Moje články

Jestřáb zaklepal na dveře, ale čistě jen ze setrvačnosti.
Něco bylo v nepořádku. Ve vzduchu visel povědomý pach, který znal až moc dobře. A ten zvuk...
Opatrně otevřel dveře. Jemné bzučení teď slyšel zřetelněji a zápach začínal nabývat celkem vtíravé kvality.
Inu ano.
Věděl, co najde. Neměl z toho radost.
Tohle by měl řešit někdo, kdo s tím má zkušenosti. Nějaký profesionál, běželo mu hlavou.
To není jako honit jasného pachatele po kopcích.
Dobře, ale zatím může zajistit místo činu.
Obytná kuchyň. Dvě zhroucená těla, podle stavu docela dlouho.
Vražedná zbraň se nedá přehlédnout.
S ní už nikdo nic neupřede.

Liška si své odpracovala a Jestřáb je pořád jako na trní. Podezřelý mu unikl a on ho dopadne! Nebo nějakého jiného.
Jenže jak rozlišit, co za to stojí?
Rezka přijímá oznámení.
Ztratil se zlatý náhrdelník! Určitě za to může snacha.
Nikdy neexistoval.
Sousedův pes nám zadávil ovci. Soused ji snědl, aby schoval důkazy. Celou, já to viděl.
Tak určitě...
Tolik záměrných lží, jen pro drama. Vyřeší je jednoduchá pochůzka a vztyčený prst.
Ty dvě mladé slečny, jak spolu bydlí, nevychází ven. Z komína se dlouho nekouřilo. Jeden by se o ně bál.
„Běž,“ řekne Rezka Jestřábovi.
Má na pravdu nos.

Je tu bezpečno. Lidé nezamykají, a když už, tak klíče schovávají pod rohožky. Nekrade se tu, nepřepadá.
Proto když se začne dít něco neobvyklého, nastane ohromený úžas.
Katie bylo třináct a pohádala se s mámou. Asi utekla.
Jamie byla její kamarádka, určitě ji vyrazila na vlastní pěst hledat, hloupoučká.
Ale když zmizela i Becky, nastala panika.
Na břehu říčky, hned u vodopádu sedí drobná dívenka a zamyšleně pozoruje burácející vodu.
Vypadá hodně mladě. Bude to tím, že se dnes nenamalovala.
V hučení vody nemá šanci zaslechnout blížící se kroky. Dokonalá oběť.
Brutální útok...
Jenže...
Liška je v přesile.
Past sklapla.

Přišel s tím Pískle a Vydra to potvrdila. Nějací Přeměnění se usadili nehluboko v Zóně a do města vyráželi na krátké nájezdy. Nebyli ale dobře organizovaní a místním se občas daří nějakého chytit a zlynčovat.
Jsou při tom kreativní.
„Takže to teď budeme dělat?“ ptal se Pískle otráveně. Výprava do neznámých končin ztrácela své kouzlo.
„Sedět tady, den za dnem, a kontrolovat je?“
To i Hlídky byly větší zábava. Vidina věčné rutinní nudy ho děsila a uvažoval, že by se v takovém případě náhodně ztratil.
„Takovou šichtu neberu,“ potvrdil jeho slova Vran.
„To nikdo,“ završil Racek.
Rutina není pro ně.

Tma. Zvuky shora zní tlumeněji a tlumeněji.
Šplích. Šplích.
Nepohodlno. Udělal si pažemi před obličejem trošku místa, ale beton mu ho neustále krade.
Až se dostanu ven...
Zbožné přání.
Tlak.
Vytušil, ne, skutečně zahlédl, postavu.
Smrt.
„Tak přece,“ tiše řekl. „Budeš mi dělat doprovod?“
„Někdy to tak dělám.“
„Zasloužím si to. Dobře jsem ti sloužil...“
„Nemyslím. Vlastně si nemůžu vzpomenout, že bychom se potkali.“
„Opravdu? Ani si nepamatuješ toho, kdo ti složil tolik obětí? Jen běž, Smrti jsi tu zbytečná. Ještě se dostanu ven.“
„Jdu, a už mě neuvidíš,“ řekla. „Ale pleteš se. Já nejsem Smrt.“
„A kdo jsi?“
„Slitování.“

Nejdřív se chtěl jenom civilně zeptat. Ale podezřelý ze zaměňování uhynulých jehňat za zdravá se dal do běhu, jakmile ho zahlédl. Jestřáb si říkal, že mu nadběhne, a to neměl dělat.
Náhle se před ním manifestovala hluboká a široká rokle.
Přeskočil ji... skoro. Při dopadu mu podjela noha a už letěl.
Dopadl s žuchnutím bohužel právě na rozeklanou skalku.
Křup.
Ticho.
Ale ne napořád.
Jo, být téměř nesmrtelný má své výhody.
I když... výhody...
Teď skoro umřel.
Zítra se bude cítit jako by na něm tančil rugbyový tým odzemek. Pozítří už bude jako rybička.
Škoda, že ta mezifáze nejde přeskočit.

