DMD 2014

Peregrin je opustil s urážkami, výčitkami a prásknutím dveří (obrazným, protože ta jeskyně dveře neměla).
Lucien se prostě vypařil. Když usínala, seděl u ohně. Ráno byl pryč.
Když se vracela domů, si slíbila, že už v životě nechce vidět ani jednoho z nich.
Svůj slib porušila, když se dozvěděla o obvinění proti Peregrinovi. Ani po tom všem ho nemohla nechat v bryndě.
Pak vstoupila do soudní síně a stanula tváří v tvář oběma. V tu chvíli jen veškerým sebeovládáním spolkla veškerou svou hrdost a zůstala.
Po vyhraném sporu se k oběma otočila zády a hrdě odkráčela středem bez jediného slova.

Tak byl tady zas ten měsíc, kdy se žije
převážně na cestách po říši fantazie
a přitom se nápady hemží nebo váznou,
občas člověk bohužel mívá hlavu prázdnou.
Jestliže se smůla na něj stále lepí,
připadá si jako ten, který u zdi dřepí
a sevřou ho obruče těžké jak olovo,
naštěstí se s dalším dnem rozplynou nanovo.
Ať tu stojí pumpa či ošklivci malí,
musím nápad obrousit na tvar dokonalý.
Teď otvírám okno a ve večerním vánku
dám milému sovátku svou poslední stránku,
vidím svůj kus nebe a zbývá říct jen málo:
moje duše spřízněné, zas to za to stálo!

Dopis se před Harrym sám rozrvřel a četl.
,,Nejdražší Harry, tímto jsi zván do našeho nového domu na kouzelnickou párty, abychom oslavili tvůj vztah a požehnali tobě i tvé," odmlčel se a přeměřil si Ginny. ,,Ehm, krásné slečně. Pac a pusu ti posílají Lupin a Black, alias Náměsíčník a Tichošlápek."
Pak se roztrhal.
,,Lupin a Black?" divil se Harry.
,,Krásné slečně?" zopakovala Ginny.
,,Kouzelnická párty? Jedu s váma!" vetřel se Ron.
,,Nikam nejedete," řekla Hermiona.
,,Cože?" vyhrkli.
,,Pac a pusu? Krásné slečně? Nezdá se mi to."
,,Na tom není nic divného. Vlkodlak a pes. Tak pac a pusu," řekl Harry.

Třeští mi hlava, pálí mě oči, ruka se mi třese.
Vína bylo včera příliš mnoho.
Ale ne, kaňka!
Nedaří se mi ji odstranit úplně. Mistr mě zabije!
A tady to mám zase nějak nepřesné. Proč musí mít ty hranice tak nepravidelné tvary?
Kdybych já se jen uměl lépe narodit! Mohl bych se teď cpát pečínkou, pít víno, po kterém se mi ráno nebudou chtít prodrat z lebky všechny stvůry pekelné, bavit se a hýřit.
Ale to já ne. A k boji se také nehodím, proto se tu musím celé dny hrbit a kreslit mapy.
Já bych všechny ty říše zakázal!

Ještě než za sebou zavřela dveře, slyšela jak na ni sousedka zespodu volá.
"Zase ti celou noc mňoukala kočka u okna. Buď ji pust dovnitř, nebo se jí zbav!"
Broukla, že to bere na vědomí, a zase na to zapomněla dokud neseděla na parapetu se sklenkou vína a zpoza okna se neozvalo jemné mňau.
Miska s mlékem byla náležitě oceněna hlasitým předením.
Mourovatá kočka se stulila vedle Nataši a položila si packu na její nohu v majetnickém gestu.
"Nezvykej si. Dovnitř tě nepustím."
Mňau. Jasně.
"Ale pro tentokrát se s tebou pomazlím," zasmála se a dala kočce pusu na hlavičku.

