Moje články

"Brý ráno." Probudil se Marián a nasunul se k sedícímu Divišovi.
"Ráno." Odsekl Diviš a Marián mu věnoval tázavý pohled.
"Ne dobré, jenom ráno," vysvětlil a přitáhl si kolena k bradě. "Za celou noc jsem ti nedokázal vzít deku."
Marián si povzdechl a taky se posadil.
"Měli bychom se vzít," prohodil a na rtech mu hrál úsměv.
"Proč?" Diviš se divil tak, že nemohl zůstat uražený.
"No, dostal bys věnem pár dek a nebyl bys ráno protivnej." Věnoval mu Marián pusu na tvář.
Diviš jen nevěřícně zakroutil hlavou.
"Taky bych měl peníze a konečně bys koupil postel," oplatil to Mariánovi.

"Vrah je Anežka," drbal se Rosťa na bradě. "Musela vědět, že má peníze, ne?"
"To není možné!" Odmítal Marián. "Je citová, impulzivní, miluje ho."
"Taky se narodila ve Vahách." Pokývala Sábina hlavou.
"Proč teda máme poradu? Tady Marián to ví z hvězd, jen se zdržujem." Ironicky odsekla nabroušená Pavlína. "Stejně myslím, že to byl kněz."
Diskuzi poznámkou nepomohla, jen se všichni začali překřikovat. Až na Diviše, který se netrpělivě ošíval.
"Tak dost." Ozval se najednou. "Víte, co si myslím já?"
Odpovědí bylo mlčení.
"Že jdu na oběd. A na punč." Přehodil si sako přes ruku a odešel. Marián za ním.

Hrošice uspořádala hydrobiologickou exkurzi a slíbila, že věnuje sušenky tomu, kdo vyloví nejlepšího živočicha.
Všichni se s cedníky vrhli do vody.
Rejsek a Žabák zamířili jinam, měli počíháno na ploštěnky.
Žabák si zul boty, Rejsek začal obracet kameny. Nahmatal něco měkkého, zkusil zatáhnout.
"Pomooc, něco mi drží nohu," vykřikl Žabák a škubl kolenem.
Rejskovi došlo, že drží Žabákovo chodidlo. Pustil. Žabák setrvačností spadl do ledové vody.
Rejsek se začal smát.
"T-t-to nen-ni vtipný." Drkotal Žabák zuby a plival vodu.
Hrošice prohodila, že Žabáka Rejsek musí vypreparovat do školní sbírky, pak jim z lítosti dala sušenky.
Žabák věnoval Rejskovi mokré objetí.

Uriáši, prozradíte mi, jak se čert jako vy může ocitnout na výsostech?
"Hmm... *skromný úsměv* chce to dávku trpělivosti, odvahy a pokory."
A co k tomu může dodat Petronel?
"Vždyť se sem dostal jako kozel k zahradničení, zmetek. I rohy sedí. Prej pokora. Jen našel jablko poznání, který sám ztratil."
"Kdo ho shodil, matlo?"
No no, nepovíte nám raději nějaká pozemská dobrodružství?
"Třeba, jak mě Uriáš nechal v šatlavě, aby mohl obletovat ženské?"
"Abys je neobletoval sám. Navíc všechno dobře dopadlo, ne?"
"No jo, stejně jsi zmetek. Ale mám tě rád."
"Já sebe taky. Příště tě v šatlavě nechám."
Amen.

"Musíš jít." Zašeptal Martin a rozkašlal se, že se musel opřít o plot.
"Ne, dokážeme to spolu! Budeš v pořádku, přísahám." Naléhal Filip klečící v blátě. "Můžeš utéct."
Plachý s námahou zvedl hlavu, dlaní si zakrýval průstřel. "Já jsem mrtvej, mladej. Ty musíš odejít, rozumíš?" Slabě se pousmál a v tom dešti, se splihlými vlasy vypadal mnohem starší.
"Nenechám tě tu." Marvan prostrčil pletivem prsty, aby je mohl proplést s Martinovými.
"Necháš. Nechci umřít zbytečně." Plachý opřel o plot čelo.
"Miluju tě." Vtiskl mu na něj Marvan krátký polibek.
Nevěděl, zda mu po tvářích stekají slzy, nebo všudypřítomné kapky deště.

