Devětatřicátá

Má poslední, Veronika, s chalcedonem v hrsti,
i s ní musím provést to, co je mi proti srsti.
Australanka s barvou kůže pravé čokolády,
konečně se budu moci ujmout svojí vlády.
Masivní čelist i oblouky nadoční,
z výrazu přečtu si koliku emoční.
Pod hustým obočím oči jak noc,
mám nad svou obětí zázračnou moc.
Když navíjím vlnky vlasů na svůj štíhlý prst,
ježí se té snědé krásce z mé blízkosti srst.
Verunka je vizionář, ví co se má stát,
je poslední, co má duši ďáblu zaprodat.
Hledá smysl existence, taky sama sebe,
bojí se, že za branami nečeká ji nebe.
Vždycky byla nezávislá dobrodružná povaha,
svým pohledem vševědoucím vysvlékám ji do naha.
Přátelská a sebejistá bývala až dosud,
nečekala, že ji zradí ten proradný osud.
Svým šarmem si zajistila vždycky přízeň okolí,
od života rve co nejvíc, dokud jí čas dovolí.
Výstřelky módy jí nebyly cizí,
působí dost domýšlivě, srdce má však ryzí.
Tahle černovlastá víla
svoje sliby nepnila.
Snad jen ty, co dala sobě,
k čemu jí je titul v hrobě?
I smysl pro humor nakonec přejde,
když zjistí, že dál to po cestě nejde.
Její karta - Umění, ta svědčí o mnohém,
šíp už srdce zasáhl a je čas na sbohem.

Naposledy pustím si tu krásnou píseň tesknou,
oživím si vzpomínky a oči se mi lesknou.
Všech dvanáct je na věčnosti mojí rukou sťato,
bude někdy těžké břímě mých prohřešků sňato?

https://www.youtube.com/watch?v=K7dm5gT7EZw&list=PLQmtk2HaVbiT2mvtYkFj6…

Předposlední nápověda, vše do sebe zapadá,
brzy bude odtajněna ta největší záhada: NERUDAEMILŽOFIE