DMD 2016

"Ani kdybys byl poslední chlap na zemi!" vykřikla a zarazila trajektorii jeho ruky přesně mířící na její levé ňadro.
"Ale já jsem poslední chlap na zemi," zaúpěl a nasadil výraz nakopnutého štěněte. Nejspíš to na ni zabralo. Maličko se usmála a přisedla si blíž k němu.
"Poslyš, já vím, co ke mně cítíš, ale já nejsem... já nejsem ta, do které ses zamiloval. Já jsem jenom žena, která v jiném vesmíru zachránila kočku."
"Smím tě alespoň pevně obejmout?" zkusil to znovu.
"Ne, šetři si to pro svoji Krissie.
A teď jdi. Po včerejší noci v tom zatraceném kumbále potřebuju klid."

Ve světnici voní chleba a maso. Když jsem pařížskému popovi nechával adresu, nevěřil jsem. Ale přišli.
„Nedovolili jsme si navzájem umřít,“ přizná mi později Roman nad cigaretou.
Roman usedá ztěžka, Alexej mu pomáhá. Roman ruku nesetřese.
Aljoša přehlédne hrnek, shazuje ho. Anna ho chytá.
Anuška roztřesenýma rukama neukrojí chleba. Bratři ruce políbí.
Objímají se, tři dospělí vykovaní válkou. Cítím se cizí. Starý.
Pak Sergej zakňourá, Aljoša dělá místo u stolu, Roman nalévá čtvrtou sklenku. Anna vztáhne ruku.
Přisedám, kněz překovaný v manžela a otce.
Společně sedíme v domě, kde v budoucnu zapijeme svatby a děti.
Čtyři ranění, chybující lidé. Rodina.

Zima trvá. Nemoc ustoupila, ale připomíná se probdělými nocemi.
Každý večer pozoruji les. Vyhlížím zvěř, lžu si.
Přichází jaro. Poprvé spím. K Serjožovi vstává Záboj.
Probouzím karty. Běž na lov, Anuško, říkají maminčiny obrázky.
Lovím dva dny. Nakonec přinesu srnku. Zbude pro sousedy.
Vykládám podruhé. Upeč chleba, Anuško.
Doma je jen žitná mouka, chléb černý, sibiřský.
Potřetí karty probudím. Nastraž oka, Anuško.
Řežu pruty. Nůž sjede, půda pije krev. Zvednu hlavu.
Jdou. Podpírají se jako dva stromy.
Aljoša kráčí pevně, zbělalé oko rozsekává jizva.
Roman kulhá, otlučenou Marju jako berli.
Mí bratři. Společně.
Objímáme se, dlouze. Rozbitá srdce tiše dorůstají.

"Vyprdnoutsenaně, tisícletej brouk a záprtek."
"To není moje kravička," řekli společně Elánius se Samíkem. "To je Starý Smťa Lum!" doplnil správně malý Samík.
"Dělá na mě ook a eek. To není má kravička."
"Opička!"
Elánius zbledl. "Ne, to je Knihovník a je to lidoop."
Starý Sam se Samíkem společně prošli celé město od Ankhu až po Stínov, dokud kravičku nenašli schovanou v Hobsonových stájích. Ale to už Samík spal. Elánius potichu vstal, zatáhl závěsy, aby do pokoje nepronikalo světlo, a odvedl ohřívacího draka.
V hale si obul prošlapané boty a nasadil si přilbu. Měsíc svítil. Začal pro něj nový den.

Jako každý rok i letos se objevila koncem března. Přemlouvala ho, aby nechal hostinec v dubnu otevřený nonstop. Opět souhlasil.
Letos nechodila tak často, ale stejně mu přišlo, že jí pokaždé vidí sedět v rohu místnosti a psát něco na pergamen.
Jako vždy ho nechala, ať si vše přečte.
Překvapila ho. Začala psát vážněji. Hora jí poskytl dostatek materiálu. Přemýšlením nad jeho osudem strávila většinu měsíce.
Bídák naposledy poklidil v zamluveném salonku. Posledním vytrvalcům doplnil sklenky a nechal je, ať si v klidu čtou. Za chvíli odejde i ten poslední. Sfoukne svíci, zavře za sebou a nechá salonek opět dřímat.