Po roce přišel školní trh a Trubec se rozhodl prodávat vlastní med.
Kolem voněly perníčky, ozýval se hovor a Trubec měl strach, že má příliš velkou konkurenci.
Obavy zmizely s prvním hloučkem u stánku, ale Trubec stále nebyl ve své kůži. Med pomalu mizel a on se rozhlížel po svém vytouženém zákazníkovi.
Když už to vzdával a chystal se prodat med schovaný pod pultem, Kamzík se konečně objevil.
Věnoval Trubcovi úsměv, když na něj zamával ušetřenou sklenicí.
"Kolik to bude?" Opřel se o lavici. "Co to třeba vyřešit odpoledne v ředitelně?" Dodal Kamzík.
Trubec se zmohl jen na nadšené přikývnutí.

"Jdeš tam teda se mnou?" Ujišťoval se Rejsek jakoby nic, to dopoledne už potřetí.
"Jasně." Ujistil ho Žabák a usmál se. Nervózní Rejsek byl roztomilý.
"A budeš tam, až to řeknu?" Přešlapoval Rejsek na místě.
"Jasný, jsme tým!" Povzbuzoval Žabák.
"Díky moc." Věnoval Žabákovi krátké obětí.
Hrošice jim otevřela dveře a bez pozdravu se zeptala, co chtějí.
"Hrošice, musím ti něco říct," začal Rejsek.
"Letos nedělám biologickou olympiádu." Skoro zašeptal.
"Coo?" Hrošice si založila ruce v bok a Rejsek se ohlédl.
Jediné, co viděl byla postava zahybající za roh.
Rejsek začal mluvit se Žabákem po krajském kole biologické. Byl první.

"Moje včely jsou hodný," tvrdila Hrošice s nevinným výrazem a oblekem připomínajícím skafandr.
Z úlu se ozývalo zlověstné hučení.
Kobra se pokusila navléknout si ochranný klobouk.
"To nebude potřeba." Vyškubla jí ho Hrošice se sladkým úsměvem.
"Táák a teď se podíváme dolů." Namířila prst na dvířka vespod úlu.
"Koljuško, podívej se tam!" Rozkázala.
Proti Koljušce vylétl houf rozzuřených včel. Bzučení nebylo přes křik slyšet. Dostala jich pět.
"Tvoje hlava jim bránila v cestě." Zastávala se zvířátek Hrošice. "Představ si, že se to samé stane tvému letadlu," zdůraznila.
Koljuška vypadala, že by byla mnohem radši oběť leteckého neštěstí než divokých včel.

2017
Marvan se probudil z kómatu do svého vlastního světa, kterému za mák nerozuměl.
Pátral po těch, které navštívil v minulosti. Našel téměř všechny, kromě Plachého.
Mohl svět být jako dřív po Martinově smrti?
Kouřil méně, když postával s cigaretou, Martinova absence byla palčivější.
Postrádal důvěrnost, kterou si mohl dovolit při hovorech s ním - Plachý se zbytečně nevyptával, prostě byl u něj.
Martin ustál Filipův sarkasmus, zvládal ho oplácet.
Nic nebude jako dřív, uvědomoval si Marvan.
Na ulici do Marvana narazil nějaký muž.
"To seš slepej, mladej?"
Filip věděl, přestože neviděl jeho obličej.
"Mám snad slepeckou hůl?" Odsekl reinkarnovanému Martinovi.

"Filipe, mám pocit, že ti nedokážu věřit." Plachému v přítmí vyvolávací místnosti nebylo vidět do obličeje, ale zněl zraněně.
"Můžeš mi věřit, Martine." Odpověděl Marvan naprosto vážně, nebyl zvyklý na Plachého projevujícího city.
"Řekneš mi někdy, co jsi zač? Odkud jsi?" Zeptal se Plachý na rovinu.
Zasloužil si pravdu o Marvanovi, ale Marvan mu ji nemohl říct, nevěděl, jak.
Vypáčil z Martinových prstů fotku a pak ho vzal za ruce.
"Všechno ti jednou řeknu, slibuju." Povzbudivě stiskl Plachému dlaně.
"No dobře, mladej." Nechal se obměkčit a věnoval Marvanovi rozpačitý úsměv.
Ani jeden z nich ten rozhovor v dalších dnech nezmínil.

