Moje články

Bylo rozhodnuto.
Chce to podniknout výpravu!
Taková výprava by měla být záchranná, obchodní a objevitelská. Měla by nést nějaké zajímavé zboží, které tady chybět nebude, ale jinde ho ocení. Měli by ji tvořit ochránci, průvodci a v neposlední řadě i obchodníci.
Plány byly spřádány dlouho do noci.
Šeptanda je dále roznesla během jediného dne.
Třetího dne se dveře policejní stanice netrhnuly, návštěvníci se do bistra nevešli a velký terminál trajektu po dlouhé době našel uplatnění.
Není padesát zájemců nějak moc?
„Uvědomujete si, že celý tenhle podnik je extrémně nebezpečný?“ zeptala se Claire.
Mohla si ušetřit námahu.
Bylo jim to jedno.

Liamův nález vzbudil pozdvižení.
Ne proto, že by dotyčný byl mrtvý. Ale proto, že nebyl místní.
Objev neznámé (byť mrtvé) tváře bylo nutno prodiskutovat.
Bistro na nábřeží bylo proslulé svými pečenými brambory. Usadili se a objednali bramboru dne.
Claire, jakožto pořádková síla, Liam, jakožto objevitel, Patrick, jakožto znalec místního okolí a nástrah pohybu v terénu a Peter, coby vynálezce klíčového objevu. Který jim možná umožní najít cestu na jih!
A Erik, který se nenápadně přisunul, když už bylo objednáno.
Dorazily brambory s rybí pomazánkou. Čtyři.
„Když já rybu nerad,“ zaškaredil se Peter.
Erik dychtivě zvedl hlavu.
„Tak já ji zachráním!“

Čvachtání se překotně blížilo.
Patrick vyskočil, tady ještě nikdy nikoho nepotkal. Z mlhy se vyloupl muž s šokovaným výrazem na tváři.
„Lidi,“ vydechl.
„Co se stalo?“
„Máte lano?“
Měli, tak záchranná výprava mohla vyrazit.
„Zahlédl jsem ho ze srázu,“ vysvětloval muž, jehož bosé nohy se neúnavně míhaly. „Asi vybíral hnízda a spadl. Musíme mu pomoct. Třeba ještě žije.“
Spíš ale ne.
Erik byl nejlehčí. Spustili jeho.
Ticho.
Nějak dlouho.
Chudák kluk, setkání s mrtvým ho muselo sebrat, blesklo Patrickovi hlavou.
„Mladej,“ volal opatrně, „jsi v pořádku?“
„Jo, ale...“ ozvalo se smutně zdola. „Když ta jeho zkurvená větrovka je mi malá!“

Patrick ukazoval Erikovi další z cest. Už brzy bude kluk úplně zaučený.
Dneska měli novou pomůcku - věc, co dělala cink. Její sestavení a užití jim vysvětlili na policii; ten Angličan, co chodí kolem, u toho byl a tvářil se kysele.
Zatím necinkla, takže to asi bylo dobře.
Mlha se přihnala s pravidelností sobě vlastní. Nebylo divu, tuhle denní dobu. Patrick velel zastavit. V okolí byly hluboké bažiny. Nemá smysl to pokoušet.
Sedli si k sobě, přehodili přes sebe celtu a vytáhli další novinku. Svačinku.
Špalík byl zelený, suchý, tuhý a slaný a, protože někdo přidal med, i sladký.
Rajská mana.

„Myslím, že si uděláme výlet.“
„My?“
„Ano,“ potvrdila Claire. „Ukážeš mi, jak ta věc, co dělá cink, funguje.“
Půjdou na sever.
Oykel Bridge, vesnička, která se odmlčela naposled. Třeba jí nic není...
Na křižovatku k Ledmore je to deset mil. Přenocovali na místní farmě a ráno pokračovali dál. Claire překročila čerstvě umístěný kmen na křižovatce a cítila se podivně rebelsky.
Svobodná.
Míle, dvě, tři.
Hranice vězení se otevíraly.
Pět mil, míjejí jezírko.
Cink.
„Dál není bezpečno,“ tvrdí Peter.
Cesta je volná a zve k pokračování. Nikdo jí nemůže bránit...
Kromě vlastní odpovědnosti.
Když se vrátí na stanici, Claire se opije.

