34. Uprostřed noci

Jorik začal noční hlídky v princeznině předpokoji nenávidět. O to víc, že poslední dobou tvořily většinu jeho služby – Lorn jako její nejen strážce, ale i poradce, ji doprovázel po většinu jejích denních povinností. Noční směna tak zůstávala na mladším gardistovi.
Jorik se nebál tmy ani překvapivých útoků nepřátel (ostatně možnost, že by se v opevněném hlavním městě podařilo nějakému Dragošovu agentovi proniknout až do královského paláce mu, mu připadala velmi teoretická), děsila ho vlastní bezmocnost.
Od bitvy o Merronu noc co noc byl tichým svědkem Cybéliiných nočních můr. Jorik nevěděl přesně, co se princezně stalo v den bitvy, tam dole ve městě – i když určité povídačky se k němu donesly. Odmítal ale věřit pomluvám z třetí ruky – a odvahu zeptat se přímo velitele Lorna, který u toho byl, neměl. Přesto, bylo mu jasné, že ať toho dne Cybélie udělala cokoliv, po nocích se to k ní vracelo.
Každé ráno se mu zdála o něco bledší a smutnější.

A této noci, kdy dorůstající měsíc visel na obloze jako nedovařený knedlík, to byla pro osobního strážce poslední kapka. Šlo to jako vždycky. Tlumené rány, jak se princezna převalovala v posteli a pelest narážela do zdi, pak nesouvislé vzdechy a jednotlivá slova pronášená ze sna, a nakonec křik.
A tentokrát Jorik vyběhl z předpokoje na chodbu. Kašle na nepsaná pravidla mlčenlivosti. Někdo něco musí udělat!
Sotva dvakrát zahnul za roh, narazil – jako na zavolanou – na Lorna a Yanssona, kteří, zabráni do tichého hovoru, pomalu kráčeli směrem od jednacího sálu ke svým soukromým pokojům. Zdálo se, že porada princeznina štábu teprve před chvílí skončila.
Když se před nimi najednou zjevil vyplašený strážce, stačila Lornovi jenom vteřina.
„Princezna?“ zeptal se, ale na odpověď ani nečekal a už běžel dlouhými skoky zpět k její komnatě. Jorik a Yansson za ním.
Když vpadli dovnitř, vzduchem ještě doznívala ozvěna posledního výkřiku. Cybi ležela v posteli zbrocená potem, zmačkaná přikrývka sklouzla na podlahu.
Hleděla na ně, probuzená prásknutím vyražených dveří, a do vytřeštěného pohledu se jí pomalu vracelo vědomí.
„Co tu sakra děláte?“ vyhrkla ochraptěle.
„My jsme...“
„Slyšeli jsme...“
„... Křičela jsi.“
Princezna se položila zpátky na polštář a hlasitě vydechla. Položila si hrany dlaní na oči a protřela si je.
„Měla jsem zlý sen. Už jsem v pořádku. Běžte pryč.“
„Ale...“
„Vypadněte!“ zaječela.
Tak šli.

„Jak dlouho je to takhle špatné?“ zeptal se Yansson Jorika, sotva za sebou zavřeli dveře.
„Od bitvy.“
„Co budeme dělat?“ ptal se Lorn.
Starý rádce si povzdechl. „Napadá mě jen jedno řešení. Nechtěl jsem to navrhovat, ale... myslím, že by Cybi měla jít na Zrcadlovou horu.“
Chvíli bylo ticho. Pak Lorn vybuchl.
„Ty ses zbláznil! V žádným případě!“

Jejich následující tlumenou hádku už Cybi neposlouchala. Hleděla do stropu, na vzor trámoví, který už znala do posledního detailu. Kolem očí jí zasychaly slzy, ale dech už měla zase pod kontrolou.
Zrcadlová hora, opakovala si, jako by ta slova ochutnávala.
Zrcadlová hor, opakovala, dokud ji spánek nepřemohl; a tentokrát ji nechal na klidnějších vlnách dokolébat až k novému dni.