Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Nepomyslela bych si nikdy, že napíšu slash, ale co se dá dělat, myšlenka mě chytla a nepustila.
Když se jednou sešli u piva, zeptal se Mach Horáčka, co rodiče, když se dozvěděli, že žiješ s Pažoutem a Horáček povídá, člověče, Machu, v pohodě, akorát pokaždý, když u našich byla babi, chodil mi radši otevřít táta a šeptal, už je tady zase, doufám, žes nechal Pažouta doma, aby to s ní neseklo. Jenže nakonec jsme ji potkali v parku, líbali jsme se prvního pod třešní a babi tam mířila s nějakým štramákem, tak jsme se domluvili, že teda jako hrob, aby to neprásklo s tátou. A Mach povídá, člověče, Horáčku, nevím, jestli jsi větší číslo ty nebo babi.
Varování: slash. (Mám to sem psát všech 30 dní, když to mám jako letošní výzvu? :D)
Bellatrix v duchu zuřila. Ten ničema, vyvrhel, úchyl, ostuda celého kouzelnického světa! Jak si dovolil opovážit se tu objevit?! A jak si tu stojí – úšklebek na rtech, pohledem ji vyzýval ode dveří, ať si něco zkusí.
„Copak, stalo se něco, Bello?“ ozval se vedle ní Lucius, šklebil se nad tím, jak zuří a všechny je v duchu proklíná.
Hodila po něm naštvaným pohledem, kletbu si protentokrát odpustila a přemístila se.
V Bradavicích si Brumbál jen povzdechl. Už je tady zas. A třebaže s Bellatrix v tomto případě soucítil, nemohl nic udělat. Severus spal s Luciem. A tak to prostě bylo.
„Albus, takto to už ďalej nejde,“ Snape pochodoval po Dumbledoreovej kancelárii. „Znesiem toho dosť, ale čoho je veľa, toho je príliš!“
„Severus, upokoj sa povedz mi...“
„Čo sa deje?“ Severus zabrzdil priamo pred riaditeľom. „Znesiem, keď mi zas vlezie Longbottom do triedy. Znášam dokonca aj to, keď mi zas a opakovane Potter lezie na nervy. Znesiem aj to, keď ma zas a zas Temný pán mučí. Ale toto je príliš aj na mňa,“ zavrtel hlavou.
„Severus...“
„Pozri!“ Severus natrčil hlavu pred Albusa. „On je tu zas! Šedivý vlas! Nech robím čo robím, aj keď ho vytrhnem, on sa vždy vráti!“
„Takže...“ začal Mulder a odkašlal si. Jeho postavu osvítila žárovka projektoru. „V Pensylvánii dosud nic takového neviděli. Nemá to přirozené vysvětlení. Ta stavba se tam prostě objevila z ničeho nic, jako kdyby spadla přímo z nebes. V okolní půdě nejsou známky toho, že by tam jezdily stavební stroje. Prostě se jen tak na kraji města objevil dům. Něco podobného se stalo už v roce 1883 v Louisianě, ale tehdy to vysvětlili tím...“
Scullyová zívla. Znuděně pohlédla na hodinky. Už zase. Mulder pondělí co pondělí přicházel s novým případem. A nikdy k němu neopomněl vymyslet nějakou hezkou, za vlasy přitaženou teorii.
Slíbil, že bude nenápadný a nevyleká je. Tak mu nezbývalo než nehybně stát, i když mu proletěla hrudním košem houba. Navíc si připadal trochu jako exhibicionista. Když do něj o přestávce vrazil nešika třídy, nevydržel a rozsypal se. Další mrňous navrhl popít z jeho lebky moštu a rozebrat jej na ostatky. Už chápal, proč jeho kolegyni, s níž si předtím v kabinetu vyměnil místo, trčí žebra na všechny strany a nemá ruku.
Zachránila ho až spiklenecky se tvářící Zuzanka s velkým pytlem na odpadky.
Normální dědečkové, když se chtějí jít podívat, jak se jejich vnouče učí, to mají prostě jednodušší.
Začínáme brutálně (i v testovacím drabble), ale co jiného se dá ode mne čekat? :)
První testy jsou jednoduché, ale to mě nepřekvapí – všichni máme odpovídající kondici, takže běh, střelba a překážková dráha jsou formality.
