5. kapitola: Bezvědomí

„Pansy Parkinsonová, 24 let, 34. týden těhotenství, našla ji sousedka ležet před domem v bezvědomí, Glasgow 4, tlak 110/70, bradykardie 50.“
Záchranáři dotlačili nosítka na vyšetřovnu číslo 1, doktorka Potterová vešla za nimi a už chtěla přibouchnout dveře, když zpozorovala, jak se chodbou mihnul Harry, s batohem na zádech a nablblým úsměvem na rtech.
„Neměl jsi mít dnes volno?“ houkla na něj.
„Já mám volno,“ přikývl vesele.
„Tak co tu děláš?“
„Věnuju se volnočasové aktivitě, nejspíš. Co přivezli?“
„Harry, pokud nemáš službu, tak sem nechoď. Odpočinek je pro lékaře důležitý, nechci, abys ho podceňoval.“
„Včera jsem skončil o něco dřív, protože doktora Snapea odvolali na sál. Sedm hodin spánku. Jsem v pohodě.“
„Nebudeme se o tom dohadovat. Mimo službu tě tu nechci vidět. Zajdi s někým do kina nebo do bazénu, hlavně už odsud padej.“
Rázně za sebou zavřela a věnovala pozornost pacientce. Ta už ležela na vyšetřovacím lůžku, Susan Bonesová jí právě zaváděla infúzní kanylu, Hannah Abbottová dokončovala cévkování močového měchýře a Denisa Creeveyová připojovala srdeční monitor.
„Susan, naberte krev na obraz, plyny, pH, elektrolyty, toxikologii, glykémii, srážlivost, kreatinin a jaterní enzymy. Hannah, otestujte moč na bílkovinu. Deniso, volejte gynekologii, ať sem někoho pošlou s fetálním monitorem. Zatím uděláme ultrazvuk.“
Lily poslechla pacientku stetoskopem, diagnostickou svítilnou zkontrolovala zornice a zamračila se. Pak provedla sérii neurologických testů.
„Babinský pozitivní, zornice dilatované, bez bodové fixace. Deniso, dejte vědět na neuro, že budeme potřebovat konzultaci.“
Přitáhla si k sobě ultrazvuk, v rychlosti nastavila potřebné parametry, natřela sondu gelem a přiložila ji Pansy k podbřišku. Na obrazovce se objevil zrnitý snímek děložní dutiny.
„Tady to vypadá dobře. Vidím pohyb plodu i tlukot srdce.“
Monitor vitálních funkcí spustil výstražný tón a Lily k němu okamžitě obrátila oči.
„Bradykardie 40, tlak 100/60. Hannah, dejte jí ampuli isoprenalinu.“
Sundala z krku stetoskop a znovu zkontrolovala dechové ozvy.
„Jaká je saturace?“
„89. pH 6,6; pCO2 8,2; pO2 8,7, HCO3- 29. Zvýšená hladina draslíku. Glykémie 5,8. V moči nejsou bílkoviny.“
„Respirační acidóza. Musíme intubovat. Připravte mi devítku tubus.“
Sklopila lůžko do polohy vleže, posadila se na stoličku za Pansyinu hlavu, rozevřela jí čelisti a pomocí laryngoskopu opatrně zavedla do hrdla tracheální rourku, kterou náplastí upevnila ke tváři a připojila na umělou plicní ventilaci.
„Zdravím, Lily,“ ozvala se při průchodu dveřmi starší sestřička v lososově růžovém obleku, typickém pro porodnické oddělení. Za sebou táhla těžký vozík s moderním ultrazvukem a plodovým monitorem.
„Ahoj, Molly. Díky.“
„Poradíš si s tím sama?“
„Nejspíš bych to ještě zvládla, ale budu radši, když to uděláš sama. Máme tu dost práce.“
„Toxikologie čistá, kreatinin a jaterní enzymy budou do půl hodiny,“ zahlásila Susan.
„Díky. Deniso, co vzkazuje neuro?“
„Posílají Flitwicka.“
„Výborně.“
„Ozvy plodu jsou dobré,“ řekla Molly, která před minutkou upevnila gumový pás se sondami k Pansyinu břichu. „Tep 150 a neklesá. Děložní svalstvo klidné, bez kontrakcí. Co se jí stalo?“
„Nevíme. V tomhle stavu ji našla sousedka a zavolala záchranku. Recepce už shání rodinu.“
„Myslíš, že jde o mozek?“
„Všechno tomu nasvědčuje, bohužel. Počkáme na neurologické vyšetření a uvidíme. Dobrá zpráva je, že dítě je zatím v pořádku.“
„Jestli jde o vegetativní stav, tak ji nahoru přijmout nemůžeme, bude muset na ARO.“
„Já vím. Do termínu porodu má ještě čas.“
„Chceš nechat dítě uvnitř?“
„Prozatím ano. Je stabilizovaná, nemáme výsledky všech testů, nebudu dělat předčasné závěry.“
„Jistě. Nechám ji napojenou a vrátím se na porodní. Kdyby něco, volej.“
„Děkuju, Molly.“
„Doktorko, kreatinin, jaterní enzymy a faktory srážlivosti v normě.“
Lily si povzdechla, stáhla z dlaní latexové rukavice a zády opřená o pult s umyvadlem schovala tvář do dlaní.
