Moje články

Všem biologům se to už stalo.
Zvláštní záblesk v očích, který s sebou nese spoustu citů, trablů a trapasů v budoucnosti.
Na Houbu to přišlo, když poprvé viděla Čtverce hledat kešky.
Broučce zazářily oči, když ji Tesařík pozval na entomologickou burzu a ukázal ji štítonoše mater tua.
Snílka svůj záblesk zažila, jakmile se k ní Žabák na Drchničce otočil zády a vystavil na obdiv červeň svých uplých šortek.
Hráškovi a Gottwaldovi blýskly oči najednou-když se dozvěděli, že umí oba dva zpívat Kaťušu.
Kobra tento okamžik prožila desetitisíckrát. Když poprvé odklopila víko úlu a spatřila celé stovky malých roztomilých včelích tělíček.

Žabákovi začínalo docházet, že citů k Rejskovi pravděpodobně se nezbaví. Začal je naopak projevovat víc.
Před šatnou mu galantně podržel dveře a pustil ho před sebe.
Na oplátku se mu dostalo šťouchnutí do ramene a věty "Nejsem žádná květinka."
Když Rejsek upustil na chodbě všechny učebnice, pomohl mu je sesbírat, ale poděkování zase nepřišlo.
Jen bolestivé kopnutí do holeně.
Snílka se zase Rejskovi smála, když ho viděla bez brýlí a Žabák se ho ochotně zastal.
Rejsek zasyčel "Něco jsem říkal!" a odešel.
Žabák to ještě zkusil naposledy. Vtiskl Rejskovi pusu na tvář, když ho doprovázel z kina.
Rejsek konečně pochopil.

Válka je hra, která se hraje s úsměvem.
Vzpomněl si Kamzík na jeden citát.
V žádné hře nemohou zvítězit všichni. Buď zastřelí neznámý muž tebe, nebo ty jeho. Buď vyhraje jedna země, nebo druhá.
Choulil se v zákopu, byla mu příšerná zima. V Rusku mu ostatně jinak být nemohlo.
Snažil se vměstnat svoje myšlenky, city na bílou prázdnotu papíru. Strach ho svíral jako předtucha už týden.
Netušil, jestli neměl zůstat v Rakouském vojsku místo zběhnutí do legií. Netušil, co se bude dít, kam ho osud dovede.
Netušil, že až bude Trubec číst řádky dopisu, jeho tělo bude chladnout pod zemí.

1914
"Vážně musíš jít?" Trubec měl v očích slzy.
Kamzík rozhodně přikývl. Vypadal jinak,vážně, ve svojí rakouské uniformě a s krosnou na zádech. Bylo nefér, že je válka rozdělí.
"Budeš nám psát, viď?" Ujistil se Trubec snad posté.
"Každý den." Přislíbil Kamzík a naposledy mu rozcuchal vlasy.
Trubec mu vzal z ruky ocelovou helmu a nasadil mu ji trochu nakřivo na hlavu.
"Opatruj se." Zašeptal, hlas se mu zlomil. Objal Kamzíka pevně kolem krku.
"Ty také." Odpověděl Kamzík a políbil ho na čelo. Stiskl Trubce, pohladil ho po zádech a odešel. Neohlédl se, nechtěl, aby jeho slzy byly vidět.

Byl to už dlouhý čas, co Hrošici utekl poslední nápadník. Biologové se rozhodli jí někoho najít, třeba přestane dohazovat.
Na anonymní seznamce se jim zalíbily dva účty.
První patřil neznámé, která ráda vařila a měla znalosti v biologii díky svým synům. Rejsek utekl, když profil spatřil. Navíc Hrošice nebyla na holky.
Za druhým se skrýval nadšený ornitolog, rybář i včelař, který uměl pracovat s dětmi, takže měl šanci temperamentní Hrošici zvládnout.
Domluvili jim schůzku v parku.
Hrošice spatřila oběť/nápadníka. Vždyť ona ho přeci zná!
"Mroži?" zeptala se.
"Hrošice?" Mrožovou tváří se ještě mihl zděšený výraz, než začal utíkat také.

Každému mladému biologovi se nějaká náhoda na exkurzi lesem přihodila. Ale jde vždy o pouhé náhody?
Snílka se nikdy netajila slabostí pro Žabákův zadek. Jednou se zadívala déle a ji přistihl mračící se Rejsek. Náhoda?
Hrošice zase naráží na náhody díky svému orientačnímu smyslu. Náhodou zabloudí v lese, sleze pár prudkých srázů společně s reptající skupinou v zádech.
Jednou dokonce najde včely samotářky.
Koljuška náhodou nalezne signál v neznámé pustině a hned volá babičce.
Ale ani nejnaivnější člověk na náhody nevěří, když se na opuštěné lesní cestě objeví zelenomodrý Ford, náhodou úplně stejný jako Kamzíkův.
A Trubec do něj nasedne.

Byla to Rejskova poslední vánoční Drchnička.
Šli dolů z kopce, zahloubaní do svých myšlenek. Pak ale Lžička hodila sněhovou kouli po Broučce, bohužel trefila Pampelišku.
Pampeliška se zamračil na Tušalaje, který stál za ním a nacpal mu hrst sněhu za krk.
Nikdo nevěděl jak, ale najednou byli všichni od hlavy až k patě od sněhu, promrzlí a rozesmátí.
Lesem se rozléhaly výkřiky jako „Teď uvidíš!“ nebo „Tu máš, hajzle!“
Rejsek si nebyl jistý, jestli náhodou nezaslechl: „Lžičko, proboha prosím, nezabíjej mne!“
Otočil se k Žabákovi. „Nejsme na to už moc staří?“ Místo odpovědi dostal jednou sněhovou koulí přímo do obličeje.