"Anděli bláznivá, jak jsi mohl ztratit klíč od očistce?" Čertil se Uriáš.
"Ty pekelníku, kdybys mě nestrčil na schodech, nevytrousil bych ho." Soptil Petronel.
"Kdybys mi nesáhl na rohy, pomatenče, neudělal bych to."
"Kdybys mi necuchal vlasy, pokušiteli ďábelská--" zastavil se Petronel, nepřesvědčivě zaťal pěsti.
"Ale ty bych ti necuchal, kdybys neřekl, že mám místo rukou pazoury, matlo." Ušklíbl se Uriáš.
"To bych nevytáhl, kdybys odvolal, že moje hlava vypadá jako ovce zasažená bleskem." Zrudl Petronel vztekem.
"Nepromluvíš křivého svědectví," připomněl Uriáš. "Co jsem měl dělat, ta tvoje andělská makovice tak namouduši vypadá."
Petronel zafuněl, pohrozil Uriášovi a uraženě odkráčel.

"Na tohle já nejsem, mladej," poraženecky přiznal Plachý po hodinách dívání z nemocničního okna.
"To zvládneš, Martine." Tišil ho Marvan, i když si tolik jistý nebyl. Možná bylo opravdu tolik aut a zvuků na Plachého trochu moc.
"Jak si najdu práci?" Zoufal Plachý.
"To zvládneš, zaplatíš si nějakou nástavbu." Vysvětloval Marvan.
"Nemám ani korunu."
"Půjčíme si na byt a nějak to zvládnem." Stiskl mu Marvan ruku.
"Obecní byty nejsou? Nebo levný podnájmy?" Plachý ničemu nerozuměl.
"Všechno si musíš zaplatit." Marvan se smutně usmál.
"Dřív to byl komunismus, teď to jsou peníze," povzdechl si Plachý a převalil se tváří ke zdi.

"Copak jsem vám to neřekl stokrát?" Špalek byl nehorázně vytočený, ale ani Plachý, ani Marvan si z toho nedělali hlavu.
"Šejbu prostě nemůžete vyslýchat!" Přecházel po místnosti.
"Šejba je předseda Národního výboru, na tyhle kruhy lidí jsme krátký. Všichni!" Vyštěkl Marvanovi do obličeje. Ten nehnul ani brvou.
"A dost, ještě jednou a případ dostane Klement. Na co čekáte? Vypadněte!" Zařval a otočil se k nim zády na důkaz, že s nimi skončil.
Jakmile se za nimi zaklaply dveře, pohlédli na sebe.
"Teď si podáme mladýho Šejbu." Rozhodl Marvan a Plachý mu hodil klíčky od auta.
"Tak na co čekáš, mladej?"

Diviš ležel natažený na gauči, nohy v Mariánově klíně. Ten už zase studoval nějaké horoskopy od Sábiny.
"Co když ti ty zvěrokruhy nefungujou?" Nadhodil Diviš. Marián mlčel.
"Hmm? Co když funguje...třeba čínskej," pokračoval ve spekulování.
Marián ho šťouchl. "Počkej chvíli," odbyl ho a zkoumal dál.
"Co když vůbec nejde o znamení, ale o ascendenty? A ty zavíráš nevinný lidi?" Škádlil svého detektiva s nevinným výrazem.
"Mám důkazy, ne?" Odsekl Marián.
"A nebo indickej zvěrokruh. Nebo cikánskej. Podle cikánskýho jsem Mince." Culil se Diviš.
"Neruš pořád." Pokáral ho Marián, ale musel se usmát také.
"Přísahám, že tě zabiju, horoskop, nehoroskop."

