DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Prokop vzal Jirkovu hlavu do dlaní a dlouze ho políbil na rty. "Jseš dokonalej," zašeptal a dál už ticho pokoje přerušovalo oddechování.
O pár vteřin později se přidaly rány do stěny z druhé strany.
"Chci spát," houkla Klára odvedle. Bylo po náladě. Jirka zrudnul, před Klárou se styděl, a Prokopovi nezbylo, než ho obejmout a jít spát.
"Příště se ztište," kázala jim ráno Klára, Jirka byl rudý až za ušima.
"Možná se milujete,ale já vážně nechci poslouchat sex svýho otce."
Když jí Prokop věnoval přísný pohled, pokrčila rameny.
"No co, už nejsem dítě. A vy jste na tohle starý."

"Jseš si jistá, že máš všechno? Pěněženku, klíče, mobil, všechny ty papíry? A taky-"
"Ano mami! Mám to vše co budu potřebovat. Už nejsem dítě, prosím tě nech toho, vím co mám dělat!"
"No dobře, dobře. Jen se ujišťuju, chci jen-"
"Abych měla vše a byla v pohodě. Jasně mami, vím. Tak čau!" Dá mamce ještě pusu na tvář než vyrazí z domu.
Už vyrostla a není dítě, neustálé mámino připomínání jí občas (mnohdy) leze na nervy. Stejně ale když pak přijde domů a má za sebou náročný den, ocení mámino obejmutí a nabídku k čaji. Mám tě ráda, mami.

Naučila jsem se cestovat vlaky i autobusy, dokonce umím sama projít letištěm. Ovládla jsem základy vaření, zvládnu ošetřit drobná zranění, chodím k volbám. Jako organizátorka spousty akcí jsem kolikrát měla reálnou odpovědnost za další lidi. Přesto jsem se vždycky tvářila, že nejsem tak docela dospělá, tak docela velká a zodpovědná.
Vydržela jsem se tak tvářit, i když mi štěně sebralo kus svobody, všemu venčení a krmení a výchově navzdory.
Ale teď, když jsem si (konečně!) sbalila tašku do porodnice, když se (trochu zoufale) snažím zorientovat ve zděděných látkovkách, když ještě honem rovnám maličké oblečení… se tak dál tvářit nejde. Dospívám.

"Ne, ne, chlapče, s tím džbánkem si pro pivo musí tatínek dojít sám. Já tu nechci mít žádný průšvih!" odmítá Méďa přišedšího nezletilce.
"Ó, jak je výborné nebýt už dítětem!" komentuje to Tadeáš.
"Jak na co. Neprohání tě rodiče, prohání tě žena. Rozdíl minimální," oponuje Lev.
"Pravdu máš, Lve. Někdy svým děckám závidím a někdy zase ne. Bezstarostné dětství, to už dávno neplatí. Třeba ta škola je čím dál náročnější."
"Všechno je úplně jinak, chlapi," ozve se Jimram, "všichni jsme děti svých rodičů. A to napořád!"
"Ještě, že jsi mi připomněl," praví Lev, "zítra musím na hřbitov, táta má výročí."

"Sestřičko, zpomal, strýc ti přece zakázal jezdit tak rychle!" Volal mladík, když jej, a jeho bratrance Theodreda tryskem předjela malá copatá blondýnka usazená v sedle velkého hnědáka.
"Já to přece zvládnu Eomére!" zavolala šestiletá Eowyn.
Ve stejný čas dva mladíci stoupali do hor nad Bílé město.
Vzduch byl chladný a zvětralé kameny se drolily. V jeden okamžik mladšímu chlapci zůstal kámen v ruce a on okamžik balancoval na hraně propasti, než se přehoupl zpět.
"To už mi nedělej," zazubil se druhý mladík, ale v obličeji byl pobledlý obavou o svého bratra.
"Já to přece zvládnu Boromire!" ohradil se osmnáctiletý Faramir.

"Mohla bych vidět vaši občanku?"
Už si na takové otázky zvykla a občanku měla vždy připravenou. Ve skutečnosti jí bylo téměř třicet. Jenomže deset let bez pořádné stravy se na jejím těle podepsalo a ona nedosáhla ani ke sto šedesáti centimetrům.
Zdvořile se usmála a rychle odešla s flaškou vína.
Po cestě domů se vmísila do davu desetiletých žáků. Nedokázala se ubránit otázce, kdy ona přestala být dítětem; při útěku z domovské země, kde se málem utopila v rozvodněné řece, za hranicemi, kde se na ní vystřídali tři chlapi za jednu noc, v Číně, kam ji pak prodali do bordelu?

Kdy přestal být dítětem?
Když mu otec názorně vysvětlil, o čem jde ve válce?
Když zjistil, že jeho otec není všemocný?
Když si sám poradil při potížích v Sungkyunkwanu?
Když prošel vězením a mučením?
Nebo někdy později během té složité a divoké doby, kdy se snažili vybudovat stát – každý podle svých představ ten nejlepší? Někde uprostřed intrik, vražd, úkladů a zrad, když mu srdce tvrdlo na kámen?
Boon Yi věřila, že někde uvnitř krále Taejonga pořád žije kluk, který chtěl pomáhat lidem, kterého pokousala, a který jí dal boty. I když to nebylo moc k uvěření. A cítila hlubokou lítost.

To snad neni možný! Ježiši, jak to? Jak se to mohlo stát? Proč zrovna dneska? Nejed' jsem nic mastnýho ani kyselýho. Celej minulej tejden jsem cvičil a HNED potom jsem se šel umejt. Používal jsem ty hnusný vodičky a každej den jsem si patlal tu bílou smradlavou mastičku. Okej, může se to stát, to je jasný. Ale proč zrovna dneska, proč v tak důležitej den? Jak asi budu vypadat? Mam to zkusit zapatlat, nebo to bude ještě trapnější? Nebo to rozškrabat a všem řikat, že mě poškrabala kočka?
Snad už jsem dost starej na to,aby se mi dělaly beďary!?!

Věděl to už v okamžiku, kdy Daniel Vraspíra přivítal. Už v tu chvíli bylo Jaroslavovi jasné, že půjdou do tunelů.
Povzdechl si. Zvolna se postavil. Mikinu si neoblékal, jen si ji uvázal kolem pasu. Sledoval Daniela, který si kolem pasu připnul pás s příruční lékárničkou; reakční doba nanobotů v krvi strážců a jejich potomků způsobovala, že i jejich rány krátkou chvíli krvácely, zejména byla-li porušená tepna.
Vraspír stál ve dveřích.
"Bratříčci, čas sice neutíká, ale vy se vypravujete jak vrabci z Čech," pokáral osazenstvo kabinetu.
"Nejsme už děti!" zavrčel Daniel. "Provádíme bezpečnostní opatření, babi."
"Helmu si nevezmete?" reagoval sarkasticky Vraspír.

Připadala si tak dospěle, když jí dovolili zůstat po večírku i na ples, ale teď se to zdálo tak hloupé. Chápala, že i její první svatba byla jen rozmar. Nikdy neoplakávala zesnulého manžela. Brečela z dětinského vzteku nad ošklivými černými šaty. Byla tak šťastná, když přežila válku. Zachránila svůj domov, zatímco viděla ostatní živořit a tápat v novém světě. Byla na sebe hrdá, že dokáže sama vydělat peníze, i když se to pro dámu nehodí. Pohrdala těmi, kteří si raději hýčkali čest. Ale teď, když ji všichni opustili, odešli a zemřeli... Pochopila, že byla pořád vyděšeným dítětem ztraceným v mlze.