„Titrujte dopamin s alkalickým fýzákem, hlídejte saturaci a plodové ozvy.“
Ve dveřích se objevil drobný vousatý stařeček, svým zjevem připomínající trpaslíka, který vyměnil zahradnické kalhoty za lékařský plášť. Posunul si brýle na úzkém nose a energickými krůčky zamířil k vyšetřovacímu lůžku.
„Dobré ráno, doktorko Potterová. Přála jste si konzultaci?“
„Dobré ráno, profesore Flitwicku. Přivezli nám pacientku v hlubokém kómatu, bradykardie 50, tlak 100/60; před intubací silně hypoxická, respirační acidóza, hyperkalemie; krevní obraz, moč a toxikologie čisté, kreatinin, jaterní enzymy a srážlivost v normě, glykémie 5,8. Hydratovaná. Provedla jsem zběžná neuro vyšetření. Babinský pozitivní, okulocefalický reflex negativní, zornice nereagují na světlo.“
„Hm, hm,“ zamlaskal Flitwick, vytáhl z náprsní kapsy svítilnu a kladívko a sám se o nervových odpovědích pacientky přesvědčil. Pak sebral z dózy vatový tampón, namočil ho pod tekoucí vodou, rozevřel Pansy pravé oční víčko a zlehka přejel vatou po její rohovce. „Chybějící korneální reflex.“ Vzal z chirurgického síta jehlu na šití a jednoduše Pansy bodnul do paty. „Nulová reakce na bolest.“ Prohmatal krční obratle a lebku. „Žádné zevní mechanické poškození. Máte její předchozí anamnézu? Prodělala v posledních třech týdnech trauma hlavy nebo páteře?“
„Tyhle informace nemáme k dispozici. Její rodinu teprve sháníme.“
„Rozumím. Objednala jste už tomografii?“
„Ještě ne.“
„Pravděpodobně jde o krvácení do oblasti mozkového kmene. CT je nutné.“
„Je ve 34. týdnu těhotenství. Chtěla jsem počkat na vaše vyjádření, než do ní nechám naprat vlnu radiace.“
„Vaše opatrnost je vám ke cti, doktorko Potterová, nicméně poranění kmene znamená mozkovou smrt a potenciální ohrožení plodu nedostatkem kyslíku a výživy. Jinými slovy to dítě stejně musí ven. Pokud ho chcete ochránit před dávkou radiace, proveďte císařský řez a pacientku odešlete na CT až poté.“
„Pacientku jsme stabilizovali, vitální funkce jsou v pořádku. Mám v plánu nechat dítě dozrát.“
„Tlak i tepová frekvence jsou nízké. Průtok placentárními artériemi nebude valný. Stav, v němž se pacientka nachází, je pro dítě větším rizikem než předčasný porod.“
„V tom s vámi nesouhlasím, doktore Flitwicku, ale děkuji za váš odborný názor.“
„Hm,“ mlaskl Flitwick, načež se mírně pousmál. „Jste tvrdohlavá, Lily. Pořád stejná. Pokud nechcete provést CT, můžete objednat angiografii. Sice vám neprozradí rozsah a přesnou lokalitu krvácení, ale s jistotou vám poví, jestli mozek ještě žije.“
„Děkuju vám,“ usmála se Lily nazpátek. „Hned zavolám na radiologii.“
„A doporučuji zavést centrální katétr a nazogastrální sondu. Její tělo teď potřebuje dostatečnou výživu, jestli má vydržet ještě dva týdny.“

„Doktore Snape, už je vzhůru,“ oznámila mu telefonicky staniční sestra chirurgického oddělení.
Odsunul stranou nedopitý čaj a medicínský časopis.
„Marietto, kdybyste mě potřebovali, budu ve třetím patře,“ ohlásil vlastní staniční sestře a ujistil se, že má v kapse pager.
„Myslíte na chirurgii?“ přeptala se Marietta. Obočí jí vyjelo téměř až k pěšince ulízlých černých vlasů.
„Nachází se tam ještě jiné oddělení?“ zareagoval sarkasticky a namířil si to k výtahům.
Malfoy ležel na jednotce intenzivní péče. Než vstoupil, oblékl si sterilní plášť, nasadil roušku a použil dezinfekci ze zásobníku u vstupních dveří.