Marián držel v ruce hustě popsaný kruhový papír s červenými vpiskami.. Diviš za ním se sklonil a položil mu hlavu na rameno.
"Co studuješ?"
"Náš vrah je štír, vidíš?" Zachmuřeně zabodl do kruhu prst.
"Deviace. Sklon k násilí. Dominantní." Zaujatě přečetl a otočil hlavu k Divišovi.
"Vidíš, funguje to," sebevědomě se usmál.
Diviš uznale kývl hlavou a zatáhl za Mariánovu ruku, aby si mohl horoskop pořádně prohlédnout.
"Hele, já bych si prý vraždu naplánoval." Zkoumavě se zahleděl. "Víš, že jo?"
Obmotal kolem Mariána ruce. "No jo, hádáš lidi podle narození. Zázrak." Ušklíbl se.
"Ty jsi taky zázrak," líbl ho Marián.

Trubec se víc zachumlal do deky. Byl poslední duben a on byl s Kamzíkem pověřen hlídáním májky.
Bylo kolem půlnoci a on pomalu usínal, kdyby ho nevyrušila Kamzíkova ruka, co ho objala kolem ramen.
Bylo to příjemné nejen díky teplu.
S přibývajícími hodinami a ubývající lahví vína mezi nimi se k sobě tiskli pořád víc.
a když pošimral Trubcovi tvář Kamzíkův dech prosycený alkoholem a jejich rty se setkaly, na májce přestalo záležet.
Usli, netušili, jak.
Trubec se probudil ve tři chladem, májka nikde.
Kamzíka to nijak neštvalo.
Se slovy "A teď spát" si přitáhl Trubce co nejblíž, aby nezmrzli.

Snílka a Kobra o sobě tvrdily, že jsou "silné a emancipované ženy" téměř pořád.
Když byly líné holit si nohy, když Hrošice dávala Slizouna za příklad, nebo když lezly do kopce.
Ale pravdou je, že nejvíce emancipovaná byla Lžička, přestože nikdo nevěděl, zda je žena. (Většina jí přisuzovala pohlaví "Pekelné monstrum".)
Nedělala očekávané ženské práce, namísto nich šplhala po stromech.
Dávala najevo všechny svoje názory, dokonce i ty nevybíravé.
Nenechala se urážet sexistickými poznámkami. (A neměla částí těla, na které by mohly směřovat.)
A když o ní někdo náhodou zapochyboval, prostě mu přiložila ostří lžičky ke krku a byl klid.

Vzbudila se sama ve své posteli.
Když pohlédla na svatební šaty na věšáku a sbalené kufry, nahrnuly se jí slzy do očí.
Nemůže se stát jeho ženou.
Kdyby to byla věděla dříve.
"Jano?" Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela, klopýtla o práh a spadla mu do náruče.
"Můžeme žít spolu. Jako bratr a sestra." Navrhl další nesmyslné řešení.
"Ne, pane Rochestre." Zmohla se jen na krátkou odpověď.
"Jano, musíte mi věřit. Odpusťte mi, prosím. Kde byste byla šťastná?" Nervózně obcházel místnost.
Cítila, že propukne v pláč.
"Musíme se rozdělit. Prosím, pošlete mě třeba na konec světa, pane Rochestre." Nesměle špitla.

Trubec vcházel do ředitelny, v tváři zamyšlený výraz.
"Děje se něco?" Objal ho Kamzík.
"Mám předtuchu, že to dneska praskne." odpověděl Trubec zadumaně.
Kamzík ho ujistil, že to není možné. Sekretářka je pryč, stejně jako žáci a uklízečka už ve sborovně luxovala.
Trubec se ale jen tak ukonejšit nenechal.
Po dobu, co Kamzík vyřizoval účty školy, roztěkaně pokukoval ke dveřím.
Přerušil obětí, že prý něco zaslechl.
Kamzík ho umlčel polibkem a vysadil ho na jejich oblíbený stůl.
Ten náhle zapraskal a svezl se na zem. Kamzík líbnul Trubce na čelo.
"Vážně to prasklo," zkonstatoval a usmál se.
"Dlužíš mi stůl."

