Hotel U devíti koček

„Prsssk,“ pravila pohrdlivě Rozárka. „Toho se nedočkáš.“
Je nedůtklivá. Domácí ji opustil. Považte, už týden není doma!
„Holčičko,“ hladí ji domácí. „Brzo se vrátí, neboj. Máš mě, tak nemusíš být taková a každého kocoura, co projde kolem, zmydlit. Víš, jak jsem se večer lekla, když jsi mi zaječela u ucha? Už jsem málem spala, myslela jsem, že vypustím duši.“
„Za to může von! Doma seš málokdy a to ho máš furt na klíně,“ zavyčítala. „Vůbec na mě nemáš čas! Když si k tobě konečně vlezu, je tam zas! Se nediv! S černým se nesmířím, s tím nepočítej. To neklapne. Nikdy.“

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“

Věděla jsem dobře, že to bude období, na které nezapomeneme.
Doma Tobiáš, Rozárka, Čeněk, Barbucha. V dílně Sofie, Jack, Bonnie, Zorro, Silver.
Hotel U devíti koček v plném počtu.
Dva roky, vše se změnilo.
Pod koly vlaku zahynula prvně Zorro, zanedlouho Jack.
Přišel Jája, statečně si probojoval cestu do domečku.
A další – zbojník Lupínek. Umístěný na farmu.
Plachá tříbarevka. Získala domov na statku.
Malou Barbušici si vzala známá.
Silverku s koťaty přijal útulek – jinak to nešlo.
Po všech manévrech zbylo koček osm.
Pak svůj boj prohrál Silver.
Teď jich máme sedm.
Hotel U devíti koček už zůstal jen v názvu.

„Je bludnej. Povídám, bludnej!“
„Blbost. Bejvá na stejným místě.“
„Jenže jen někdy! Když tu není, tak bloudí!“
„Rózo, ty si vymýšlíš!“
„Nevymýšlím! Bloudí po různých místech, pak se vrátí a voní štěkalama a kočkama!“
„Myslíš, že sežranýma? To bych na něm neměl lehávat, když je u nás, aby mě taky nesežral…“ rozumoval Čeněk.
„Bludný kufry JSOU nebezpečný. Zvlášť ty, co přiblouděj jednou za čas.“
„Vy jste mi dva,“ řekla domácí. „Asi vám umeju uši. Měli jste psát o bludném kruhu, ne o bludném kufru. Navíc kufr tety Regi vůbec není bludnej, trumpetové. Jen holt teta jezdí jen jednou za čas…“

„Já jsem pořád mladý!“
„Samozřejmě, Jájínku, ale přece, tvých odhadovaných 14 let je dost, víš? Tak co jsi v mládí nestihl?“
„Já stihl všechno! Spoustu koček! Spoustu koťat! Až na tu mrchu proradnou rezavou teda!“
„Myslíš Slsku z pekálny?“
„Nech si toho, už nekulhám!“
„Netrap mě a popřemýšlej, co jsi v mládí nestihl a ve stáří musíš dohánět, udělej to pro mě!“
„A když jsem se tehdy porval se Silverem, to já mu natrh ucho! To všechno jsem dokázal!“
„Jájo, já potřebuju vědět, co ses musel naučit teď, na starý kolena!
„Válet se v posteli! Páč jsem žádnou nikdy neměl!“

„Vidíš to?“ zamračila se Rozárka. „Koukej, má modrý voči!“
„A tahle nemá žádnou srst, fuj,“ odfrkl Tobiáš. „Hnusný bestie!“
„Hele jak je takhle obrovská! Že se nestydí, verlyba!“
„Říká se velryba,“ opravil Rozárku Čeněk. „Velryby plavou v moři. Tahle ne.“
„Proč to tu vůbec mají?“ starala se dál černobílá kočička. „Takovou sbírku voblud! Přímo ohavností!“
„Viď, jako bys jim nestačila ty,“ rýpnul si z okna Jája.¨
„Ty se moc nesměj, vypadáš skoro jako tahleta!“ zadrápala vztekle Rozárka.
„Co to máte? Necháš toho, Rozáro! Kdo sakra nechal na zemi tu Encyklopedii plemen koček? A proč jste ji tak rozdrásali, vy pitomci?“

„To bys koukala, jaký máme my kočky starosti!“ rozčilovala se Rozárka. „A vůbec nejsou krásný, jsou strašný!“
„Jo,“ zakvílel Jája. „Třeba - bude svačina? A kde jsou všichni? Vždyť tu zůstaly jen tři plné misky a hrst granulí! Na čtyři kočky! Bídně zhyneme, než se vrátí!“
„Nebo,“ dodala významně Rozárka, „víš, jak je náročné získat kvalitní místo v posteli? Já mám tik už od šesti večer, abych to stihla včas. Aby se mi tam neroztahoval tenhle černej!“
„Vůbec netušíte, co máme za starosti,“ uzavřel rozhovor Čeněk. „Se nemáme jako vy, který se staráte jen o to, abyste přišli včas do práce!“

„Podívej, co mám!“ Domácí vstoupila do dveří, v rukou dva ohromné balíky. „To se jim bude líbit!“
Z obalů se vynořily nové pelíšky.
„Hele, zajímají se o ně,“ radovala se jak malé dítě. Nepostřehla, že radost patřila hlavně papírům a motouzům. Skákali jsme do nich šipky, šustili jak o život, Tobiáš z motouzů vytvářel gordický uzel.
Domácí odnesla pelíšky na parapety a natěšeně se otočila. „Tak tady…“ Ztuhla.
„Co to je?“
„No…“ soukal ze sebe domácí. „Netušil jsem, že je koupíš dneska, tak jsem udělal prozatímní…“
Ze tří krabic od banánů koukalo tré spokojených kočičích očí.
Pelíšky? Když máme krabice?

„Necháme ho si na ni zvyknout, pak nebude problém ho odvézt na veterinu,“ vymyslela domácí. Otevřela přepravku, vystlala ji dekou, nechala stát v obýváku.
Tobiáš (tehdy jediná kočka v domácnosti) pár dní přepravku obcházel, pak do ní dokonce i vlezl. Několikrát v ní i přespal. Domácí jásala.
Nastala chvíle, kdy bylo potřeba Tobiáše odvézt na očkování. Přepravka připravena, kocour odlapen a… ani Chuck Norris by nedokázal předvést to, co tehdy Tobiáš. Do přepravky ho nedostali ani za nic, na veterinu jel jako jindy jen v postrojku.
Od té doby se už k otevřené přepravce nikdy nepřiblížil.
Kdepak domácí udělala chybu?

Přípravy vrcholily, kuchyň sladce voněla. Barbucha, od domácí přehlížen, se uraženě usídlil (a patřičně uvrtěl) v krabici, kterou objevil v předsíni.
Když do ní zanedlouho domácí chtěla přidat další várku vanilkových rohlíčků, s překvapením hleděla na tmavě vypečený mazanec, trůnící v závějích rozdrceného cukroví. Mazanec okamžitě z krabice vyexpedovala, prohlásila za chod naprosto nevhodný na vánoční stůl a vyprášila mu kožich od cukru.
Ještě notnou chvíli poté si Barbucha ukřivděně olizoval packy, bříško i ocásek, zatímco chudák cukrářka s lamentováním přemýšlela, kam si může roztlapané zbytky křehkého cukroví tak asi strčit.
Nebýt Vánoce svátky míru, kdoví, jak by mazanec skončil.