Mlžnatý opar stoupá z blat. Halí krajinu stále hustším příkrovem. Snítky rašelinné trávy, zčernalé mrazem, se probíjejí na svobodu z vězení jinovatky. Vrstvička ledu na bahnitých kalužích popraskala.
Svět pozbyl barev, jako by jich nikdy neměl, jako by existoval od věků jen v černé a bílé.
Možná tomu tak bylo.
Bílá stuha stezky se vine mlhou, za osamělým chodcem zůstávají korálky blátivě černých stop.
Červená.
Nepatřičná, zákony světa porušující barva, vykřikuje svá varování v podobě kmene, ležícího přes cestu.
Tulák se překvapeně zastavuje. Byl ztracen, teď je nalezen.
V husté mlze před kmenem se ozve začvachtání.
Přece je ztracen. Nadobro.

Bílá guma vrže. Skrze podrážku cítí každý kamínek rozpadající se cesty. Chodidla zvyklá na hladkou palubu se cítí nesvá. Nohy vyvažují pohyby vody, která už je pěkně daleko za ním, hlava mu tvrdí, že se cesta pod ním musí houpat.
Ve skutečnosti je to lež. Pod nohama má pevnou půdu.
Silnice ostře uhýbá doleva, on ale pokračuje vyšlapanou pěšinou rovně.
Nebo potokem, těžko říct.
Bahno, měkké, chodidla hladící. Jeho kdysi bílé plátěnky hnědnou.
Rašelina pruží.
Noha zajede hloub... a bažina mu ukradne jednu botu. Vyzouvá i druhou a zahazuje ji do dálky.
Patřily námořníkovi.
To on není.
Už nikdy nebude.

Ohlédla se zpět, při tom pohybu jí zašustily vlasy, vlnité kadeře rozpuštěné čokolády. Rostly už dlouhých šestnáct let, tak dlouho uplynulo od té doby co spatřila světlo světa a začala tak psát novou stránku svého života.
Vrážela do věcí, jako zmatený vrabec, který se dostal tam, kam neměl a za ní to vypadalo jako by proběhl slon.
Sálem se roznesla hlasitá vlna stidlivého smíchu dívek a protestanských bručení chlapců.
Na zdi visely okovy, vyhaslé ohniště a příšerná zima.
Přemýšlela nad tím, že ani nemohla usnout. Jenže ji to vyčerpalo na tolik, že během chvíle se otočila na bok a usnula.

Moře bylo přítel, svoboda, cesta.
Poslední roky je „moře“ omezené jen na záliv. Nic nepomáhá, že je to dost velký záliv.
Liama žene hlad po cestování. Suchozemec by řekl toulavé boty; námořník tahle slova nezná, on je žije.
Je tu potřeba. Dovážet na Letní ostrovy zásoby a z rybích farem ryby.
Co je tohle za život.
Obrysy Vnějších Hebrid ho pobízejí. Cestuj. Poznávej.
Nemůže.
Když večer přistane, připoutá pořádně loď a pohladí ji. Loučí se.
Miluje ji. Ale má v očích dálku a z lodi je místo svobody koule na noze.
Když ho dál nepustí moře, musí najít jinou cestu.

Oykel Bridge.
Křížek s otazníkem.
Mapa je podobných plná a Claire se na ni dívá jako na osobního nepřítele.
Ztrácejí vesnice.
Možná, neví to jistě.
A žere ji, že se nemůže, nesmí jít přesvědčit.
Ozvalo se zaklepání, a hned, bez vyzvání (zločin) vkročil ten divný Angličan, jak poskakuje po kopcích, hledá Osvícení a občas ho musíte zachraňovat z bažiny.
Přemoudřelý fanatik.
„Já... na něco jsem přišel,“ říká na sebe nezvykle nejistě.
„Ano?“
„Mám tuhle věc. Dělá cink.“
„Ano?“
„Vymyslel jsem ji. Chtěl bych si ji patentovat.“
Už dlouho se tak dobře nezasmála.
Netušila, že teď se všechno změní.
K lepšímu.