Jeho srdce bylo obrovské.
Navrhl, že se obětuje on sám, namísto uvěznění skupiny horlivých mladíků.
Po tvářích mu tekly slzy, když klečel nad jejich mrtvými těly a nechápal, jak se to mohlo stát.
nechal laika pokřtít nemocné dítě, přestože byl v klatbě. Nad riziky nepřemýšlel.
Vždy kázal jakoukoliv pravdu, bez ohledu na to, komu se líbila. Nebál se silných myšlenek a neměl strach z církve.
Miloval. Jak Boha, tak svojí rodinu, každému dokázal poradit a pomoci.
Ale nejvíc miloval Štěpána. Jeho plaché oči, nadšení, se kterým vyprávěl o Viklefovi.
Teprve v Kostnici si uvědomil, jak moc mu láska zastínila rozum.

V zimě se stmívá brzy, zvlášť, když je zataženo.
Trubec letos chodí do tanečních, tak ho Kamzík občas doučuje.
Odpoledka se táhne, všem se klíží víčka, jak zamotaní do svetrů poslouchají.
Se zvoněním se Trubec zvedá, běží do ředitelny. Kamzík ho vítá, náruč otevřenou.
Zapíná hudbu, začínají tančit. Trubec nesměle klopýtá, ale učí se. Po chvíli nervozita opadne.
Kamzíkova ruka na jeho boku dodává pocit jistoty, stejně jako ty modré oči.
Jejich zvláštně zohýbané stíny se míhají v mdlém světle.
Než stihne školník zamknout, společně odcházejí.
Pod pouliční lampou lze zahlédnout dvě siluety držící se za ruce.
Začíná padat sníh.

Ham
Zakousl se Štítonoš do pečeného kuřete. Dneska jedl jeho šesté jídlo a bylo teprve dvanáct.
"Medvědice, prosím, nemáš ještě ten meloun?" Škemral ten den u kuchyně snad podesáté.
Štítonoš byl svým jezením známý. V teplých krajích ochutnal leccos, včetně larev brouků a to nejen tepelně upravených. Výstřední dokázal být i tady.
Sem tam jen tak shltnul mravence, který kolem lezl a všichni utíkali od ohniště, když tam opékal hlemýždě.
Jednou si upekl kosa, který dostal mrtvici, když ho Pěnice chytila do sítě.
A když za ním přišla skupina dětí s dotazem "Jak chutná havran?"
Odvětil vážně: "Asi jako kavka."

Snílka a Kobra jednou přespávaly spolu a napadla je největší hloupost jejich životů - číst české fanfikce na jedné nejmenované stránce.
Gramatická chyba v názvu povídky napověděla hodně o kvalitě, stejně jako varování "osumnáct plus", společně s tvrzením autorky, že je jí třináct.
Kobra po přečtení shrnutí protočila očima a naložila si brambůrky.
Na tu příšernost se musí posilnit.
Snílka s každou hrubkou stiskla Kobry ruku. Kam se hrabou všechny horory!
S přibývajícími kapitolami a sex scénou obě začaly škemrat o smrt hlavní hrdinky - hubené zrzky, která "nemusela lidi", pokud to nebyli vysportovaní, hloupí idioti.
Obě zajásaly, když hrdinku přejel náklaďák.

Šel, jak nejrychleji mohl, ji vláčel s sebou, téměř ji táhl po zemi.
Kolem nich hustý, neprostupný les, sem tam z mechu vykoukl kus tvrdé skály.
Už tam téměř byli.
Cesta stoupala prudšeji a on ve svém vzteku přehlédl varovnou tabuli.
Byl zadýchaný, plíce ho pálily, ale nezastavil se, ani nezpomalil. Občas se rozhlédl, aby se ujistil, kde je.
Došel na vrchol kopce, pod ním se rozprostíralo koryto řeky, které vymílala voda po dlouhá léta. Odtud mohou pokračovat.
Prudce se otočil, na ni zapomněl. Chvíli nic, pak se ozvalo žuchnutí.
"Sakra!" Zaklel.
A přesně takhle spadla Nerostovi pláštěnka ze srázu.