„To je spoušť, co po tobě zůstala. A teď ještě pláč,“ vzdychne si matka.
„Ale miláčku, copak je to za křik. Vyvádíš, jako by tě na nože brali. Voda je teplá, kontrolovala jsem ji. Anna ti hlavu neutrhne, rychle tě omyje a oblékne. Podívej se na sestřičku, ta se mytí nebojí.
Ty si chceš ještě hrát? Ale to nejde, už je večer. Hrála sis dost dlouho. Ne, ne, teď už musíš jít spát.“
„Ci nánu,“ vzlyká malá a natahuje se po panence.
„Tak dost. Nána musí také spát. Položím vás do kolíbky, pohoupu a zazpívám ukolébavku. Zavřete oči. Dobrou noc.“

Dorazil v jednu a měl v sobě pět piv (možná šest). Chtěl jen potichu vklouznout do postele, ale očividně neměl šanci.
„Jamie?“ ozvalo se nešťastně.
„Co?“
„Nemůžu spát.“
„Dopsals to?“
„Jo, ale je to úplně blbý. Postavení Siria je závislá proměnná. Toho si všimne každej blbec. A necitoval jsem Romeovou.“
„Tvrdíš, že Romeová je pitomá.“
„Každej jí cituje.“
„Kolik jsi toho vypil?“
„Co?“
„Kolik jsi vypil kafe?“
„Žádný!“
Jamie se zamyslel a přeformuloval otázku.
„Kolik jsi vypil Nescafé?“
„Půl piksly.“
Zavíraly se mu oči. Jenomže nemohl nechat Teddyho zírat do tmy a panikařit z prezentace. Povídali si až do rána.

O Vánocích se říkalo, že jsou to svátky klidu a míru. Mohly by být.
I na východě by to bylo jednoduší. I na východě by je dokázal slavit. I na té proklaté východní frontě, na kterou se tolikrát hlásil.
Ale byl nepostradatelný.
Prý by se bez něj tato továrna neobešla.
Jenže věděl, že ať udělá cokoliv, bude Osvětim běžet dál.
Věděl, že za to může. Že nese svou vinu.
A ten pach.
Co je to za otce, co zavede rodinu na takové místo?
Co je to za otce, co zavírá oči ke spánku v automobilu, jehož výfuk zavedl do kabiny?

Jsem tady. Konečně u cíle své cesty. Byla to dlouhá léta války.
Mnoho a mnoho mužů zaplatilo svým životem. Mnoho mých známých padlo v této válce.
Viděl jsem smrt zblízka. Smrt si nevybírá. Otřesné věci se to děly.
Viděl jsem padnout celá města, hořet vesnice.
Viděl jsem mučení zajatců a několikrát byl i mučen.
Už mám toho dost. Na konci této hrozné války již nemám přátele. Všichni leží mrtví na stepích Ruska. Zahynuli v obraně své vlasti.
Nedali svůj život, svou zem, své ženy lacino.
K čemu to vlastně bylo?
Komu tohle pomohlo.
Už je čas.
Čas s tím skončit.

Zhltnul chleba, pak tlačenku, nakonec to nejlepší: syrovou cibuli. Konečně cíl. Dvě rány sekerou, poslední trnový keř klesl. Otřel si pot z třetího podbradku. Čekaly ho schody…
Supěl, sípal, lapal po dechu. Po prvním patře mu boty čvachtaly potem, po druhém lezl po čtyřech, až se nakonec k Šípkové Růžence doplazil. Mít přes metrák a být vysoký, jako lopata s nízkou násadou není ideální. Odfoukl z její spanilé tváře pramínky vlasů. Polibek mlaskl, zanechávaje na hebkých rtech otisk.
Otevřela oči. Uvítal ji odér cibule, velký zpocený zívající obličej.
„Jsem úplně grogy a ty už si chrněla dost. Uvolni mi místo.“