Pískle se zvolna sunul městem. Když vzduchem zavalila příjemná vůně, přišla jeho chvíle.
Uměl v tom chodit.
Na jeho sotva ochmýřeném obličeji s upřímným výrazem bylo něco... co nutilo ženy, aby ho krmily.
Jen některá vyndá sušenky na parapet, už se setká s nadějeplným pohledem. A neodolá.
Nakrmte mě!
Tak dokáže navázat kontakty a sbírat informace.
Dneska už sebral dvě ovesné sušenky, hrst hnědáčků... a co to voní tady? To snad nikdy necítil...
O čtvrt hodiny později konzumoval svou novou lásku s nevídaným zápalem, zamilovaný až po uši.
A opatlaný taky.
Tak tomuhle se říká slanina!
Musí být má! Všechna!

Polní pych bývá problém. Občas zločinec přiběhne, slupne část vaší úrody, další část si v kapsách odnese a hledejte si ho.
Když ho tedy nechytnete při činu.
Rezka na lumpa nevyběhla. Místo planého vyhrožování (výprask nebyl povolen) jen navštívila jeho... malý domeček.
„Wilcox. Už zase,“ hlásila ráno svůj objev majiteli sadu.
„A proč jsi ho nezatkla?“
„Později. Teď se to nehodí.“
„Proč?“
„To byla podzimní jablka. Ještě nejsou zralá. A zapil je kozím mlékem, co máte v chládku.“
„Tak bude mít břichabol a stráví pár dní na záchodě. A co?“
„Zjistí, že se na tom záchodě nemá do čeho utřít.“

Bylo to... odsud?
Dávno nepoužívaná silnička končila u rozpadajících se stavení. Beran se od nich vyškrabal ještě o kousek výš, kde bylo v kopci ústí sloje.
Starý důl, asi.
Vytáhl baterku a zatočil kličkou. Slabý kužel světla nedosvítil daleko, ale lepší než nic.
Pojď.
Zatřepal hlavou. Neslyšel něco?
Dolů.
Něco ho sem táhlo, už když kolem procházel na hlídce. Něco zvláštního.
Dolů.
Rozcestí. Kudy dál? Aby se tu neztratil.
Dolů.
No, má ověřeno, že tu bude něco zajímavého.
Cink.
To byl detektor. Zóna.
Čas vrátit se nahoru. Varovat místní. Ale vyučí se dolování a vrátí se sem.
Brzy.
Jsi můj.

Když tu byl posledně, měl na sobě drsnou koženou bundu, a ta byla fajn.
Bohužel momentálně ji neměl, protože uprostřed kopců, rašelin a silných dešťů není kůže praktická. I sebelépe zpracovaná nacucne vodou. Což by nevadilo, kdyby ji nesušil u ohně.
Ten tvrdý skřípající kousek podivného tvaru už byl nenositelný.
Ale teď...
Mají se chovat nenápadně. Tak se oblíkne. Nenápadně.
Všechny dobře dostupné obchody zely prázdnotou. Ale pak našel to skladiště... trochu nevětrané. Nevadí.
Dokonce tam byla i bunda v jeho velikosti.
A černá!
Když se vrátil k ostatním, Vydra pokrčila nos.
„Vrane, zatoucháš.“
„To vyvětrá.“

Nevyvětralo ani za týden.

Jestřáb přešoural místnost s konvicí pro vodu. Proč zvedat nohy výš, než nutno.
„Ať neprošoupeš koberec,“ komentovala Liška, chroupající ovesnou sušenku s rebarborovou marmeládou.
„Neboj, ten je ještě kvalitní, umělý. Něco vydrží.“
Zaťukání na dveře.
„Dobrej den vespolek,“ pozdravil růžolící muž. „Jo. Vy mi určitě můžete pomoct. Rozjíždím fotoateliér na klasiku a potřebuju něco do portfólia. Tadyma mám Pentax a... je tu nějaká tma, ale to vyřešíme,“ začal se šacovat.
„Aha!“ vytáhl krabičku s jakýmsi práškem, ale měl najednou plné ruce.
„Podržíte mi to?“
Jestřáb se k němu přišoural, uchopil krabičku...
„!!!“
Několik minut nic neviděli.
Statická elektřina, to je prevít.