„Dobré ráno, pane Malfoyi. Jak se cítíte?“
„Mohlo by to bejt lepší,“ zachraptěl. Jeho hlas byl po extubaci zdrsnělý a sípavý. „Co moje noha?“
„Doktorce McGonagallové se ji podařilo zachránit. Více vám sdělí ona sama. Operace se bohužel neobešla bez komplikací. Musel jste dostat několik transfúzí a průběh narkózy byl náročnější, než jsem čekal. Pamatujete si něco?“
„Ne.“
„To je vlastně dobře. Máte bolesti?“
„Jo.“
„Jak byste je ohodnotil na stupnici od jedné do deseti? Jednička je velmi mírná a desítka nesnesitelná bolest.“
„7.“
„Dobrá. Řeknu sestře, aby vám do kapačky dala trochu větší dávku morfinu. Zkuste spát.“
„Doktore?“ zastavil ho Malfoy na odchodu a zafixoval ho na místě pohledem plným tragického vystřízlivění, šíleného strachu a beznadějného zoufalství. „Budu ještě někdy tancovat?“
„Myslím, že tahle otázka je poněkud předčasná,“ odpověděl vyhýbavě Snape. „Doktorka McGonagallová se tu zastaví a všechno s vámi probere. Odpočívejte.“
„Děkuju vám,“ hlesl ještě Malfoy, než se znovu pohroužil do úlevného spánku.
Když od něj Snape odcházel, nečekal, že se ve výtahu srazí zrovna s Potterem juniorem.
„K čertu, co tady děláte? Máte přece volno!“
„Jasně. Ale vy ne. Přinesl jsem vám skořicové lívance a čaj.“
„Skořicové lívance a čaj,“ zopakoval mrákotně Snape, zatímco se zavíraly dveře kabiny a výtah pokračoval do přízemí. „Mě z vás jednou budou křísit.“
Harry to považoval za poděkování, zvlášť, když doktor Snape neprotestoval a snídaňový balíček si od něj převzal.
„Mimochodem, jak víte, že je mám rád?“
„Utajený zdroj.“
„Tak utajený zdroj, říkáte? Budu hádat. Pracuje na pediatrii a za tabulku čokolády vyzradí i lékařské tajemství.“
„Jo, uhodl jste, byl to doktor Lupin.“
„Hm. Co pěkného o mně doktor Lupin ještě říkal?“
„Nic. Teda, samé pěkné věci říkal, samozřejmě.“
„Pottere, už vám někdo řekl, že neumíte lhát?“
„Párkrát.“
„Tak si to vezměte k srdci a nelžete. A teď odsud vypadněte. Je neděle, běžte si ji užít.“
„Provedu.“
Harry se široce usmál, nadlehčil si batoh na zádech a vystřelil z chodby urgentního příjmu rychlostí blesku.
„To byl Harry?“ otázala se podezřívavě Lily, která právě vykoukla z vyšetřovny číslo 1.
Snape se k ní pomalu otočil, ve tváři měl rozkošně zmatený výraz.
„Harry? Jestli myslíš pana Pottera, tak ten si jistě vychutnává vzácné volno. Je přece neděle, ne?“
„Ano, je neděle. Den jako stvořený pro skořicové lívance, že? Kdopak byl tak laskavý a přinesl ti je?“
„Jedna moc milá osoba, která mě rozmazluje.“
„Protože jí jde o hodnocení školní praxe?“
„Protože mě má ráda.“
„Seve, tebe nemá rád nikdo kromě mě.“
„Poslyš, nejsi ty nějaká drzá?“
„Říká se upřímná... A teď dost legrácek, mám pro tebe pacientku. Pansy Parkinsonová, 24 let, 34. týden těhotenství, těžké kóma, angiografie prokázala mrtvý mozek. Potřebuju ji přijmout na ARO. Životní funkce zajištěné, ale je na plicní ventilaci kvůli respirační acidóze.“
Jeho tvář překryl obvyklý šedavý závoj pochmurnosti, plamen v jeho očích pohasl a nahradil ho ledový chlad.
„Neměl by spíš přijít někdo z gynekologie a provést císařský řez?“
„Já chci počkat, až bude dítě donošené.“
„Lily, to nemyslíš vážně, že ne?“
„Ale ano, myslím. Její rodinu se nám nedaří kontaktovat, takže rozhodnutí je na mně. A já chci dát dítěti šanci se co nejlépe adaptovat.“
„Takže chceš jeho mrtvou matku skladovat na ARU, kde ji budeme uměle vyživovat a okysličovat, sem tam jí nakopneme srdce epinefrinem a nakonec – až nastane krize a její srdce se zastaví – budeme urgovat porodníka, aby seběhl dolů provést incizi dřív, než zemře i dítě?“
„Jsem domluvená s porodnicí, že ji tam za 14 dní převezeme na plánovaný zákrok.“
„A do té doby ji hodíš na starost mně?“
„Ty ji dokážeš udržet naživu, já ti věřím.“
„Lily – “
„Severusi, prosím. Chci mu dát šanci. Zaslouží si ji.“
„Jsi šílená,“ zakroutil hlavou. „Totálně šílená. Ale fajn, udělám to. Přijmu ji.“
„Á, já to věděla! Jsi nejlepší!“
Přiskočila k němu, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. Odstoupil od ní, jako by ho popálila. V bledém obličeji se nehezky červenal a mračil se jako čert.
„Tohle už nedělej. Nikdy.“
„Nezlob se. Nemyslela jsem to tak.“
„Já vím. Právě proto. A teď jdeme na ten převoz, ať má Parkinsonová pohodlnou postel.“