Hotel U devíti koček

My kočky rády spíme. Klidně až dvacet hodin denně.
Proto musíme i hodně jíst, to dá rozum.
Zvlášť večer je potřeba se pořádně nacpat, abychom dožily rána. Tak se nedivte, že nastřádanou energii tak kolem třetí ráno vždycky musíme vybít. Nejlépe tryskem přes překážky (rozuměj postele) nebo bojem v ringu (rozuměj posteli). Před pátou zaléháme spravedlivě unaveny.
A co udělá domácí?
V šest spustí sirénu (rozuměj budík), dupe, heká a průběžně naříká, jak se zas nevyspala.
Koukáme na ni krhavým zrakem, až se zastydí a odejde do práce.
Když už nás tedy vzbudila, tak se dojdeme nacpat, abychom dožily odpoledne…

„Ještě toho trochu,“ řekla Rozárka. „Emancipace? Koček? Neupadla jsi?“
Zaraženě jsem na ni koukala.
„No, kdybyste byly trochu víc emancipované, tak byste mohly třeba chodit s lidma na procházku. Jako chodí psi.“
Teď zas koukala zaraženě ona.
„A co bychom z toho měly?“
„Třeba by vás lidi měli víc rádi.“¨
„To už nejde.“
„Tak byste se dostaly dál od baráku.“
„Na vodítku? Přivázané? Tomu říkáš emancipace? Nic jsi nepochopila. My se emancipovaly už dávno. Jestli je někdo na řadě, tak to jsou psi. Protože my, kočky, už dávno děláme jen to, co chceme. Takže s emancipací na mě fakt nechoď!“

„Hele, stačí, aby domácí řekl, a půjdu třeba na kraj světa. Já jsem totiž prochodil kde co, dokážu dojít kamkoliv, abys věděl!“
„Fakt, Silvere? To jsi byl i za řekou?“
„Jasně, Jájo. Dokonce až v lese!“
„Tak pánové, musím kuchyň vytřít, sypejte na chvíli na dvůr, slunce svítí, běžte si vyvětrat kožichy!“
„Na dvůr? Vždyť misky jsou tady! A teplá dlažba taky!“
„No tak, Silvere, přece tě nebudu ven nosit… jak podlaha uschne, tak zas přijdeš, utíkej, ta chvilka na čerstvém vzduchu tě nezabije!“
„Nezabije… co když se ta kuchyň ztratí? Někdo by ji měl radši hlídat! Hlásím se dobrovolně!“

Teda že to praskne zrovna dneska, to jsem netušil.
Šli jsme navštívit kámoše veta, měl plno, tak jsme čekali venku. Byli tam i nějaký lidi se štěkalem a paní: jé, kocourek, koukej, táto, ten je krásnej, a stejnej jako ten, co chodí k Mařce Zemanojc do kuchyně!
V domácí by se krve nedořezal, prej jaká Mařka… a ukázalo se, že nechodím jen k sousedům zleva zprava, do hospody či lékárny, ale že s Mařkou odpoledne spávám na gauči a pak se přesunuju k hasičům, kde rovnáme hadice.
Domácí málem omejvali.
Jak jako, že ostuda? Vždyť kudy chodím, tudy zdobím, přece!

U jezera žil starý rybář.
Do zahrady se mu časem nastěhovala spousta koček. Rybář je nevyháněl, miloval je všechny, ale nejvíce černého kocourka. Bral ho všude s sebou - i na jezero, kde v zimě na ledu postavil boudu a vysekal díru, kterou lovil ryby.
Jednou se ale kocourek choval prapodivně. Pořád pobíhal, mňoukal, až rybář ztratil nervy. Odnesl ho domů, aby měl na lov klid.
Po návratu zjistil, že místo boudy zůstala v ledu jen obrovská díra. Kdyby tam zůstal, propadl by se také a v ledové vodě by se utopil.
Od té doby měl své mazlivé kočky ještě raději.

