DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Hjóko seděl v pokoji, zadržoval slzy a rukou v křeči čmáral po papíře hnědou pastelkou.
Promiň.
Reki tekli slzy, zatímco ji Nemu objímala. Pak mu napsala dopis, který neodeslala. Červenou tužkou.
Díky, že ses o mě postaral.
Zlostně kopal do plechovek. Ona tam zůstane. Vylil zelenou barvu na stěnu kostela.
Gratuluji.
Seděla zamyšlená a mechanicky nanášela bílou barvu na svá křídla. Barvu, kterou jí dal on. Naposledy.
Děkuji a sbohem.
Seděl opřený o zeď a mlčel. Midori stála opodál. Byla to právě ona, která narušila mlčení.
„To nebude pro mě?“
„Ne!“ odpověděl a zlomil žlutou pastelku v ruce.
Miluju tě!

Chladný den a kalné nebe. V prašném příkopě před salónem se válí Tom a Jerry. Kdysi majitelé ranče, dnes bezvýznamné trosky. Hledají poslední kapku na dně špinavé láhve nejlacinější whiskey.
Zrovna se dávají opět do hádky, když se před salónem mihne neblaze známá sebevědomá postava. Oba okamžitě zmlknou. Z okénka v horním patře něžná ženská ručka zamává vyšívaným kapesníčkem.
„To byl sám Ben Wade! Je to jen pár dní, co bezcitně odprásknul vlastního kumpána. Nejlstivější a nejhledanější zločinec ve státě!“
„Ale kreslí skvěle.“
Ozvou se výstřely a Ben Wade se náhle vrací do salónu.
„Asi si zapomněl pastelky,“ poznamená Jerry.

S pastelkami se dá dělat spoustu věcí.
Třeba Koljuška ze vzteku sem tam pár zlomí.
Pampeliška moc rozumu ani kreativity nepobral, místo toho mu příroda nadělila břicho.
Jen tak si sedí nad prázdným papírem a šťourá se zelenou v nose.
Snílka to s pastelkami umí. Kreslí nádherně, pokud je najde. A když tužky neztrácí, okusuje jejich konce.
Tesaříkovi na barvě nezáleží. Nakloněn nad stůl šťouchá do žížaly, aby se pohnula.
Zato Kobra barvičky miluje a každému podle nich pastelky seřadí.
Lžička pastelky moc nemusí. Pravda, jednou téměř tužkou zabodla sestru, ale o to nejde.
Sama nejradši maluje krví svých nepřátel.

Nejhezčí býval neotevřený balíček. Pastelky srovnané do oblouku duhy, stejně dlouhé, rovnoměrně ořezané.
Pak se to jen zhoršovalo. Pastelky se pomíchaly, polámaly, hroty otupěly. A nakreslené obrázky byly vesměs ošklivé.
Na pastelky to svést nešlo, když jsem neuměl kreslit. Jak mi to docházelo, ničení nových balíčků mi dávalo čím dál tím menší smysl.
Malířem nejsem, otázky po smyslu činnosti zůstaly. Má význam léčit člověka s rakovinou, když pravděpodobnost vyléčení je pod deset procent?
Má význam prodlužovat život o rok, půl roku, o měsíc za cenu většího než malého množství utrpení?
A ty mrchy stříkačky se pastelkám taky tak nějak podobají.

Modrá, farba adžah hľadajúcich pravdu a spravodlivosť.
Zelená, farba adžah bojujúcich proti Temným druhom, čakajúcich na Tarmon Gaidon, posledný boj.
Žltá, farba adžah liečiteľok. Jediné, ku ktorému sa človek priblížil dobrovoľne.
Červená, farba najobávanejšieho adžah. Lovkyne mužov ovládajúcich Pravý zdroj.
Biela, farba adžah zaoberajúceho sa logikou a filozofiou.
Šedá, farba adžah poradkýň kráľov a královien. Zručné diplomatky. Zahnali vás do kúta, ani ste nevedeli, že tam nejaký je.
Hnedá, farba adžah zberajúcich vedomosti. Knihovníčky.
Čierna..
Ruka, kresliaca farebný plameň Tar Valonu, sa zastavila a váhavo vrátila pastelku späť kam patrila.
Čierne adžah predsa neexistuje.
Ale do miestnosti sa vkradla úzkosť.

