DMD č. 14. pro 14. 4. 2016. Téma: Pastelky

Malý Artanáro polehával mezi štosy papírů a pečlivě vybarvoval kresby. Chůva si obrázky mlčky prohlížela. Princ jí nevěnoval příliš pozornosti.
„Tohle je jeho královské veličenstvo Fingolfin?“ optala se po chvíli.
Dítě zvedlo hlavu, chopilo se modré a začalo vybarvovat plášť jezdce na bílém koni.
„Jo,“ odpovědělo.
„A kdopak je tohle?“
„Tatínek,“ řekl Artanáro.
„A to vedle něj je maminka?“ ptala se služebná.
„Ne, to je přece strýček Maitimo,“ vysvětlil chlapec a začal postavě vybarvovat vlasy.
Příštího dne se chodbami Barad Eithel nesl umanutý dětský pláč.
„Copak se stalo, synáčku?“ ptal se starostlivě Fingon.
Artanáro zakřičel: „Chůva mi ukradla zrzavou pastelku!“

Vždycky své pocity vyjadřovala obrázky. V melancholii se ráda uchylovala k zelené a žluté pastelce, propadajíc depresi užívala fialovou a po smrti babičky nakreslila veliký, černočerný obrázek.
Proto se také její matka tolik vyděsila, když našla v obýváku dceřiny pastelky rozházené okolo rudě pokresleného papíru. Nevnímala tedy nadšené žvatlání tříletého Vašíka a šla se poradit za sousedem, psychologem.
"Je to jisté. Rudá značí zlost, černé části pak beznaděj. Nepříliš vysoká úroveň obrázku dokazuje, že byla rozrušená a spěchala. Obávám se, že vaše dcera chce spáchat sebevraždu."
"Ahoj, jsem doma! Děje se něco? Ale ne! Vašek si zase půjčil moje pastelky?!"

Ičiro začal opět poskakovat po místnosti v pokusech vypadat jako kovboj z televizních seriálů, které v poslední době nabyly na popularitě. Vydával při tom ty neidentifikovatelné zvuky. Za mým úsměvem nad jeho hrami se skrýval úzkostlivý hořký smutek. V dlaních mi ležely jeho výkresy ignorující veškerá pravidla kompozice či reálné fyzické stavby čehokoliv, přesto jsem jen přikyvoval, když mi začal vyprávět, o jaké monstrum se jedná.
"A co kdybys tu udělal trochu jinou barvou? Nebe přece není žlutozelené."
"To je radioaktivita!"
"Ale trochu modré by tam mohlo být," přistrčil jsem k němu pastelky.
Odkopl je stranou a pokračoval v hře.

"Sebevražda je odmítnutím daru života! Vražda všech a všeho. Megamasakr!" ořezaný hrot, hltavě nasáklý černobílou, trhá blány vzduchu ostrými tahy. Nové pastelky kreslí bezestinné linky.
"Bůh odpouští, my ne. Ostrakizace sebevraždy je její prevencí... Je to vlastně taková přetvářka kvůli slabším jedincům," široké čáry se rozplizle roztékají na pozadí duhy. Stín a jeho vrhače už nelze bezpečně rozlišit. Po prvních pádech a zlomeninách z nitra vyvrženy kusy hrdé tuhy.
"Kde mám lano a stoličku?" Schopnost mluvit a komunikovat ukryta někde hluboko uvnitř, bolestné krouhání se dobírá jen rozmlácené dutosti.
A naděje? Až utrpení ostrouhá do špačka, možná vykoukne i barva.

Pastelky
Žluté, oranžové, zelené
Pastelky
V papírovém pouzdru balené
Pastelky
Všech barev dokonalé spektrum září
Pastelky
Malovat kouzla s nimi se daří
Když jeden přijde vyčerpaný, plné srdce úzkosti
po papíru a barvách sáhne, začne kreslit ve zlosti
Jako kouzlem srdce svou tíhu ztrácí
a kouzelník zpět ke svému srdci se vrací
Vlákna bíleho papíru sytou barvu přijímají
Zjišťuje, že každý umí kouzlit
Na své dílo šťastné oči šťastně se dívají
Už ví co dělat, až zas bude v srdci blouznit
Pastelky
Zářivé, klidné i ohnivé
Pastelky
S těmi hned všechno obživne
Pastelky
Světlé i tmavé, barevné, nádherné
Pastelky
Kouzelné