Elphin je druhá mince Ledmore. Jen co by od něj kamenem dohodil a zbytek došel, zdejší lidé se vysídlení úspěšně vzepřeli. Zemědělská půda, opečovávaná generace, plodí pěknou zeleninu i brambory.
Pěkná zelenina i brambory, co se dopravy týče, váží docela dost.
Ani s novou posilou by to do městečka neodnosili za měsíc.
Erik se na hory těžkého nákladu díval vyděšeně.
„Nechci vypadat, že se hned vzdávám, ale jak to dostaneme domů?“
Patrick se na něj zahleděl... a pak jeho zrak sklouzl do dáli, na planinu u Ledmore.
Páslo se tam stádo krav.
„Myslím, že je na čase znovuobjevit volský potah.“

Ledmore. Kdysi živá zemědělská vesnice.
Po vysídlení v devatenáctém století se tu udržela jediná farma.
Nosiči přišli od Ullapoolu a budou mířit doleva, na sever.
Trochu si ale odlehčí.
Poštovní budka slouží novému účelu. Oykel Bridge si objednal přízi na pletení. Výměnou nabídli brambory. Předávací místo zde, přijedou na bryčce.
Patrick otevřel dveře budky.
Byla prázdná.
Nevadí. Přízi tu nechají; brambory by beztak vyzvedávali až na cestě zpátky.
Na zpáteční cestě se ale situace nezměnila. Budka byla stále prázdná, až na tu přízi ovšem.
Patrick udělal zachmuřeně na mapě křížek.
Odmlčela se další vesnice.
Bude to muset nahlásit na policii.

Erik se nemohl dočkat. Několikrát si přerovnal věci - zítra musí vstávat brzy. Jeden zkušební okruh s dozorem, a když se osvědčí, dostane práci. Uvidí aspoň kousek světa.
A prasnici povede ke kanci jeho mladší bratr Bill!
Když se vracel, uslyšel divoké chrochtání.
„Chyťte ho!“
Z křoví přímo před ním se vynořil kanec s vysoce zdviženým ocasem.
Nerozmýšlel se, a hned po něm skočil.
„Tak kde jste, srabové? Pomozte mi!“
Než doběhli ostatní pronásledovatelé, zvíře se vysmeklo a spokojeně chrochtající prchalo do dáli.
Bill špatně zavřel vrátka.
„Ale co, však se vrátí.“
Nevrátil.
A s vepřovým byl během pár let utrum.

Vážení,
rád bych se stal obchodním nosičem. Je mi sedmnáct let a dost vydržím. Boty mám vlastní, taky mám dobrou bundu a babička mi upletla teplý svetr. Batoh mám jen malý, ale snad mi poradíte, kde seženu velký. Co se chození týče, v posledních letech chodím dost. Umím veslovat a rozumím motorům, kdyby na to přišlo. Umím i řídit traktor, na to ale asi bohužel nedojde.

Máma říká, že se nemám toulat a že potřebuju práci, a má pravdu. Vždycky jsem chtěl cestovat a teď to jinak nejde. Když mě přijmete, bude mě muset pustit!
Kdy můžu začít?
Erik Murray

Před dvěma lety měli plout po Atlantiku.
Když se to stalo, Liam doufal, že se jedná o krátkodobý problém. Byli uzavřeni, nedalo se ani vyjet ze zálivu. Pak ztratili spojení s ostatním světem.
Vypadalo to, že zůstali samotní. Ale to bylo absurdní.
Ve stavbě lodi nepolevil. Letos ji dostaví, příští rok se věci srovnají do normálu.
Nesrovnaly.
Plachetnice kotví u mola už dva roky... a nic.
Jen občas přijde žádost o dopravu na Letní ostrovy. Jsou ještě v zálivu, v bezpečí.
Tam křižuje.
Zpátky má vítr v zádech.
Povolí otěže, nafoukne křídla plachet a plachtí zpátky. Na motýla.
Zalétá si.

Claire se udržovala zaměstnaná.
Poslední roky nebyla policejní práce obtížná. Občas malá krádež nebo mediace sousedských hádek.
Příliš mnoho volného času.
Proto se vydávala se štětcem a plechovkou červené barvy po obvodu bezpečného území. Někdo musí vyrábět a udržovat varování.
Nátěr na jižní hranici obnovila, ale ještě nechtěla odejít. Tam, za dvěma mysy, byl někde její domov.
Zůstala zaseklá tady. Tam je prázdnota.
Ty bílé pláže, modravé kopce, tráva vlnící se ve větru. Tak blízko a daleko.
Volají ji zpátky.
Všichni zapomenuli. Jako by to nikdy neexistovalo. Míň to tak bolí.
Ale oni smí.
Jednou si to možná taky dovolí.