Druhé kolo testování je těžší. Sice nemám problém přežít dva dni bez jídla a vody, ale 35 hodin v temnotě, v bedně metr krát metr, snadných není. Ale jdu dál.
Nikdo neví, co nás čeká ve třetím kole. Když na mě přijde řada, vstoupím do jasně osvětlené místnosti. Z identických dveří naproti vykročí druhá kandidátka.
"Toto je závěrečný test," ozve se. "Ven vyjde jen jedna z vás a vstoupí v královninu stráž."
Pohlédneme na sebe. Jedna z nás dnes zemře.
Obléct se tak, abyste splynuli s okolím.
Vyčíhnout si okamžik, kdy si konečně sedne.
Nenápadně popadnout zbraň hromadného ničení.
Pomalu a opatrně se připlížit zezadu.
Nešlápnout na suché listí, sluch má výborný.
Pamatovat také na bezvadné periferní vidění.
Podlézt pod stromem, vyndat větvičku z oka, neřvat.
Ignorovat pavučinu na uchu i přilepené hovínko na botě.
Nespouštět oči z cíle, lstivě se připlížit za záda.
Natáhnout ruku, přesně zamířit a stisknout spoušť.
Pro příště - ruku stáhnout rychleji, nebo použít rukavice.
Najít obvazy a zastavit mnohočetné krvácení.
Opakovat postup, dokud se nepodaří aspoň jeden zásah.
Odblešování koček sprejem je zatraceně riziková činnost.
Jsou zpátky. Je jich sedm. Ozbrojených, nebezpečných a nekonvenčních. O jejich generálovi nemluvě.
A bude to horší, protože tentokrát má autorka nastudovány Clone Wars a míní toho využít...
A zase je tu problém s názvy drabblat. Ale to je jen maličká chybička, to se vyřeší.
Gwen unaveně zívla. Písmenka skákala mimo řádky a grafy se podobaly kresbám opilého Tuskena. To by stačilo. Má se zbláznit, protože je galaxie ve válce? Vstala od stolu a už chtěla padnout do postele, když zaslechla od vedle hluk.
"Říkám ti, že tohle téma je nesmysl," prohlásil Bennar.
"To tvrdíš ty. Mě to tak nepřipadá," uraženě namítl Tyros.
"Jako někdo s vyšší hodností ti zakazuju ho posílat!"
"Jako někdo s vyšší hodností si trhni!"
"Cože?"
Gwen nahlédla dovnitř. Dva kloni se rvali na podlaze a zbytek týmu znuděně přihlížel.
"Co se děje?"
"Hádají se o témata do DMD. Jako obyčejně."
Pokud by si někdo chtěl přečíst, jak generál ke klonům přišel, je to k dispozici na mém livejournalu.
Konec reklamy.
A ostatně soudím... že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy by mělo udělit Tess pokutu za to, že neaktualizuje Jediland.
Odhodlaně se posadila za klávesnici. Protáhla si ruce, až jí zapraskaly klouby na prstech. Otřela prach na monitoru a zahleděla se na prázdnou stránku dokumentu. Vzdychla. Slova nepřicházela. Rozhlédla se kolem sebe. Na poličkách všude kolem ní spočívaly stovky knih. Milovala je a přečetla jich stovky, možná tisíce. Postavy v nich se staly její součástí, jejich příběhy neskončily přečtením knihy, ale žily dál v ní. Mohla pokračovat v jejich vyprávění, stačilo si jen vybrat. Ale inspirace se nechtěla probudit. Příliš dlouho se věnovala dílům druhých a zapomněla sama příběhy tvořit. Duše vypravěče v ní dávno usnula. Musí ji znovu probudit.
Protože to bych nebyla já, abych si to taky nevyzkoušela a protože jsem se do té knížky naprosto zamilovala.
A nebudeme troškařit a přidáme rovnou tři drabble v jednom.
Doufám, že se bude líbit.
P.S.: Části knihy jsou skutečně psány z tohoto pohledu, takže jsem ho použila, i když to běžně nepíšu.
Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.
Berte tohle tripple drabble jako poděkování pro všechny, kteří mi letos napsali vánoční dárek ;)