„Glasgow,“ konstatoval Racek, když opustili loď. „Pořádně velké město. Jestli uprchlíci nedělají problémy, tak se o nich nedovíme. A pak je můžeme nechat být.“
„Jo, Glasgow,“ pokýval hlavou Vran. „Tady už jsem byl. Trochu velký.“
„Prý tu dřív žilo milion lidí,“ řekla nevěřícně Vydra.
„Viděl jsem větší,“ pokrčil rameny Vran.
„Teda,“ odkašlal si, „možná dobře, že nemáme motorky. Protože zdejší maj dobrej důvod si na motorky dávat bacha, a to je blbý.“
„Půjdeme dohromady,“ rozhodl Racek. „Tvařte se normálně.“
„Normálně, v milionovým městě. Takovej zapadákov,“ bručel Vran. Pak se ale opatrně přiblížil k Písklemu.
„Ty... kolik je to vlastně milion?“

tkanička od bot (hnědá a žlutá, čistá a plochá): velký bachratý uzel, dva malé uzlíky, mezera, velký uzel, malý uzlík, dlouhá mezera, malinký uzlík, mezera, tři malé roztomilé uzlíky
bílá šňůrka (taková, jak můžete použít na uzlovačku, víte?): malý uzlík, dva uzly jako kráva, malý uzlík, dlouhá mezera, dva malé uzlíky blízko sebe, další mezera, tři malé pevně utažené uzlíky, opět mezera, dva malé uzlíky a hodně velký uzel
jutový provázek (když tedy chceme - nebo musíme být ekologičtí...): velký uzlík, malý uzlíček a ještě jeden takový (pro velký úspěch), mezera, dva obrovské uzle, mezera, velký uzlík, dva malé uzlíky, mašlička.

Co se pamatovaly, pohybovaly se v mužském světě.
Ale teď je po válce a svět se změnil. Stanice v Inverlochy je uprostřed vesnice a sedí tam samy dvě. Holky. Jestřáb někde lítá. A tady se dveře netrhnou.
„Jé, koláč, rebarborový, děkujeme...“
„Nebojte, panenky, to vás naučíme.“
„Jé, marmeláda, rebarborová.“
„Až budeme dělat, ukážeme vám, jak na to.“
„Jé, sirup, rebarborový...“
„To musíte takhle...“
Léto vyvrcholilo, rebarborové hody ustaly. Přišel podzim.
„Slečny, někdo ořezal naše rebarbory!“
Náhle hrozila policejní brutalita.
„Na ně!“
„No jo, ale jak je najdem?“ mudrovala Liška.
Až příliš snadno.

Rebarbora je srandovní kytka. Na podzim je jedovatá.

4-4-16
Ráno
Dochází rybízové listí. Nutno opatřit!
Dopoledne
Paní Maggie Wilburová (27 let) přišla ohlásit pohřešovanou osobu, králíka pěkné jateční velikosti. Popis králíka viz Příloha A18. Liška šla ohledat místo činu. Za nalezení slíben rybízový koláč.
Poledne
Liška dorazila zpátky bez králíka nebo koláče, ale s rybízovým listím, takže aspoň nějaký úspěch.
Odpoledne
Pan Freddie Jones (11 let) hlásí případ polního pychu. Někdo jim krade mj. mrkve. Mám své podezření.
Večer
Rozřešila jsem dva případy najednou dopadením pánů Campbella a Wilcoxe, kteříž právě vyndávali kořenovou zeleninu ze silného králičího vývaru. Důkaz zabaven a ekologicky zlikvidován (na stanici).
Dnes úspěšný den!