Kdyby se mu podařilo zpřehlednit signalizaci, kterou virgule vydávají v blízkosti nebezpečného území, aby ji dokázal přečíst i člověk postrádající talent! Třeba se díky tomu naučí něco víc.
Přiblíží se Pravdě.
Je psáno: Pravdu si nosíš s sebou.
Peter si povzdechl a zalovil v kapsách. Obsahovaly značný počet posbíraných předmětů.
Několik drátků, z kterých může sestavovat virgule různých velikostí a průměrů.
Čistý kapesník.
Kamínek s dírkou.
Dva rozdílně dlouhé kousky provázku.
Napůl rezavý plíšek.
Jídelní lžíce.
S povzdechem na to nadělení koukal.
A náhle to přišlo: osvícení! Jeho prsty zakmitaly... virgule mu tvrdily pět yardů doprava? Teď to vyzkouší.
Cink!

Virgule se točily jak holub na báni a Peter se soustředil na to, aby jejich vzkaz dokázal správně interpretovat.
Nešlo mu to. Zatím nikdy.
Copak o to, v rukou se mu vesele točily stále. Ale jediná věc, kterou dokázal rozšifrovat, bylo bezpečné a nebezpečné území.
Jak potom...
Ale ne! To bude tím!
Podíval se nad sebe. Luna v úplňku svítila téměř v jeho nadhlavníku. Světla bylo pro rozkoukané oči skoro jako ve dne a hvězdy, ty průvodkyně tajemnem, se za zář skryly.
Ale ne navždy.
„Ó, mocná Luno...“
Miluje ji. Ale...
„Až začneš ubývat...“
Tak to tajemství možná konečně rozřeší.

Poté, co chlapečka odevzdali tetě, se cestovalo lépe.
Načež přišla průtrž mračen, že nebylo vidět na krok.
„Musíme si dávat pozor, tady jsem ještě nebyl a někde nahoře...“ povídá Patrick.
Z průtrže se stal vodopád.
Cestovatelé se schovali ke skále, aby je voda ošlehávala jen ze tří stran. To bylo jejich štěstí, protože sesuv půdy je hladce minul.
Valil s sebou červený kmen.
„Hm... a jsme v háji.“
Peter se zachmuřil a vytáhl virgule. Co mu asi řeknou?
K jeho překvapení reagovaly srozumitelně. Snad úplně poprvé.
„Tudy.“
„Člověče, co je to za novinku? To si nech patentovat!“
Asi by mohl.

Peter na cestě k další osvícenívhodné lokaci použil služeb průvodce. Bohužel nebyl jediný.
Chlapeček pusu nezavřel.
„Jsou tu jeleni? Viděl jsi někdy jelena? Nepotrkali tě? Beran tě může trknout, mě jednou jeden trknul a bolela mě noha. A bejka jsi viděl? Ony i krávy jsou takový, neuhnou, jdou nebo stojej... viděl jsi, jak vypadá pak silnice, když tam stojej? Jsou na ní velký hovínka. Jsou na ní úplný hovna!“
Chlapeček se zachichotal.
„Ovčí hovínka náhodou smrdí hezky, skoro voní. Psí hovínko je nechutný, víš, že oni ho i jedí? Fuj...“
Peter si povzdychnul.
Osvícení se vzdalovalo v auře hnojného zápachu.

Od mola k molu, přes záliv, je to necelou míli. Hlavně to načasovat, aby mě odliv nevytáhl na moře. Protože tam nevíte.
Na druhé straně se vydávám do kopce. Vozová cesta se v některých místech mění v pěšinku. Pomalu mizí.
Na hřebenu se napojím na rozpadající se asfaltku. S kopce se jde snáz, přes drolící se asfalt občas ujíždějící pod nohama.
Čeká na mě Badrallach; pár domků a opuštěný kemp. Vesnice na pobřeží, kde se neodvažují spustit čluny na vodu.
Tady taky nevíte.
Dál po stezce nikdo nechodí. Tamní osídlení se po Změně nepodařilo kontaktovat. Ani maják.
Tak co tam.