První pětku dostal Trubec v první třídě. Zapomenul přinést domácí úkol. Celou cestu ze školy žmoulal v ruce žákovskou a brečel.
Druhá byla ve třetí třídě z diktátu. Týden ji tajil před rodiči.
Třetí čekal. Byl to první test z angličtiny a nijak ho to netrápilo.
Čtvrtá, pátá a šestá přišly, když nastoupil na gymnázium. Jedna byla z písemky na starověkou Čínu, další dvě za neodevzdanou fyzikální olympiádu.
Ale jen z té sedmé měl radost. Dopředu tušil, že ji dostane. Když ji viděl napsanou na testu, musel si představit Kamzíkův úsměv a jeho slib, že mu za ni pořádně vyčiní.

Zase seděl ve své cele. Hlava mu třeštila, jeho tělo střídavě spalovala horkost a roztřásala zimnice, čelo měl orosené potem.
Nenechali ho hájit své názory, dokonce nemohl promluvit bez přerušení vůbec.
On přece nešířil myšlenky Viklefa, jak by on mohl být kacířem?
Cožpak je hříchem hledat pravdu?
Nejvíce byl překvapen činy Štěpána. Zrovna on, který tak radikálně bojoval proti prodeji odpustků, on, kterého soudili v Bologni.
Tenhle Štěpán stál na straně Husových soudců a obviňoval ho z kacířství.
Jan to nemohl pochopit, i když strávil dumáním celé dny.
A když sepnul ruce k modlitbě, v jeho mysli visela Štěpánova tvář.

Houba začala držet dietu. Nikdo nechápal, proč, prostě se to dělo. Příjemné to ale nebylo nikomu.
Ona samotná musela přihlížet postupnému mizení Koljuščiny čokolády. Kobra jí zkusila s plnou pusou nabídnout, ale Houba odolala.
A ostatní poslouchali počty kalorií a zajímavosti o jídle a všem s ním spojeném.
"To je zvláštní, jak je poznat, co jíš." Zamyslela se jednou.
"Když jíš hodně tučného, prý se ti mastí vlasy."
Kobra na vážnost tématu zareagovala zachrápáním.
"A nebo cukrovkáři mají v moči cukr." Pokračovala Houba.
"Takže námořníci brečí rum?" Vzhlédla Lžička od vyřezávání. Všichni se rozesmáli. Mezi biology není snadné držet dietu.

Kamzík, jakožto ředitel gymnázia organizoval každý týden běžecké závody na školních schodech.
Byla jich celá série, která měla být dnes zakončena.
Trubcův tým jedenkrát zvítězil, dnes měl šanci znova. Prý byla dokonce speciální cena!
Ale ouha. Učitelský tým vypadal neobvykle silně, přibrali Hrošici, kterou motivovali příslibem nových mikroskopů.
Bláhová žena.
Závod odstartoval, všichni vyběhli.
Chodbou se ozývalo povzbuzování a supění Hrošice.
Učitelé doběhli jako první, Hrošice odpadla vyčerpáním.
Trubec seděl na prázdných schodech a vydýchával se. Byl tu úplně zbytečně, učitelé měli přesilu.
Ale když ho Kamzík zvedl a dal mu krátkou pusu, zjistil, že on svou cenu dostal také.

Hrošice vymyslela novou kolektivní hru a rozhodla se ji vyzkoušet na nevinných obětech.
"Taak, a teď si přivažte ruce k sobě." Zahlásila a dvojice uposlechly.
Rejskova dlaň se stále nepřirozeně třela o Žabákovu. Ten se usmál a propletl Rejskovy prsty se svými.
Jejich ruce takto setrvávaly po celý den hry.
Když společně běželi dolů z kopce. Když Rejsek upadl, Žabák ho zvedl a prázdnou rukou jemně oprašoval.
Jedli společně, svázané paže pod stolem, ve volných příbor.
Hráli kámen-nůžky-papír s ostatními dvojicemi a vyhráli.
A ve chvíli, kdy Hrošice hru ukončila a oni rozvázali šátek, zůstaly jejich ruce spojené.

