DMD č. 10. pro 10. 4. 2018. Téma: Buben

Bubenící byli v kapelách vždycky v pozadí (ale furt na tom byli líp, než basáci). Šimon, kterému Ježíš vlastně omylem začal říkat Petr, si to moc dobře uvědomoval, ale byl s tím smířený. Byl s tím v pohodě. Stejně se s Ondrou živili rybařením - a prolívali si krk rumem, jako praví námořníci.
Ježíš ale dbal na to, aby se všech dvanáct jeho metalových bratří cítilo rovnocenně.
"Ty, Péťo," promluvil zas jednou na začátku zkoušky, "ty jsi buben, a na tomto bubnu postavím svůj song, a ani brány pekla tvůj beat nepřemůžou."
Jidáš se zas zatvářil všelijak, a šlo se hrát.

Krev už mu zase bušila do spánků jako válečný buben.
A tím bubeníkem, který ho celého rozvibroval, nebyl nikdo jiný než Strach.
Strach z odhalení.
Strach z ponížení.
Strach z bolesti.
Strach ze smrti.
Cožpak není normální cítit ho ve chvíli, kdy riskujete všechno?
Cožpak není pochopitelné cítit ho v té všudypřítomné nenávisti?
Cožpak není přirozené cítit ho tváří v tvář hrozbě?
Cožpak není v pořádku cítit ho, když nad vámi visí Damoklův meč?
Krev v jeho hlavě hučela jako vodopád ledové řeky, když ho matka prosila, aby udal ty vrahy.
Strach bubnoval staccato, když Čurda klepal na vrátnici gestapa.

Legenda říká, že je možné z hlubin moře vyvolat zvláštního tvora. Je k tomu zapotřebí jen buben, který svým hlasem ono stvoření přiláká. To prý pak dokáže splnit přání.
Ptal se, jak ten tvor vypadá. Řekli mu, že se na něj nesmí nikdo podívat. Jen je slyšet kroky po písku, když se blíží.
Půjčil si od místních buben a v noci šel na opuštěnou pláž. Začal zlehka bubnovat a překvapil ho hluboký hlas nástroje. Pak náhle uslyšel na písku kroky.
Další den měli domorodci buben potažený novou lidskou kůží. Jak snadné bylo toho cizince povídačkou vylákat samotného na pusté místo.

Dávat dětem bubny sice patří mezi oblíbené blbé nápady strýčků srandistů, ale Simbaccu to z pozice staršího bratra napadlo taky a dobře udělal. Ne snad že by za to hned dostal pochvalu – byl to možná krásný nástroj zhotovený Gungany z Otoh Mandassa, ale pořád to byl kurva buben, jak se nechal slyšet Champbacca – nicméně z dlouhodobého hlediska byl takový dárek nesrovnatelně lepší než třeba panenka.
Fichurra na něj totiž záhy začala nejen hrát, k velké radosti rodičů i zbytku posádky, ale přímo válet, čímž už v útlém věku odhalila, že se u ní sešel hudební talent z obou rodových linií.

Ája vidí, že se Fíkova bouda otřásá, jako pod náporem uragánu. Ale jako obvykle jsou to jen Fíkovy neklidné sny.
„Co se ti zdálo, povídej?“
„Tomu bys nevěřila. Hrál jsem v symfonickým orchestru. Bylo to úžasný a já byl ze všech nejdůležitější. I pan dirigent to říkal, když na mě hrozil taktovkou.“
„Jé a na co jsi hrál?“
„No vždycky, když přišla řada na buben, tak jsem udělal ‚HUF‘.“
„Jé, Fíku, to je prima," říká Ája. "Ale proč jsi na ten buben nebubnoval?“
„Jak sem se chtěl dostat na svý místo, tak jsem jim ten kotel prošláp,“ odpoví zkroušeně Fík.

