Skryté město - kapitola 41

Možná měl Koba trochu štěstí v neštěstí. Ale po pár metrech volného pádu narazil hlavou ošklivě do něčeho tvrdého, co čouhalo ven z bahna, a ztratil vědomí. Společně s ním se postupně svážela dolů čím dál větší hromada bordelu – dalo se říct, že spustil nekontrolovanou lavinu bláta a splašků, která se jak hnědá pohroma řítila se na spodní domky. Naštěstí zdejší obyvatelé Závratí byli na podobné sesuvy zvyklí a domky, které by dokázal zničit i jen silný vítr, si chránili kamenným valem, o který se vždy bahno zastavilo. Koba sice spustil nános v jednom určitém místě, ale další části svahu se s tím prvotním postupně svážely, takže netrvalo dlouho a téměř polovina území klesala.

Rollo nic z toho, co způsobil, nesledoval. Jakmile Kobu odstrčil pryč, ihned se otočil, jen za ním zavlály cáry pošpiněné košile. Zamířil si to kamsi po vrchu svahu a nepřestával si mumlat pro sebe.

Jeho přítel mezitím strávil několik dlouhých vteřin jako loutka, jejíž provázky se přetrhaly. Všechny končetiny mu létaly cukavě do stran a bylo velkým štěstím, že ani jedna se během pádu nikde nevzpříčila a nezlomila. Když se blížil Koba ke dnu, tělo se jen naposledy překulilo a poté se svezlo s jednou bahnitou vlnou a zastavilo kus před kamennou zídkou. Další vlny bordelu jednu stranu těla postupně pohřbívaly, ale to už se mezitím Koba pomalu probíral.

Nejdříve zamžoural očima, a jakmile je pořádně otevřel, zapískalo mu v uších tak nahlas, že musel bolestí křičet. Nesnesitelný zvuk utichl po dlouhých mučivých vteřinách, ale neutichl úplně. Koba pootočil hlavou, aby zjistil, kde je, když zapůsobila další bolest. Tentokrát v krku a posléze v hlavě.

Vlastně v celém jeho těle – to si uvědomil, když se chtěl dotknout rukou bolavé hlavy.

Nikdo se k němu neseběhnul, takhle to v Závratí nechodilo. Nejlepší bylo všímat si jen svých věcí, na ostatní kašlat. Koledoval by si člověk o další zbytečné problémy. A teď po ránu stejně ještě buď vyspávali, nebo už stáli někde na náměstích a stavěli stánky. Za kamennou zídku se nikdo dívat nemusí. A stejně tak směrem ke strži, protože kdo by měl po probuzení náladu sledovat, jak si žijí ti lepší?

Koba se s velkými obtížemi posadil a zkontroloval, jestli má tělo vcelku. Dlaní si přejel ve vlasech v místech, odkud cítil, že cítí nejsilnější bodavou bolest. Když si pohlédl na prsty, objevil krev. Mohl jen doufat, že to nebude nic těžkého a že se jedná pouze o povrchovou ránu.

Od kamenů a různých odhozených věcí, které mu stály v cestě dolů, měl škrábance a pomalu natékající naražené části těla. Jen postavit se mu dělalo nyní velké problémy. Ale nebyl tady nikdo, kdo by pomohl, tak se musel spolehnout pouze na svou vůli. Poháněla ho teď jedině myšlenka, že musí zastavit Rolla. Nyní si byl jistý, že si něco způsobil a jeho přeludy v bílých maskách nikdy neexistovaly. Jen mu ulevovaly od těžkého svědomí, když zabíjel všechny ty lidi nahoře.

„Zatraceně,“ pronesl nahlas a musel se chytit zídky, jelikož nohy se mu podlomily. Ještě se mu stále obě třásly a zatím je nedokázal přivést do klidu. Ono se to časem podaří. Zatím se posadil, trochu ze sebe poshazoval hroudy bláta (alespoň doufal, že všechno je to pouze bláto) a odpočíval. Jakmile se bude moct, vyrazí za Rollem. A oba si všechno vyříkají.

Pěkně z očí do očí.