"Dělejte!" Zakřičela Hrošice na skupinu za svými zády.
Všichni byli zmáčení, Kobru pokrývalo od hlavy až k patě bahno.
"Nebojte, za chvíli se zahřejeme, zajdeme k Medvědici na čaj." Zakřenila se Hrošice.
Dvanáct špinavých osůbek úplně převálcovalo Medvědici ve dveřích.
Sotva se zuli, Hrošice je nahnala do kuchyně. Z Kobry stále odpadávalo bahno.
Medvědice jim se strojeným úsměvem nabídla čaj, jen aby vypadli, ale Hrošici se zalíbila buchta.
Sama si nabídla a ostatní se přidali jako kobylky.
Medvědice důrazně pohrozila Hrošici paličkou na maso. Byl čas odejít.
Pampeliška sbalil poslední kus koláče.
"Budeme sem chodit častěji." Pochvalovala si Hrošice spokojeně.

"Haló?" Zvedla hrošice telefon.
"Hare hare krišna hare hare," zaslechla.
Sakra, už jí zase volá sestra.
Nemohla pochopit, že je její příbuzná takový fanatik, zatímco ona věří jen skutečnostem.
"Co chceš?" Ozvala se trochu ostřeji.
"Hare, hare...Ve hvězdách je psáno, že se uvidíme." Zasněný hlas přerušilo zakašlání.
Ty vonné tyčinky.
Hrošice zahrozila k obloze pěstí.
"Neříkají náhodou, kdy?"
"Měla bys zkusit jógu, sestro, třeba tě prostoupí magická energie. Na hvězdy se nespěchá, ale mé vnitřní oko to tipuje na příští neděli."
Hrošice protočila oči.
Vážně na neděli žádné plány neměla. Začínala nenávidět jak svítící vesmírné objekty, tak neodbytné příbuzné.

"Nemáte pastelky?" Otázal se Žabák na pokoji. Všichni zavrtěli hlavou.
Kdo by na Drchničku vozil pastelky?
Žabák je ale nutně potřeboval!
Navrhoval na zítřek znak týmu a chtěl udělat radost rejskovi.
"Nemáš pastelky?" Zeptal se Snílky.
Ta zčervenala a jen zavrtěla hlavou. Žabák se bál otočit zády.
Náhodou šla kolem Kobra.
"Někdo chce pastelky?" Zeptala se. Půl hodiny přehrabovala krosnu, pak vytáhla penál.
"Nějaké chybí." Pronesla omluvně.
Žabák našel jen modrou, růžovou a černou.
Do půlnoci se dělal s výkresem a ráno ho hrdě Rejskovi věnoval.
Po minutě zírání se Rejskovi rozzářil.
"To je přece tořič!" Vykřikl a Žabáka objal.

S pastelkami se dá dělat spoustu věcí.
Třeba Koljuška ze vzteku sem tam pár zlomí.
Pampeliška moc rozumu ani kreativity nepobral, místo toho mu příroda nadělila břicho.
Jen tak si sedí nad prázdným papírem a šťourá se zelenou v nose.
Snílka to s pastelkami umí. Kreslí nádherně, pokud je najde. A když tužky neztrácí, okusuje jejich konce.
Tesaříkovi na barvě nezáleží. Nakloněn nad stůl šťouchá do žížaly, aby se pohnula.
Zato Kobra barvičky miluje a každému podle nich pastelky seřadí.
Lžička pastelky moc nemusí. Pravda, jednou téměř tužkou zabodla sestru, ale o to nejde.
Sama nejradši maluje krví svých nepřátel.

Byla jednou jedna Hrošice, kterou unesl drak. (Nebo ona draka?)
Prý měla obrovské bohatství, všechno věděla, byla krásná.
Byli tři princové-bratři.
Nejstarší z nich-Sádrovec toužil po princeznině nerostném bohatství.
V boji s drakem neuspěl. Hasili ho celý den a vysloužil si jen přezdívku "Hašené vápno."
Druhý bratr-Brslen si dělal zálusk na devatero listnatých lesů. Do boje se pustil s oštěpem a téměř utrhl drakovi uši.
Pak se ale zadíval na vzácnou orchidej a spadl ze skály.
Třetí princ-Mrož Hrošici miloval.
Zdolal draka, ale ouha. Princezna o vdavky nestála.
Z jeskyně odešel pokousán Hrošicí samotnou.
Zlatí draci.