Když se vám podaří najít nabíječku baterií na solární pohon, cítíte se, jako byste vyhráli v loterii. Odmítáte myslet na ten fakt, že zrovna ve vašem okolí Slunce moc často nesvítí.
Jednou zasvítit musí.
Podle návodu se baterie zcela nabijí za čtyři hodiny, vy jim dáte osm, pro jistotu.
Další den vyrazíte na cestu, je mlha. Držíte se stezky, kde to jde. Kde to nejde, vzdáte díky za GPSku, zapnete ji... a zjistíte, že v ní nemáte nahrané místní mapy.
A jste tam, kde jste byli, vy a mlha.
Můžete na sebe tak akorát koukat a čekat, kdo uteče dřív.

Rozlehlé, pusté pláně, z nichž občas trčí náhodný vysoký kopec. Hluboká obloha, do které se tak snadno spadne, si hloubku a průzračnost udrží, i když je zataženo.
O tomhle snil celý život. Ideální místo na nalézání osvícení.
Nadechněte se čistého vzduchu a vnímejte!
Peter vnímal a vnímal, dokázal rozšířit svoje id, ale osvícení pořád nepřicházelo.
Povzdechl si a vstal. Nohy ho brněly, zadek měl studený a prochladlý.
Dneska zase nic. Ale jednou určitě.
Když scházel s kopce, pohrával si s drátkovou virgulí. V poslední době se chovala... jinak.
Musí to znamenat nějakou velkou změnu. Brzy.
Co nevidět se určitě dočká.

Ten pes pelichá. Strašně.
Když ho vyčešeš, zbude ti hromada chlupů stejně velká jako on a ještě k tomu celý jeden pes navíc. Když ho nevyčešeš, roztrousí své chlupy po celém domě, hlavně do tvého zavřeného šatníku.
Marthě vždycky přišlo škoda takové množství chlupů vyhazovat. Za rohem stříhali ovce, není to stejné?
Podnikla malý výzkum, pořídila vřeteno, zkrotila ho a pomalu a pečlivě spřádala.
Chlupů bylo na celý svetr.
Když o pár let později přestal být přístup ke kupované přízi, o své znalosti se podělila.
Ve svých šestnácti letech naučila příst celé okolí.
Kdo říká, že mistryně musí být staré?

Na podzim vyrážely výpravy výrostků střásat a sbírat lískové oříšky a bukvice. Obchodní nosiči za tyhle dobroty neváhali pustit peníz.
Problémy ovšem nastávaly se skladováním. Hlavním záporem ekologicky rozložitelné tašky je, že se vám ekologicky rozloží, když to nejmíň potřebujete. Vybírat bílé vločky a směs semínek ze dna batohu si nepřejete.
Proto Patrick nosíval svou svačinu v ponožce.
Smrděla jako ponožky.
Dlouze přemýšlel nad něčím lepším. Pak mu zrak padl na krabičku obsahující předměty, které se už nějakou dobu nevyráběly.
To nevadí.
Do nového, pružného obalu se ořišků vešlo dost a při konzumaci voněly po jahodách. A to není špatný.

Když donesete brambory do místa určení a víte, že jste poskytli sadbu pro obživu několika rodin, hřeje vás u srdce.
Dívají se na vás, jako byste přinesli zázrak. Napojí vás čajem, který už začíná být pořádně vyčichlý. Schovávají si ho pro významné příležitosti. Nakrmí vás skopovým.
Pak jdete zpátky, v batohu pletené svetry a čepice.
Kontrolujete směr podle Slunce, už dřív vám ukázalo cestu a zachránilo krk.
Schová se do mraků. Mlha se ale zvedla, tady se nedá zabloudit.
Chodit stezkami s tušeným nebezpečím okolo je o strach. Na cestě jste nikdo.
V cíli jste ale naděje. Proto chodit nepřestanete.

Mlha stoupala od moře a mraky klesaly s kopců. Někde uprostřed bloudil Patrick, na zádech pytel brambor. Silnička se vinula dosti bláznivě, tak si radši krátil cestu úbočími.
Asi to nebyl nejlepší nápad.
Mlha splynula s mrakem a zahalila všechno. Zamotal se naprosto ukázkově a vypadalo to, že se ven nevymotá.
Náhle se před ním objevila výrazná barva. Přímo v jeho směru ležel červený kmen. Patrick se zarazil a pořádně se rozhlédl.
Nalevo od kmene... stezka vinoucí se kolem oblého bělavého balvanu.
Napravo od kmene... stezka vinoucí se kolem oblého bělavého balvanu.
Žádný rozdíl.
Která je ale ta bezpečná strana?