Muminek měl narozeniny. Maminka upekla dort a uspořádali piknik v zahradě. Jaro bylo v plném rozpuku a vše krásně vonělo, růžové okvětní plátky létaly vzduchem jako sněhové vločky.
Když se všichni nacpali výborným maminčiným dortem se šlehačkou, každý dal Muminkovi dárek.
Největší radost měl ale z pastelek, které dostal od maminky s tatínkem.
„Pfff, pastelky,“ šklebila se Majka, „to bych nechtěla!“
„Já jsem spokojený,“ odpověděl jí Muminek. „Aspoň můžu nakreslit tohle krásné jaro.“
„Je opravdu nádherně,“ přikyvovala maminka.
Muminek se hned po oslavě pustil do kreslení. Nejvíc se mu ale z nějakého důvodu zalíbila květina, kterou měla Ferka za uchem.

"A babí... Můžu pomalovat glatisanta?"
"Ne!"
"...A ušatce?"
"Ne, nemůžeš. A už mi dej dneska svátek," zabručela paní Vodnášková, která vážně neměla dobrý den, a šla si konečně uvařit kafe.
Bouchnutí. Brano zavírá samo. Mirek se asi vrací ze svačiny...
Ty dveře by měl někdo seřídit, pomyslela si paní Vodnášková.
Tlumené cinknutí lžičky o šálek.
V oddělení vyhynulých savců a suchozemských nestvůr bylo podezřelé ticho.
Budu ho muset jít zkontrolovat, pomyslela si znovu paní Vodnášková.
Vzápětí se ozval strašlivý rachot.
"Hergot! Kdo tady rozsypal ty pastelky?"
"Božíku, já ti dám pár pohlavků!! Kolikrát jsem ti říkala, aby sis uklízel věci?!"

"Dejte mi pastelku
nakreslím zombíka
a potom chlapíka
co před ním uniká.
A další panáček
co se tam nachomejt
zombíka trefí hned
neboť má kulomet.
Však není legrace
se zombíky si hrát.
To budeš litovat
až začnou vylejzat!
Nakreslím zombíky
budou jich mraky.
Tamtoho sežerou
a tebe taky!
Někdo však plíží se ...
najednou - hops!
Zachránce z pralesa
statečný Hobbes!
Napadl zombíky
drtí je, dusí.
Do všech stran létají
zombíků kusy ..."
"Poslyš, Calvine, jsi si jistý, že je to opravdu ta básnička, co se máte na zítřek naučit do školy?
A řekni mi, proč se všude válí ty rozkousané pomalované papíry?!"

Proklínám Grangerovou, která mi dala na hlídání tohle děcko. Prý jenom na hodinku. Co s ním mám sakra dělat?
Vyskládal jsem mu na dětskou židličku pastelky a papír. "Kresli si."
Na místo toho je začalo mrně okusovat.
"To není k jídlu." Raději jsem mu ji vzal.
Schylovalo se k breku. Do háje.
"No, tak, nebreč, ty malý nechutný vlkodláčku." Mluví se takhle na děti? Snad jo. Radši jsem mu dal sušenku.
Zalíbila se mu. Obzvlášť když se mi vrátila oslintaná zpátky a trefila mě přitom do čela.
"Dako!" žvatlal.
Měl jsem zůstat na straně Voldemorta. I Azkaban by byl lepší.

V určitém stadiu deprese přestanete zvládat small talk. Ne proto, že je to tak složitý úkon, spíš proto, že small talk ve vašem případě znamená snůšku lží. Přestanete se ptát lidí, jak se mají – mohli by vám otázku oplatit.
Je úterý. Sestřička zamkne dveře na balkón a nahání pacienty do místnosti.
„Arteterapiééé!“
Sedím v kroužku bláznů a hledám bezpečné místo, kam odložit oči.
Někdo mi nabízí pastelky.
„Co že máme namalovat?“
„Zkuste pomocí barev vyjádřit, jak se máte.“
„Já neumím kreslit.“
„Už jste viděla kreslit mě?“
Vzhlédnu. Terapeutka na mě upírá hnědé oči. Vypadá upřímně pobaveně.
Beru do ruky pastelku.