Dick věděl, že je dospělý a byl na to hrdý.
Věděl to tehdy, když poprvé držel v ruce Wendy-milovanou Wendy a věděl, že jde opravdu o revolver.
Když stál v čele Dandies, když přísahal, že Wendy nepoužije.
Ve chvíli, kdy se trefil do terče od boku se zavázanýma očima.
Nebo když se rozhodli pomoci přejít stařeně náměstí.
Ale teprve, když Wendy zmrzačil a pak o ni přišel, zjistil, že cena dospělosti je vysoká.
Cen nejvyšší, kterou teď všichni Dandies museli zaplatit spolu.
Každý měl svého partnera, jehož tíha v ruce dodávala sebejistotu.
Dick byl sám s myšlenkou na Wendy.

"Sakra!" Ujelo Kobře, když ji Hrošice vlepila pusu na tvář. Tohle bylo už druhé kolo mafie, které prohrála na začátku.
"Nenávidím tě..." Zahučela, když jí dal Rejsek babu a těžkopádně se rozběhla. Tohle se dělo vždycky.
"Už o tom nechci mluvit." Otočila se ke Snílce zády. Právě dala neznámému bezdomovci padesátikorunu.
"Prostě jsem taková." Dodala na vysvětlenou.
"Nesnáším ho!" Pronesla o klukovi, za kterým běhala týden v kuse, přestože se s ní rozešel.
Možná proto si vybírala trochu děsivé koníčky.
Protože když držela rámek obsypaný včelami, nebo se trefila do středu terče, nikdo o ní nedokázal přemýšlet jako o kořisti.

Je večer na Drchničce. Koljuška je hyperaktivní, snědla moc čokolády.
Kobra by spala, kdyby do ní nenalili kafe. Teď sedí v dece a pobrukuje si.
"Dzun gali gali..."
Všichni ji za tu písničku nenávidí.
"Jak vlastně vzniklo slovo džin?" Koljuška se dostává k hlubším otázkám.
"Třeba kvůli tomu chlastu." Nadhodí Snílka.
"Nesmysl." Zabručí Kobra a zpívá dál.
"Kobro, ticho!"
Kobru Koljuška nežere. Za pár vteřin začne znova.
"Já už vím!" Křikne Snílka.
"Někdo slyšel Kobru tohle zpívat a slíbil, že když přestane, vleze do lampy, změní si jméno a bude plnit přání!"
Kobra jí strčí do ramene, pak uraženě odejde.

Dnes vede exkurzi Tesařík. Hrošice je nemocná, nebo to zas přehnala s tomkou.
Přinesl si dokonce určovací klíč.
Jako první všem ukazuje stínku. Ta si své poslední minuty života moc neužívá, zvlášť, když ji Snílka označí za "malou sr**ku".
Strčí nebohé zvířátko do smrtičky, než vyvolá Broučku, aby řekla něco o taxonomii.
Celou dobu, co mluví ji Tesařík sleduje.
Poté, co najdou šestého korýše se nechá Trubec slyšet, že ho to nezajímá, protože nejde o včely.
Tesařík ho praští síťkou a řekne mu, že včela je víceméně taky korýš.
Exkurze končí, Tesařík a Broučka zůstávají.
Půjdou dále po stopách korýšů.

Bombaaaaa! Deset......devět....
Zakřičí Hrošice na celý les. Veverka opodál leknutím spadne ze stromu.
Nastává šílenství. Všichni se rozebíhají různými směry, snaží se schovat za stromy a skály.
"Je bomba, nebo potopa?" Zmatená Snílka se rozhlíží kolem.
Tři.......dva..........jedna!
Hrošice se rozhlíží.
Nejdřív řekne jméno Pampelišky. Zase ztloustnul, zpoza stromu mu kouká břicho. Pak odhalí skupinu holek za skálou díky jejich hihňání.
Za padlým kmenem se ozve vyjeknutí. "Žabáku, nesahej mi na zadek!"
"Aaa, Rejsek", zazubí se škodolibě Hrošice.
Postupně odhalí všechny, ale ani její vidoucí oko nezahlédne Trubce, jak mizí v dálce s povědomě vypadajícím mužem.
Ten Kamzík.