Z jihu na sever vozily pečivo, čerstvou zeleninu, benzín... co bylo třeba.
Ze severu na jih se vracely plné ryb nebo bečících ovcí.
Bejvávalo.
Kamiony na parkovišti u Tesca pomalu rezaví. Za jižní rozcestí se nemůže a benzínem je třeba šetřit.
Potom, co přišlo varování z Vnějších ostrovů, se kapitáni bojí opustit záliv. Koním se tu nedařilo nikdy a osly vídávali jen na obrázcích. Co počít? Nemůžete být soběstační v rámci malé vesničky. Občas nějaké zásoby potřebujete.
Patrick zkusmo nadhodil na záda starou krosnu. Vypadalo to, že unese dost.
Dokud budou silnice a stezky schůdné, půjde to.
Pak se uvidí.

Přes cestu ležely na červeno natřené kmeny.
Varování.
Erik stál na té povolené straně a kopal špičkou tenisky do země. Vábily ho dálky. Ještě před pár lety se těšil, že až bude starší, vyrazí na jih.
Teď bylo po všech plánech.
Zakázané území lákalo. Přiblížil se mu na dosah, zhluboka se nadechl... a překročil hranici.
Pak rychle skočil zpátky, nebyl přece blázen.
Když mu do druhého dne nenarostla další hlava, pochlubil se kamarádům.
Večer ho doma čekala pěkná bouřka. A, přes jeho sedmnáct let, pěkných pár na zadek.
„Pravidla... znáš! Za... kmeny... ani... krok!“
Nic naplat. Maminky se musí poslouchat.

Byl to čím dál tím větší problém. Černé americké veverky - větší, silnější a rychleji se množící než původní zrzavá varianta.
Větší veverka je jen větší kus roztomilosti, mysleli si někteří.
Zrzavé veverky s tím nesouhlasily.
Byly utlačované, menší, slabší... ale chytřejší.
Kde lidé museli vymyslet detektory, jim stačilo k identifikaci nebezpečí Zóny chvění ocásku.
Daly hlavy dohromady. Nabídlo se několik dobrovolníků.
Krátké, rychlé výpravy za hranice Zóny. Zásobárny donesených oříšků se útěšně plnily.
Dobrovolníci umírali, rychle. Naděje ale žila.
Zásobárny objevili ti větší, silnější vetřelci.
Přivlastnili si je a všechny spokojeně vyžrali.
Samozřejmě.
Příští jaro se nenarodilo jediné černé veverče.

„Drž ji pořádně, Coline.“
Bateriový strojek tiše hučí, ovce se ani nestihne zazmítat a má holé bříško, nožičky, záda, krk, hlavu, všechno, další.
Tahle ovce se zmítá hodně, ale nepomáhá to. Holé bříško, nožičky, záda, krk...
„Coline!“
Colin neudržel.
Napolo ostříhaná ovce se mu vysmekla, vyděšeně zabečela a jala se předvádět skoky přes překážky, lidi a další ovce.
Střihací strojek letí do slámy.
Ve dvou ji konečně zpacifikovali.
Strojek už avšak nehučel. Došla baterie.
Napořád.
„Takhle ji nemůžeme nechat.“
Srst padá do očí a zbytek je vystříhán nakrátko. Kdyby to měla obráceně, držela by devadesátkovou módu.
Chudinka.
Zbytek dostříhali ručně.

Silnice na druhé straně zálivu byla ještě bezpečná. Stačily ale dvě pořádné zimy a byla takřka neprůjezdná.
Opravit ji?
Nebylo jak a benzín byl beztak na příděl. Chodili pěšky.
Ne, že by cesta do městečka byla nějak jednoduchá. Výprava vždycky zabrala několik dní. Mohli směnit zásoby, zastavit se u doktora... Ale když se do moře zřítila část svahu, byl verdikt jasný.
„Zůstaneme tu sami, odříznutí,“ povzdechl si Charles.
Osm lidí nad šedesát a dva mladé páry. Sami se neuživí.
„To nezvládneme. Budeme muset pryč.“
„Ale kdepak,“ na to soused Tom.
Svou velkou bárku dostavěl včera.
Spojení s městečkem zůstane zachováno.