Pro Iggyho

Punk je super.
Já se za pankáče považuju od chvíle co vím, že punk existuje.

Pro mě to není ani tolik o hadrech, veškerá uniforma nakonec podlehne tomu, že se jí zmocní módní průmysl, přežvejká a zpracuje ji pro masy, takže nakonec ztratí úplně jakoukoli výpovědní hodnotu. Pro mě je to o vnitřním nastavení, o udržování nějaký vlastní internalizovaný svobodomyslnosti navzdory veškerýmu dění v okolí.

Hodně lidí to má spojený s nějakýma politickýma protestama, ale on se pank zpolitizoval až v UK, kdy se využil jako nástroj odporu proti vládě Margaret Thatcher (pochopitelný celkem) a královský rodině a systému, kterej jí udržuje při životě obecně (což je za mně taky pochopitelný, pořád nevím, k čemu královská rodina vlastně je). V USA, kde punk vznikl, to ale nebylo tolik o politice (aspoň ze začátku ne), jako spíš o partě děcek, která si chtěla hrát vlastní muziku, nosit hadry co se jim líbí (jedna z prvních pankovejch kapel si udělala image na tom, že členové vystupovali v šatech svejch přítelkyň a groupies - dneska by to nikomu divný nepřišlo, ale tenkrát to byla menší revoluce). Nebavily je dlouhatánský rockový balady, který tenkrát frčely, a kde kytarový sólo stálo na desetiminutový honitbě, chtěli hrát něco svýho, rychlýho, jednoduchýho a přístupnýho všem (na pank potřebuješ všehovšudy tři akordy :) ). Nebavilo je mírové ťuťu hippes, ze kterých se pomalu stávali fotrové a součásti toho systému, proto kterýmu s kytkama ve vlasech před pár lety bojovali. Pank v USA byla odpověď na tohle. Z tutoho důvodu je mi to prostě blízký, no :) Pak se samozřejmě začlo využívat jednoduchý úderný muziky a výraznýho oblíkání k politickejm statementům (zdravíme Dead Kennedys!), ale mně je prostě nejbližší ten původní duch těch děcek, co se chtěly jen bavit po svým.

Konec eseje, snad to dává smysl :D