Holčička vařečkou urputně mlátila do provizorního bubínku z hrnce. Její chůva – jindy známá jako nejslavnější detektiv na světě – nadšeně vrzala na housle.
„Co to má ksakru být?! Sousedka volala, že se ozývají divné zvuky…“
John.
Smyčec utichl.
„Hodina válečné strategie,“ pravil Sherlock s pečlivě nastudovaným arogantním výrazem člověka, který ví, že vaří z vody, nicméně je v tom umění dostatečně zběhlý, aby věděl, že mu to projde.
„Jak zavraždit moje ušní bubínky?“ zeptal se pochybovačně John.
„…takže se můžeš vrátit na to rande.“
Vteřina váhání.
„Stejně by to nefungovalo,“ zabručel doktor a přisedl si.
Sherlock se spokojeně usmál.
Takhle, Rosie.

Spěchal pěšinou do kopce. Nasával vůni rašících lístků, jarní slunce, svěží vítr a zpěv ptáků. Vnímal rytmus svých kroků i tlukotu svého srdce. Chvěl se nedočkavostí v touze vtělit všechno tohle jarní napětí do slov, veršů, rýmů… Posadil se vedle rozkvétající trnky, něžné jak nevěsta. Chvíli pozoroval plující šedé mraky, pak začal psát.
Byl vlahý večer – desátý duben,
večerní duben – byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas
a v dáli kdes bubnoval buben.
Studila ho mez a spadla mu kapka na papír.
Nespokojeně se zamračil. Nemá to rytmus! A buben, jakej buben!
Rozpršelo se.
Prostě to bude v květnu!

Vlídné paprsky zapadajícího letního slunce dopadaly na zahradu a barvily její pobledlou tvář dozlatova.
Namáhavě dýchala, jak se kolébala k venkovnímu sezení, v ruce čokoládový dort.
„Už je to strašlivě vidět,“ šeptala Molly rozpačitému Arturovi nenápadně.
„Narostlo jí teda pořádně, chuděrce,“ promlouvala Alice k Frankovi hlasem na prahu slyšitelnosti.
„Já bych takovouhle hanbu nepřežila,“ svěřovala se Hestie Dedalusovi tichoulince.
Lily je stejně všechny slyšela.
Třískla podnosem o stůl.
„Jestli jste přišli řešit můj zbouchnutej pupek, tak můžete zase vypadnout. Já tu chci slavit Harryho narozeniny. Takže kdo si dá dort?“ usmála se medově a podala nůž Snapeovi.
Lupin zvedl ruku.

Začínalo se smrákat. Kejklíři už dávno přestali ukazovat svá umění a stejně jako vesničané se oddávali pití.
Georgiana a Ethan se vlnily do rytmu hudby a užívali si veselí.
„Kočičko,“ zaslechla chraplavý hlas, vzápětí se dostavil i závan pálenky, „zatrsáš si se mnou?“
Gee zkřivila nos, ale než stihla odpovědět, Ethan se před ni postavil a vyštěkl: „Vypadni, bubeníku.“
Muž se mu vysmál, chňapl po děvčeti, ale Ethan byl rychlejší.
„Tys mě neslyšel? Vypadni!“ Popadl buben, který muži ledabyle visel kolem krku a vší silou mu jej narazil na hlavu.
Bubeník zakolísal, zatímco Gee se hlasitě rozesmála.
„Pojď, raději zmizíme.“

„Voláme sa Temer mizerná kapela,“ vysvetľuje kamarát Dušan v pivnici plnej hudobných nástrojov. „Keď budeme usilovne cvičiť, jedného dňa to dotiahneme na mizernú! Takže sa nemusíš stresovať, že nevieš dobre hrať. To sa v tom hluku stratí.“
„Super,“ usmejem sa. „A na aký nástroj môžem hrať?“
„Môžeš skúsiť basu, gitaru alebo cajon.“ Dušan ukáže na akúsi preglejkovú debničku, ktorá v tejto kapele supluje perkusie.
Vyzerá to jednoducho, a tak celý večer strávim sedením na cajone a mlátením do jeho stien.
Má to len jeden háčik – šialene z toho bolia kríže.
Od toho dňa sa radšej dôsledne držím starej dobrej gitary.