Sofie, za ní tři ustrašená koťata.
Sama sotva o půl dlaně vyšší než ony.
Neváhala.
Postavila se bokem, naježila srst i ocas a vztekle zaprskala.
„To sssssssou moje děti... Ani sssssssssse jich nedotkneš!“
Odvážně ťala drápky po zvědavém čenichu.
Pes se ustrašeně stáhl.
Do zahrady vniknul náhodou, rozverně přeskočil plot, celý rozjásaný, že unikl vodítku.
Rozpačitě štěknul.
Hluk přilákal domácí: „Co to… Co tu děláš? Mazej domů!“
Zdvihla pletivo, pes rád ustoupil.
Sofie ještě párkrát prskla, ale pomalu se uklidňovala.
„Postavit se psovi, Sofie… Srdce bojovnice, ale mozek jsi asi někde ztratila, viď…“
Kdepak. Kočičí máma svoje děti lacino nedá.

Tmou se míhají mrštné stíny.
Klapne přezka, zašustí látka.
Pak tanec stínů zrychlí a ticho se pomalu vytratí.
Dusot tlapek vystřídá škrábání drápků na pevném materiálu, občasné zavrčení a ocásky, míhající se ve světle měsíční noci.
Kočky objevily novinku.
Každá věc, která se doma nečekaně objeví, je zneklidní. Zvlášť když je to věc přitažlivá, kterou je nutno prozkoumat, očichat, označit, obsadit.
A kolem je tolik soupeřů, co mají stejné úmysly!
Z tichého obšlapování novinky se vyvine trysk po domečku. S přeskoky na půdu, na schody a zpět k novotě.
První vítězí.
Obsadí polovybalený kufr, s kterým přijela domácí z výletu.

"Ňaňaňaňaňaňamlask ham mlask chroup.“
Večeříme.
Já, Rozárka, večeřím způsobně, s grácií.
Tobiáš vytáhl svou porci z misky, rozňahňal ji po podlaze a teď ji s chutí pojídá.
Čenda jí málo a spořádaně.
Jája mlaská, chrochtá, do toho vrní a hltavě polyká.
"Ňaňaňaňaňaňamlask mlask chroup ňaňaňaňa."
"Vrni vrni."
Ano, všechny ty zvuky vydává on.
Potom, když spořádá svoje, zkoukne situaci a vydá se luxovat zbytky ze všech misek kolem. Dočistí podlahu po Tobiášovi, dojí, co nechal Čenda – vrni vrni – a potom loudí po domácích přídavek.
My si myslíme, že je dutý.
Protože jinak by se to do něj všechno vejít nemohlo.

Dostat se na vytýčený bod není jednoduché. Musí nastat dobrá konstelace a pak to přijde.
Párkrát přešlápnu, proměřím si vzdálenost, přikrčím se, přilepím uši k hlavě (to kvůli aerodynamice, víme?) a hop hop hop, jsem tady!
Stojím na úzkém pruhu širokém tak na tlapku, propast pode mnou je imponující. Tady se mi líbí. Projdu se až na konec, otočím se (ten adrenalin) a jdu zase zpátky. A juchů! Jde domácí!
Číhám.
Zklamání. Otočila se a vrátila.
Ne, jde zpátky.
Připravím se.
Plác!
"Tobiáši!" lekne se domácí."Mazej z těch dveří dolů! Sletíš a nabiješ si čumák!"
Cha!
Jsem kočka, přece!

Domácí přišla a tvářila se tajuplně.
„Koukejte, co mám!“
Rozbalila balíček a vysypala přehršel barevných kuliček.
„Devět kulí jako v Sarajevu!"
„Těch bylo sedm,“ podotknul domácí. „Tady jich je jen šest,“ dodal.
Nám ale bylo jedno, kolik jich je. Byly totiž s šantou! A to je kočičí hit, šanta jede, kdo má šantu, ten je pán!
Okamžitě jsme se na ten poklad vrhli. Já ukořistil dvě. Modrý, šantový a ještě cinkací! Boží! Jsou tak voňavý! Nikomu je nedám!
Jen nevím, proč se mi Rozára pošklebuje, ať si je lepší hlídám. Aby mi prý zůstaly aspoň tyhle…
No rozumí tomu někdo?