DMD 2014

Jakub se Semenem se vzbudil spoutaní a odzbrojení uprostřed skupiny neandrtálců. Byli v nějaké jeskyni. Neandrtálci ho pošťuchovali a používali kopí s pazourkovým hrotem. Šaman mezitím mumlal nějaké zaklínadlo a poskakoval okolo ohně. "Zjev se Mywu, náš velký medvědí bože." Za chvíli se ozvalo bručení a ve vchodu se postavil medvěd na zadní. Jakub pochopil, že není času nazbyt. Překulil se k ohni a polil medicínu svěcenou vodou. Oheň vyhasl a šaman zbledl. "Mywu přišel jsi mezi nás, pomoz nám s tímhle bezvěrcem." Medvěd šlápl na doutnající ohniště, zařval a pobil všechny neandrtálce mezitím, co Jakub a Semen hráli mrtvé.

Když ztichne rádiový signál, Eve zavře oči. Tohle už jednou zažila.
„Agent down?“ zeptám se. Nikoho z našich lidí mi zatím nezabili v přímém přenosu.
„To už by byla fakt smůla, co?“
„Není mrtvý,“ odpovím. „Zemřít doopravdy není jeho styl.“
„To bych řekl.“ Obraz i zvuk náhle naskočí. Vidíme 007 kdesi v podzemí na pozadí šlehajících plamenů.
„007, jak těžce originální,“ zabručím. „Udáš svoji polohu dobrovolně, nebo tě máme najít podle požárních sirén?“
Neodpoví, jenom se zašklebí a pošle na kameru polibek. Suše se ušklíbnu na Eve.
„Jako malí.“
Eve tázavě povytáhne obočí.
„Proč myslíš, že to bylo na mně?“

"Pac a pusu, ty můj kloučku!" řekla znenadání.
Dům se zavlnil.
"No, co. Musím přece vědět, jak ho oslovit, kdyby přišel."
Světnička se o něco zmenšila.
"Tak se hned nečerti, on je jiný než ty. Lidské mládě."
Dvě okna změnila místo.
"Ano, možná nepřijde, ale musíme být připraveni."
Dům mlčel.
"Víš, ráda bych to říkala svým vlastním dětem. Ale to nejde."
Prkna zavrzala.
"I já vím, že mám ještě tebe. Ale jedno mi musíš slíbit. Že se o moji dceru budeš dobře starat. Jako ses staral o mě. Slib mi to."
Dům se usmál.
Bastián zrovna došel k Proměnlivému domu.

“Barnabáši, dej pac!”
“Zmlkni, Švando! Tahle stodola stojí přímo uprostřed Sudové! Chceš, aby tě někdo slyšel?”
“Ale podívej, jak mu to jde,” jásal Švanda, i když trochu tišeji, a rumploval tlapou krysáčího mláděte. “Je to rozenej talent!”
Ferda Kůstek ztěžka dosedl na balík slámy. Nešlo mu to na rozum.
Krysáci jsou nebezpeční tvorové s vražednými instinkty. I mládě je mohlo vmžiku rozsápat na kusy. Tak jak to že Švandovi právě olizuje nos?
Je to snad nepovedený krysák, ostuda svého rodu?
Nebo je to Švandou, který ke každému přistupuje naprosto bez předsudků, připravený být přítelem komukoli?
Barnabáš olízl nos i jemu.

Frodo a Sam opouštěli Dno pytle zrovna, když se Růža s Elanorou vracely z procházky.
"Tatíí," zavýskla malá hobitka nadšeně a rozeběhla se k němu. Sam ji zachytil a vyzdvihl si ji do náruče.
"Ty vážně odházíš?" zajímalo se děvčátko. Hlavu přitom položilo Samovi na rameno a kulilo na něj velká kukadla.
"Musím, ale je to naposledy," slíbil Sam a pohladil dcerku po vláscích.
"A vrátíš se brzy?"
"Tak brzy, jak to jen půjde," slíbil Sam a podal dcerku Růže. Obě pak políbil na rozloučenou.
Frodo stál opodál a vše s úsměvem pozoroval. Takhle si chtěl Sama i Kraj pamatovat.