Voda pěnila pod přídí, plachty zpívaly. Lodička uháněla do glasgowského přístavu a dívka u kormidla se unešeně usmívala.
Zátoka se stočila. Pohyb kormidlem, povolení otěže, zhoupnutí... místo zadobočáku je hnal boční vítr. Z pěnění se stalo bublání a suchozemcům by se mohlo zdát, že paluba se stala bortem.
Z podpalubí se ozvalo „jéje!“.
Ne že by si přijíždějící lodi nikdo nevšiml, ale každému byla fuk.
I když se chystala na přistání a těžce hledala kam.
Díky předimenzovaným fendrům byla ještě širší než obvykle. Původní vlastník byl paranoik, ale aspoň tuhle krásnou starožitnou Frances 26 ani neškrábnou.
Na velikosti přece nezáleží.

Když se nemusíte starat o administrativu, hned jdou věci lépe od ruky. Jestřáb si ale dnešek neužíval. Opravdu neměl rád určitý typ zločinů. Chlapy, kteří se takhle chovali k ženským, by střílel na potkání.
Nebo hůř.
Jasně čitelné stopy v měkké blátivé půdě opustily hlavní cestu a zamířily pěšinkou do hor.
Tam? Je blbej, nebo ztracenej?
Asi spíš ztracený. Stopy jsou čerstvé. O pronásledovateli už očividně ví.
Myslí si, že ho v kopcích ztratí.
V kopcích ale ztratí něco jiného.
V Jestřábově srdci se rozlil provinilé teplo. Zažene toho parchanta ještě o kousek dál. Tam začíná Zóna.
Ušetří holkám papírování.

„Jako...“ ošil se Jestřáb. „Policajti fungujou, což o to. Částečně. Zvládnou si udělat pořádek ve svým rajonu, ale stačí potulný zlodějíček a jsou v loji. Po kopcích ho honit nebudou a posílat náhodně posly po okolí se jim nevyplatí.
Tady nastupuju já. A hodila by se pomoc, jdeš do toho?“ obrátil se na Rezku.
„Můžeme obě,“ řekla klidně.
„Lišku nechci. Zrzavejm se nedá věřit.“
Netušil, kdo je za rohem.
„Ehem.“
„Nic proti tobě, holka, ale vystačím si tady s Rezkou.“
„Jsi pěknej rasista.“
„Já nejsem rasista, jeden můj kamarád je zrzek. Myslím Zrzka!“
„Takže rozhodnuto,“ usmála se Liška. „Jdeme obě.“

„Rtěnku. Takhle. Vždyť jsem tě to přece učila, holka,“ Liška si už dávno dala za úkol pomáhat ostatním Přeměněným ženám, aby byly k světu. I tak z nich byla nejpohlednější..
Vyšpulila na sebe rty do zrcadla a zachytila Rezčin odraz.
„A usměj se trochu. Jsi jak ledová královna. S úsměvem budeš hezčí.“
„Hm.“
Rezka nepotřebovala, nechtěla být hezčí. Nenápadnost je dobrá. Sebekontrola...
Mít kontrolu znamená být v bezpečí.
Kočky kontrolovat nemůžete. Chodí si, kam chtějí. Sednou si, kam chtějí.
Třeba k vám na klín.
Rezka nepřítomně hladila zuřivě předoucí kuličku, a aniž si to uvědomovala, usmívala se.
Kočky... jsou nebezpečné.

„Necháme motorky vyschnout a budeme pokračovat pěšky.“
Aspoň nebudou slyšet.
Běhají rychle. Ohořelou zříceninu minuli v poledne a pokračovali po dávno vychladlých stopách nepřátel. Ujistit se, že ti už nikomu dělat problémy nebudou.
Cesta rychle ubíhala. Nikde nikdo, scénické výhledy... dokud se před nimi neotevřel další pohled.
Přístav v Glasgow. Na druhé straně zálivu.
Cesta tu končila a přívoz, zrádně, už kolik let nejezdil.
„Plaveme?“ navrhl Pískle.
„Plujeme.“
V přístavišti chyběla loďka, podle rozbitého řetězu ne moc dlouho. Někdo jiný už zvolil podobnou cestu.
„Nic proti, ale jestli nás vezme odliv, tak nám to nezávidím.“
Vydra se usmála. Nebyla amatér.