Sebral ze stolu červenou pastelku a domaloval levé postavě širokou sukni.
"To si opravdu myslíš, že jsem úplně blbá?!"
"No vypadá to tak, když nechápeš ani tohle."
Žlutou pak dlouhé vlasy. Široký úsměv na rtech ženy přidal v červené.
"Co je tu k chápání? Nejseš ani schopnej přijít svýmu synovi na koncert!"
Postavě napravo přikreslil černou pastelkou krátké vlnité vlasy. A oči stejné barvy.
"Někdo vydělávat musí, když ty se tu flákáš."
Jako poslední vzal béžovou. Každé postavě dotvořil všechny potřebné končetiny.
"Jsi ubohej."
Spokojeně koukl na svůj výtvor.
Na papíře se drželi za ruce jeho šťastně se usmívající rodiče

„O mudlovských vynálezech si myslím svoje, ale když taťka přinesl domů toto, musel jsem mu dát za pravdu,“ mumlal Ron skloněný nad papírem a zběsile šrafoval. „A vyhneš se smradlavým léčivým lektvarům, ty jsem vždycky nesnášel.“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry.
„Ne, jsem nachlazený, kašlu a smrkám, proč jinak bych potřeboval pastelky.“
„Aha…“ zaváhal Harry, který nechápal, o co se Ron snaží. Za to Hermiona ano, nenápadně se k němu natočila a špitla tak, aby ji Ron neslyšel. „Spletl se. Spletl si pastilky a pastelky. Myslí si, že má pastelky proti kašli,“ uchichtla se. „Necháme ho v tom, že?“

Beth ještě ani neuměla chodit, a už úspěšně popatlala zeď.
Jen jak získala nějakou motorickou kontrolu, už malovala ohořelými klacíky. Neustále si čmárala.
Tak dvakrát, třikrát do roka dostávali speciální zásilky. Posel si vypil šálek čaje, zakousl dortu a šel dál. Byl to někdo nový, zajímavý.
A prsty se nedaly zastavit. Náčrtky uhlíkem na pergamen... během několika minut momentka odpočívající ženy.
„Hmmmm...“ Rezka si vždycky všímala, co se kolem děje.
Znovu se stavila na Vánoce.
Nepřišla naprázdno. K čemu by vám byla znalost dávných skladů, kdybyste je neměli nikdy použít?
Balíček byl pro Beth.
Vysypal se z něj barevný poklad.

Druhý technik Arnold Rimmer odložil poslední pastelku a zálibně si prohlédl své dílo. Obdivoval bezchybné rovnoběžky a pravé úhly dokonale stejnoměrných buněk v tabulce, kterou s pomocí pravítek a úhloměru tak pečlivě sestrojil. Nemohl být spokojenější s krasopisně vyvedenými popisky obtaženými tenkým černým fixem. Nedokázal se ubránit úsměvu při pohledu na různobarevné obdélníčky vybarvené pastelkami tak precizně, že na žádném místě nedošlo k sebemenšímu přetáhnutí narýsované linky. Musel říci, že ta čtyřtýdenní mravenčí práce rozhodně stála za to. Konečně byl na světě rozvrh prací na finálním přezkušovacím rozvrhu, podle něhož se připraví na astronavigační zkoušky, které tentokrát už konečně složí!

Karel v družině ořezával s paní učitelkou pastelky a nějak se s ní zapovídal.
"...a tak jsme doma hodně uklízeli. A co jsi dělal ty?"
"Nic moc, četl jsem si Harryho Pottera a vězně z Azkabanu, hrál na počítači a na máminým mobilu hry, jedl koka sušenky..."
"A maluješ rád obrázky? Protože moje nejmladší dítě, Gábina, který jsou dva roky a sedm měsíců, je vždycky úplně nadšená, když vidí nějaký obrázek."
"Docela mě kreslení baví, ale skoro vždycky na to buď zapomenu, nebo se mi nech... Jaůůů!"
Teprve teď si Karel uvědomil, že si málem ořezal svůj vlastní prst.
Jémináčku.