Moje články

Poznámka: obsahuje slova nevhodná pro malé děti
Život je trochu nudný. Plný líného létání kolem květin, žraní mšic a opalování na slunci. Ale my berušky chceme něco víc! Užívat si života! Dobrodružství, adrenalin… Nejlepší jsou mouchy. Mají několik předností: za a) jsou blbé za b) snadno se nasírají. Zpravidla jsou tam, kde je nějaký hnus. Vidíš ty blbečky, jak poletují kolem popelnice a hlasitě si přitom bzučí. Stačí, se takhle zastavit a začít se jim smát. Počkáš, až tě budou vnímat, když začnou startovat, líně vyletíš. Slepě poletí za tebou. Vyber jim nějaké překážky, zaručeně nějaká odpadne, ukaž jim, jak umíš zrychlit. Nakonec se těm zdechlinkám vysměj.

Nesoutěžní drabble
Volná hodina na školní zahradě vyplněna rozjímáním a asociačním psaním.
Šedesátá ruka naklání se ke Slunci, šedesátá hrdlička uždibuje lísteček sedmikrásky, šedesát miliónů trávových listů, šedesátá šestá pampeliška kvetoucí v zahradě, šedesát tisíc lístečků na kaštanu, šedesátá třetí hlavička jitrocele ozdobena bílým věnečkem, šedesátý mravenec tohoto jara lezoucí šedesátkou po dlaždici šedesát krát šedesát, šedesátá šestá příčka plotu skví se červení jasnou, šedesátá první kniha tohoto roku otevřená na šedesáté stránce Kerouac utratil šedesátý dolar na cestě, šedesátá tisící hodina znuděnosti v životě kontejnerů modrý se stále nebaví se žlutým a zeleným, šedesátá smrt malého kaštánku potomku jednoho ze šesti stařešinů noži sekačky, mínus šedesátý prostor výjimka pro šedou Ostravu

Šedesátá. Konečně. Tohle bylo pro dnešek druhé stádo shorthornek. Na dvorku za vilou jsem zaparkoval auto. Doplnil si léky na další den, následně už jsem spokojeně unavený mířil do obývacího pokoje, kde jsem se svalil do křesla. V druhém seděl Siegfried, který měl službu.
Uplynulo několik hodin, když mě probudil telefon. Siegfried byl pryč. Dobelhal jsem se na chodbu a zvedl sluchátko.
…
„Osmdesát!“
„Jo, možná krapet víc. Potřeboval bych vás co nejdřív, zrovinka jsme je sehnali z pastviny.“
„Dobrá, vyjíždím.“ chystal jsem se položit sluchátko.
„Jime, dej si pohov! Sedím v baru U tří koček, přijeď. Zvu tě na pivo.“

„Velice kvalitní materiál - dokonalá imitace dřeva, ale nedostane se přes něj ani armáda Daleků.“
Jack obcházel kolem budky, hladil dřevo, poklepával na něj. „A ty díry po červotočích?“
„Součástí maskování. Počkej, až najdu ten klíč! Uvnitř je nádherná.“
Jack dál zkoumal chodbičky. Některá místa byla notně prožrané, dokonce stopy po datlovi. Zkusmo do nich dloubal prstem. Dřevo nekladlo odpor. „Tohle je normální?“
„Ehm, co? Jacku, ničíš mi TARDIS!“
„Říkal jsi, že je nezničitelná.“
„To jo, ale… Mám klíč!“ rval ho do klíčové dírky. „Musel se nějak zkřivit.“ zkoumal zoubky.
„Ehm, Doktore. Otoč se.“ na protější straně silnice stála modrá budka.

Iantovi se to kecá. Workoholik jeden! Nepotřebuju žádnou energii, prý skvělý. Na rozdíl od něj jsem nikdy netrávil večery a noci v práci. Ušklíbl se při představě, jak zůstává přes noc s mrtvolou na pitevně. Raději mám živý ženský, pořádný pití a jídlo. Taky jsem to řek. Pche, to on tady zůstává s tou (hypoteticky) skoromrtvolou.
„Sarkasmus tě neopustil.“ poznamenal věcně Ianto.
„Hele, neumíš si představit, jaký to je být sám. Bát se zavřít oči kvůli tmě. Nemluv přede mnou o senzačnosti.“
„Taky se bojím tmy.“
„Bože! Vážně se tady žijící mrtvola vybavuje o svejch problémech se sekretářkou?! Potřebuju kafe!“

Spíš BJB, chtěla jsem psát něco jiného, ale to bych se nemohla předtím dívat na ten film, trochu mě to vzalo.
„Nástup!“
Nezvládnu to. Nešel bych tam, ani kdyby mi neříkali „Nechoď.“ Pro ten pocit, že mě neodsoudili. Tolikrát jsem měl potřebu to ze sebe vyřvat. To přiznání. Nevyšla ze mne nikdy ani hláska. Dokonce jsem sám sebe chtěl přesvědčit, že mám Anku rád. Ne, že ji miluju. Ale nemůžu ji napořád sobecky okrádat o štěstí, o sebe, o lásku. Zřeknu se lásky, budu tvrdit, že mi to nevadí. Zřeknu se vztahů, protože mi prý nic neříkají. Že mi to nic nedává.
Opustit nynější přátele. Najít si nové a na rovinu jim to říct, by bylo snazší. Vyhnout se odmítnutí stávajících.

