společníka. Poznal narážku. Předchozí opat zemřel nečekaně. Na dvůr se tehdy donesla zpráva, že odešel pokojně ve spánku a stal se hvězdou. Adamar pochopil, že mluví s opatovým vrahem.

Karl cítí, když Česťa vstoupí do vody. Jeho přítomnost zavoní zemí a květinami. Spokojeně si povzdechne, je rád že jsou konečně všichni v bezpe...
Domem otřese rána jako z děla. Karl vyskočí na nohy, poslouchá vodu, oči protočí do hlavy, to aby viděl. A vidí. Hladina rybníka poskakuje, vlní se, rezonuje. Něco na ni útočí, doráží, nebo spíš na Česťu, který se snaží doplavat k domku.
Karl sáhne do záňadří, do váčku na krku. Vytáhne prastaré runové kameny, vtlačí je do míst na stěnách, kam právoplatně patří a kde nikdy nebyly potřeba. Bušení ustane. Dveře se otevřou, Česťa vpadne dovnitř.

Seděl u stolu, rukama podpíral starosti v hlavě. Před sebou hrnek melty a krajíc suchého chleba.
„Ty komunisti nás chtějí zlikvidovat,“ naříkala v koutku jeho žena, samodruhá.
„Loni jsme sotva vypěstovali pár pytlů brambor a oni po nás chtějí odvod tolika pytlů pšenice. Na Vysočině sotva vzejde. Nemáme osivo. Z čeho budeme žít? A k tomu ještě mák! Josefe, kolik ho musíme odevzdat?“
Zarytě mlčel. Uvnitř sebe bojoval se zlostí.
„Jak to zvládneme?“ zalila otázku slzami. „Zatočí s námi!“
„Pojedu do města,“ rozhodl. „To, co si poručili, nakoupím. Dodávku splníme.“
„Ale to přijdeme na buben,“ strachy schovala obličej do zástěry.

Sekery přeťaly provazy. Betsy se vymanila z objetí. Salva na rozloučenou lstivé Cométe. Pryč! Pryč než se dostanou na dostřel.
„Proč jste zavelela k ústupu!?“
Zklamání oděné zlostí.
„Vaše místo je u děl, pane Gillinghame.“
Krev bubnující ve spáncích. V hlase nebezpečný klid.
„Madam...“
„Vy zatracenej idiote! K dělům!“
Nebyl čas na vysvětlení. Přízrak zamžikal světly luceren. V Gillinghamově tváři se mihlo pochopení.
Plachty se vzduly. Pořád měli šanci, že z pasti uniknou. Že získají vítr zpět na svou stranu. Oplatí překvapení. Srdce bušila. Buch buch.
Děla zaburácela. Fošny zapraštěly. Dubové třísky tepaly palubu. Buch buch. Pak se dech zastavil.

Hagrid otevřel vrata a strnul. Na hromadě sena někdo seděl. Šosatý červený kabát, úzké bílé nohavice s knoflíčky, na hlavě třírohý klobouk a u nohou… buben.
„Kde ses tu vzal? Hůlku nemáš, tak kouzelník nejseš, co? Jenže mudla taky nebudeš. To bys Bradavice a šecko kolem nemoh vidět. Chlape, že ty seš moták?!“
Muž pokrčil rameny. „Moták? No, asi jo… Nějak jsem se fakt zamotal… Jsem bubeník z Klubu živé historie. Sehráli jsme tady někde nedaleko bitvu z jakobitského povstání. Kde že to jsem? V Bradavicích? Tak já zavolám našim, ať pro mne někdo přijede. Mohl byste mi půjčit mobil?“

Při stoupání do vrchu se musel Jan s Jindřichem střídat v nesení vrbové dívky častěji. Kopec sice nebyl prudký, ale to vynahrazoval ve své délce.
Jindřich byl zpocený a tak uvítal, když začalo mrholit. Zaklonil hlavou, zavřel oči, nechal deštík dopadat na svoji tvář, zaposlouchán do zvuku kapek narážejících na listy stromů. Lehké bubnování ho vrátilo do dětství. Do doby, kdy mu dědeček vyprávěl, že to matka příroda hraje zvířatům na listové bubínky, aby je potěšila.
„Jindřichu, podívej!“ vyrušil ho Jan. Jindřich se otočil a překvapeně zamrkal. V místech, kde kapky dopadaly na Salix, se kúra jejího těla začínala hojit.

K sedmým narozeninám chtěl Mael Tongaki od mámy bubínek.
Celé dva měsíce o tom mluvil.
Teď vstoupili do obchodu s hudebninami.
Těšil se.
Pak ON prohlásil: "Tohle musíš mít!"
Zaprosil: "Ale já bych rád bubínek..."
"NE! Žádnej pitomej buben - TOHLE. Za každou cenu!"
"Maminko? Já bych chtěl radši tamtu kytaru."
"To si ze mě děláš srandu, celou dobu meleš o bubnu a teď bys rád kytaru? Navíc je na tebe velká."
"Nešlo by přecijen..."
"NE! Za každou cenu!"
Chlapeček prosil, sliboval, žadonil, brečel.
"No co mám s tebou dělat, hlavně už mlč!"
Odcházel z obchodu s úsměvem. Brečel jenom uvnitř.