Zemřely matky, siroty po nich zůstaly...

Když tenkrát ve čtyřiadevadesátém na štáb přivedli tu rozcuchanou bosorku s divokýma očima a drápy ostrými jako břitva, ani na moment jsem nezapochyboval o totožnosti matky. Bylo jasné, že mi po sobě Kara zanechala víc než jen památku v podobě jizvy přes půlku krku.
Rok nato jsem v sutinách rodinného domku na kraji Wiltshiru nalezl asi tříleté děvče. Bledé jako okvětní lístky kopretiny, s očima černýma jako smola a vlasy barvy rezavé vody. Netušil jsem, koho mám před sebou, dokud jsem pod troskami zborcené střechy neobjevil Charitu.
Nakonec Hermiona vaše maminky vychovala s láskou. Třebaže to občas bylo zatraceně těžké.