Někdy se stává, že něco ve svém životě postrádáme, ale zjistíme to, až když to znovu objevíme.
Aspoň to tak nějak vždycky říkala Remusova máma.
"Bylo to fajn, díky za večer. Uvidíme se po úplňku? Jo? Prima. Tak pac a pusu," řekla Tonksová po prvním rande. Fakt.
S přidrzlým úšklebkem na něj mrkla, otočila se na podpatku a s hlasitým prásknutím se přemístila pryč.
Ještě pěkně dlouho tam stál a koukal vyjeveně do tmy, ani si nevšiml úsměvu, který se mu pomalu, ale jistě šířil po tváři, dokud nedosáhl do očí a nerozehnal vrásky kolem nich.
Tak tohle mu chybělo.

Usmála se. Malé, roztomilé štěně.
Poslední objetí na rozloučenou.
Ozvalo se hlášení. Otravné hlášení na nádraží.
"Už musím."
Přikývla.
Skoro mě dostrkala ke dveřím vlaku. Jako by se bála, že tam netrefím sama.
Nakonec ještě jedno objetí.
Vyzvednutí krosny.
Nastoupit.
Zas za rok?
Tak dlouhá doba?
Člověku se chce plakat, ale co nadělá. Ať je rád, že nežije v Americe. Tam by žít na druhé straně země neznamenalo hodiny jízdy, ale dny.
"No, tak, nebreč."
Já brečím?
Nevím o tom.
Alespoň políbit na rozloučenou.
Pustit se, rozvázat pevné sevření rukou.
"Měj se hezky, hádě."
Bez tebe? Jak by to šlo...

Konečně! Evropa po dlouhých letech setřásla jho Napoleonovy vlády. Nyní bylo potřeba zavést pořádek.
Hlavy států a nejvyšší diplomati jednali ve Vídni. Nebylo možné vrátit všechno do starých kolejí. Bylo nutné uspořádat řadu zemí a zemiček, rozdrobených a slepovaných. Uspokojit nároky velmocí, trestat, odškodňovat.
Složitá jednání, výměny, handly.
A mezitím - zábava.
V sálech zářily křišťálové lustry, světlo jiskřilo v benátských zrcadlech i v klenotech elegantních dam. A tóny valčíku doprovázely koncert velmocí.
Kníže Metternich podal ruku Kateřině Vilemíně Zaháňské, oslňující v rudé aksamitové róbě, s vějířem v ruce. Při tanci jí povypráví novinky.
Kdoví, kdy kongres skončí. Není kam spěchat.

Už už se zdálo, že Ijáček skončí v břiše strašné příšery, která přišla z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech. Rozevřela tlamu s tolika zuby, že by je ani Kryštůfek Robin nespočítal, a chystala se osla sežrat.
„A neupejpej se, klidně si kousni,“ řekl Ijáček do tlamy.
Tu se nad ním mihl stín moudré sovy. „Za Ijáčka!“
Bum! Bzzz...! V hubě tančí včely!
Příšera zakňučela a utekla. Na louku se seběhla všechna zvířátka.
„Tak pac a pusu!“ volal Klokánek za příšerou.
„Vy jste mě zachránili,“ řekl Ijáček překvapeně. „Páni.“
Pak si všichni přinesli spoustu medu. Pú se probudil.

Na Stokorcový les padla tma.
Slunce zakrývala obrovská hlava toho tvora. Nikdo ještě neviděl nic strašnějšího, ani slonisko nebylo tak strašidelné v porovnání s ním. Byl... Byla to příšera. Asi sem zabloudila z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech.
Všechna zvířátka se zavrtala do nejzazších koutů svých domků a ani nedutala. Jen na palouku seděl osel Ijáček a čekal. Příšera zavětřila a zařvala, div ho neodvála.
„Tak dělej, sněz mě.“ Příšera si odfrkla. „Stejně nemám nic lepšího na práci, než se nechat sníst. Nikdo za mnou nechodí, jsem pořád tak sám...“
A tak se příšera naklonila, otevřela tlamu –