"Potřeboval bych si promluvit," přiznával Sméagol nepříliš ochotně v přítmí svého doupěte.
"Jen povídej," tichounce sykla odpověď.
Sméagol se zavrtěl, promnul si ruce a párkrát se zhluboka nadechl: "Začalo to, když jsem našel ten prstýnek."
"Myslíš ukradl?"
"Ne, to ne! Byl to dáreček k narozeninám! Dostal jsem ho!"
"A Déagol?" vedl si hlas dál svou.
Sméagol podrážděně zavrčel: "Mohl si za to sám, měl mi ho dát."
"Jsi vrahou," protáhl hlas posměšně.
"Ne," vyjekl Sméagol poplašeně, "to jsem nebyl já! Nebyl jsem ve své kůži..."
"Vážně, milášku?"
Venku zazpíval nějaký pták a Sméagol vyděšeně zamrkal. Byl ve svém doupěti sám.

Zuzana s úsměvem zamávala z okna rodičům. Matka se ještě ve spěchu ohlédla a zamávala také.
Zuzana se opřela o okno a vzpomněla si na sourozence. Všichni jedou i s bratránkem za starým profesorem, chtějí zase vzpomínat na Narnii. Trochu ji mrzelo, že se nepřidala.
Ale pořád to nešlo. Prožila tam krásné časy, ale nechtělo se jí příliš vzpomínat. Byla to minulost, do které se nemohla vrátit, proto se vůči ní uzavřela. Snad jednou, až to úplně přejde, ale ještě ne.
Paní Gabrielu stejně moc neznala a tu Eustácovu kamarádku už vůbec ne.
Když později otevřela večerník, nevěřila svým očím.

Už je večer. Nervózně přemítám, na co jsem ještě zapomněla.
Pojištění - mám. Dárky pro rodinu - mám. Letenku? Tu mám taky.
Kufr si musím sbalit s předstihem. Napsala jsem si dokonce i seznam, co si musím vzít s sebou.
Poslední týdny před odletem trávím vyřizováním všeho potřebného a také se loučím s přáteli.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že skutečně odjíždím. Je to trochu šílené, jen tak odcestovat do cizí země a bydlet s lidmi které neznám.
Ale jsem dobrodružná duše, a tak se nedá nic dělat.
Kufr je sbalen a vyrážím na letiště.
"Pac a pusu, republiko. Uvidíme se za rok."

Bitva před branami Morie byla dobojována.
Poražení skřeti se stáhli do jejích hlubin a vítězní trpaslíci stáli na pláni před horami.
Ale neradovali se. Pláň byla poseta mrtvými. Nejen skřety, ale i trpaslíky.
Po bojišti bloudili osamocené postavy, hledali své druhy, kteří byli buď mrtví, nebo bolestně volali o pomoc.
Drokki však již nebloudil.
Brogo ležel na zemi bez pravé ruky a se zničenou čelistí, což byly rány, které mu přivodily smrt.
Vedle něj ležela na zemi jeho kniha. Dnes však nepsal inkoustem. Psal krví.
Drokki ji zvedl a pevně sevřel. Věděl že na jejich stránkách jeho přítel žije dál.

"Ani nevím jak začít," zazoufal si.
"Řekni jim drazí, za to nic nedáš," řekla mu a poplácala ho po zádech.
Usmál se, ale potřeboval vymyslet jiné oslovení, tohle bude nejdůležitější proslov jeho kariéry.
Vrátil pero do kalamáře a ohlédl se za ní.
Nebyla nejkrásnější žena jeho života.
Ale byla chytrá.
Jízlivá.
Vtipná.
Silná.
Vdaná.
Byl si jistý že mu za to stojí, a tak se dal do psaní.
Shledal jsem, že bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji, neunesu břemeno zodpovědnosti a nemůžu vykonávat královské povinnosti.
A tímto se já, Eduard VIII., vzdávám trůnu a předávám vládu svému bratru Albertovi.