Výcvikové centrum u Loch Arkaig. Tam, když hledaný Přeměněný není, skoro vždycky mají aspoň nějakou představu, kde se pohybuje.
Údolní cesta ho zavedla k vodopádu.
Zpěněná voda skrývala detaily světlých těl, která se chladila v dnešním vedru. Drobná zrzka vylezla ven a začala se utírat.
Vcelku dobře osvalená...
Zamotala se do osušky a v tu chvíli si ho všimla.
Malá změna postoje, lehký úsměv, třpyt v očích...
Zahalená vypadala neuvěřitelně sexy. Najednou se mu těžko dýchalo.
„Ehem,“ odkašlal si a zmlkl.
Hnědovláska ho pozorovala z vody.
„A je zticha. To je další. Třeba když se zase svlečeš, tak se uklidní.“

Lovit zločince není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Aspoň většinou.
Někdy se vám hloupě a velmi výhodně přiznají sami. Ale ti chytřejší vám na špek neskočí, ať jste dobrý posluchač jak chcete. A štěstí nebo náhodu naplánovat nejde.
Většinou vám nezbude než úmorně a zdlouhavě hledat stopy, vyhodnocovat je, přemýšlet, a potom, když máte zlosyna nalezeného, ještě pečlivě shromažďovat důkazy!
Devadesát procent práce je piplačka a jen deset procent radostný lov a vzrušení.
Nejsou ženské na piplačku nejlepší?
Jestřáb si vzpomněl na šikovnou rezidentku, která už bude brzy nezaměstnaná.
Rezce se jistě klidná práce v teple bude zamlouvat.

„Hm. Místo k táboření jsme mohli vybrat lépe.“
„Myslíte si, že se utopíme?“
„Podívám se do přílivových tabulek a řeknu vám.“
„A proč ses do nich nepodívala večer?“
„Protože u pobřeží jsme pár dní nebyli a mezitím se vrchol přílivu posunul na ráno...“
„Zapomnělas, že tu je příliv, přiznej se.“
„Mlč, Pískle, a vytahuj ty motorky. Jsi nejmladší, je to tvá povinnost.“
„Jo, ale co potom s nima? Dostat je na břeh nebude jednoduchý a určitě je hned tak nenastartujem.“
„Tak abys začal. Ranní ptáče...“
„Jsem Pískle!“
Racek tiše seděl a pozoroval hádající se Hlídkaře.
Věděl, že pospíchat není potřeba.

Poloostrůvek nad mořem je dosti bezpečné místo.
Nastražíte vhodně hlasité překážky, aby vás příchod potenciálního nepřítele probudil, a můžete všichni spokojeně zalehnout ukolébáváni tichým šploucháním moře.
Chaluhy zpříjemňují tlačící oblázky a když se člověk zabalí do celty, je jen lehce provlhlý.
Čtyři démoni spali.
Spánek nepotřebují, ale je tak příjemný!
Šplouch. Šplouch.
Úplněk zaléval světlem krajinu.
ŠpLOucH. ŠPlouCH.
ŠPLOUCH!
Náhle nebylo jen vlhko shora, ale doslova mokro zespoda.
„Sakra!“
Nastalo vymotávání se z celt.
Divoké pohledy dokola... kdyby měl vrcholící příliv oči, posměšně by jim pohledy oplácel.
Z poloostrůvku už zůstal jen osamělý kámen. Zmenšoval se.
Motorky zmizely pod hladinou.

Poprchávalo jen zlehka, když čtyři motorky brumlaly vlhkou silnicí, aby zastavily na vlhkém poloostrůvku nad vlhkým mořem.
Dobrumláno jest, aspoň pro dnešek.
Vlhká březová kůra pomohla zapálit vlhký suchý líh ve vařiči ze staré konzervy. Za chvíli už se v začernalém kotlíku ohřívala voda, líh praskal a odstřelovaly z něj náhodné kousky.
Hlídkaři normální čaj nedostávají. Ale dubová kůra to jistí.
Prohlásili vodu za vroucí a Pískle do ní vysypal obsah své čajové krabičky. Voda potemněla, ale objevilo se v ní několik bílých cancourků.
„Něco se ti na tom krmilo,“ komentovala Vydra. „Vyndej to.“
„Červi! Svačina,“ rozzářil se Vran. „Beru!“

Po silnici, která už zažila lepší časy, brumlaly čtyři motorky.
Filmový koordinátor, který není vidět, ale může za to, že se požadované scény natočí včas a úspěšně.
Jachtařka, která v šestnácti utekla z domova, zapřela svůj věk a vydala se na plavbu kolem světa. Pak se zamilovala... do Atlantiku.
Student medicíny, co v druháku zjistil, že vlastně nemá rád lidi a ještě míň rád si do hlavy cpe latinské názvy člověčích součástek.
A drobný zlodějíček, prodejce lehkých drog a dívek a nadšený amatérský vyhazovač z baru.
Bejvávalo. Pak se změnil svět.
A oni zapomněli.

