Víčka jako plátno

"Mami?" vzhlédly modré oči vzhůru.
Maminka byla unavená, ospalá a od nedostatku jídla měla propadlé tváře.
"Můžeme už jít ven?"
Mamince se spustila po tváři slza namísto odpovědi.
"Prosím," naléhalo dítě.
"To nejde," zašeptala maminka.
"Ale já už jsem skoro zapomněla, jak to venku vypadá!"
"To není možné," šeptla maminka, usmála se a přivinula dítě blíž k sobě. "Svět máš namalovaný zevnitř na víčka."
Dítě zavřelo oči a mračilo se.
"Nic nevidím!" zafňukalo.
"Ty nevidíš modrou oblohu a bílé mraky? Zelené stromy, květy a žlutočerné včely?"
Dítě mžouralo a pak najednou do tmy jeskyně vykřiklo: "Máš pravdu, už ho vidím!"