Dneska jsou na tom lépe.
Někteří.

Bylo experimentálně dokázáno, že motorky jsou efektivním dopravním prostředkem.
Taky jich bylo dost bezprizorných, po tom nezdařeném přepadu.
Jediným a hlavním problémem bylo, že některým škrundalo v nádrži skoro na dně. Jiným zase ne, ale poznejte, která je která.
Při nedostatku pohonných hmot přijde vhod improvizace.
Vran někde sehnal gumovou hadici, strčil ji do náhodné nádrže a potáhl. Za chvíli začalo téct do přistaveného kyblíku čúrkem.
Povzbuzen úspěchem, jal se to zopakovat.
Chvíli teklo a pak nic. Potáhl znovu.
Chvíli teklo, a pak nic.
Pořádně potáhl... a za chvilku už zvracel benzín.
„Vzduchový bubliny,“ komentovala Vydra. „Zkus další.“
Zkusil.
„Bleeeee.“

Otřásl se. Ten bláznivej samozvanej policajt snad fakt myslel vážně, že k soudu půjdou pěšky.
Se zákonem už oplétačky měl, ví, jak to chodí.
Jak to má chodit!
Nesmí vás bít, a přes hlavu už vůbec ne!
Máte nárok na telefonát!
Vezou vás autem!
Bejvávalo. Pak přišla ta pitomá změna a všichni se museli uskrovnit. A když se konečně po letech vrátí k řemeslu, tak tohle!
A do toho prší.
A on je mokrý.
„Ta zatracená goretexka teče!“
To dřív přece nedělaly!
„Ještěže jsi mi připomněl, to je důkaz,“ luskl Jestřáb prsty a bundu mu sundal.
Pak bylo teprve mokro.

„... Tak jsem mu jednu ubalil, aby si měl teprva na co stěžovat!“ dokončil svou řeč mohutný pořízek.
„A stěžoval si?“ Jestřáb čáral do svého zápisníku.
„To bych se nasmál. Klopil, kapsy obracel. Moc neměl, tak jsem mu sebral ještě bundu. Goretexovou, hele. Měl by nám, veteránům, bejt vděčnej.“
„Bojoval jsi ve válce?“ ožil Jestřáb.
„Ne jako úplně, ale mohl jsem.“
„Jo, mohls, takový udělaný chlap.“
„Prostě to vobejdeš, uděláš ramena, lidi se leknou a klopěj. Super práce.“
„Hm. Tak dík,“ Jestřáb dopsal, zaklapl zápisník a zvedl se.
Lovec najde práci vždycky.
A když má štěstí, tak se kořist vyzpovídá sama.

Racek si přečetl zprávu. Znovu.
„Takže nás rozpouštějí,“ shrne její obsah Vydra, které se ticho zdálo být příliš dlouhé. „Co budeme dělat?“
„Já bych nějaké plány měl,“ sklapne Beran svůj zápisník.
„Jako lovec si najdu práci vždycky,“ pokrčí rameny Jestřáb.
„Takže to je konec?“ zklamaně se zeptá Pískle. V Hlídce se našel a teď mu je, jako by ztratil půdu pod nohama.
„Ále houby,“ zahlaholí Vran. „Na jihu je ještě to... veselo. Půjdem to tam trochu provětrat, ne?“
„To vážně chceš?“ pochybovačně se ho zeptá Racek.
„Jasně! Krleš, volové!“
„Myslíš i mě?“ ozve se Vydra.
„Samo. Krleš!“
Tak holt krleš.

Naši oblíbení hrdinové sedí ve své oblíbené hospodě a dumají. Autor dumá též, užívaje správných tvarů přivlastňovacích zájmen, item přechodníků.
Pískle je pobledlý. Bude chvíli trvat, než se úplně zotaví.
Vydra vypadá veseleji. Pořád ještě kulhá, ale nohy jí každým dnem sílí.
Jestřáb sedí stranou, využívaje skutečnosti, že si ho asi nikdo nepamatuje.
Beran si zadumaně čmárá do sešitu.
Racek čte znovu a znovu stejnou zprávu. Je krátká, ale poslední přítomný by ji stejně nepřečetl.
Houpe se na židli, čím dál tím divočeji. Až se převáží a po krkolomném kotrmelci skončí takřka zakousnut do dřevěné područky.
Racek si povzdechne.
„Vrane...“