AU, ale ne velké, neboť v Torchwoodu je možné vše, jen Russel T. Davies to nerespektuje.
„Co budeme dělat s dalším pterodaktylem?“
„Pojmenujeme ho a vypustíme na základně.“
„Ale je to samec. Aby jim základna nebyla malá.“
„Ianto, v čem se nevyznáš? Tak budeme mít pterodaktyly místo dítěte a psa, trochu to tu rozšířit můžeme.“
„To ta encyklopedie.“ pípl nesměle. „Jacku, kde budeš propříště shánět dítě? Budeme je vodit na procházku?“
„To byl dárek… Pokusy odložím. Procházky? Ianto, ty přece nerad budíš pozornost!“
„Já myslel, že by se lidi soustředili na pterodaktyly, ne na naše ruce a-
Má to háček. Příbuzenská plemenitba! Degeneracím se zabrání, pokud partneři nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky.“
A/N: Poslední informaci mám ze spicove.cz (hledala jsem na googlu), oni se z toho jednou zblázní! I máma má k tomu blízko (vzledem k hodinovým hovorům, kdo co provedl za zvěrstvo).

„To není krev. Je to něco, co ji má věrně napodobit.“
„To nedává smysl. Co to tělo? Proč by to někdo dělal?“
„Nemusela to být mrtvola. Případně to byla mrtvola, avšak někoho, kdo už byl delší dobu mrtvý a pravděpodobně sloužil jako dvojník. Dotyčný zřejmě chtěl, aby si někdo myslel, že je mrtvý.“
„Není to příliš komplikovaná léčka, která mnoho pokulhává?“
„Tolik zase ne. Užije-li se jí ve zmatku, máte komplice a je to na chvíli, přijde na to málokdo.“
„Respektive prohlédnete to jen vy.“ Holmes se nepatrně usmál. Zvlášť když luštím vlastní léčku, pomyslel si. Tyhle paralelně fungující světy…

Nejméně 15+
Věnováno Justince a všem, co mají rádi Emmeta
Po intenzivním běhu na páse: „Čaute kluci.“ přemístil se na volnou plochu, kde čekala skupinka začátečníků. „Ahoj, já jsem Emmet. Dneska si ukážeme, jak si zpevnit boky a zadek. Položíme se na záda, pokrčíme nohy a mírně je roztáhneme, boky šoupneme nahoru, báječné, a držíme. A dolů a zase nahorů. Lehneme si na bok, a pomalinku zvedáme vrchní nohu, zatnutý zadeček á vydržíme. Pomaličku dolů. Na druhou stranu, horní noha jde nahoru, kmitáme a dolů. A na břicho, mimochodem moje oblíbená pozice, vtáhnout břicho a zvedáme pravou ruku a levou nohu, vydržíme a dolů a prohodíme, pevné bříško a zadeček-“

Tohle je nesoutěžní.
Téma: Zadek v mlze
Poznámka: konkrétně epizoda The Hounds of Baskerville
„Sherlocku, tys tam opravdu nic neviděl?“
„Až na tu policejní budku, ve které se svítilo, nic. Vlastně zadek čouhající z jejích dveří byl taky v té mlze vidět. Co může znamenat modrá policejní budka v lese?“ hloubal Sherlock.
„To nevím, ale o modré budce ze šedesátých jsem už nějaké fámy četl.“
Sherlock se po chvilce vysedávání u počítače zvedl, oblékl si kabát a mířil ke dveřím.
„Ty někam jdeš?“ ptal se na zjevnou okolnost John.
„Hledat Doktora.“
„Sedí tady.“
„Ne, ten, kterého hledám je šílenější, má modrou budku, pravděpodobně není člověk a ví něco o případu."

A/N: Tolik tady bylo napsáno alternativních návratů. Ale přece jen to teď máme lepší, víme že přežil. Kvůli tomu se není třeba bouřit.
Co je psáno, to je dáno. To by tak hrálo… My se s tím nesmíříme! Tohle není konec! Takhle to končit prostě nebude! Takové konce netolerujeme. Řekli, pomysleli si, napsali věrní čtenáři Sherlocka Holmese. Na protest zrušili předplatné magazínu. Svá rozhořčená, rozesmutněná, zděšená, výhružná a nevěřícná slova adresovali redakci plátku, kde vycházely povídky. Adresovali je také autorovi.
Jejich slova měla dopad. Po osmi letech se vrátil. Arthur Conan Doyle začal psát román Pes baskervilský, avšak z doby před údajnou smrtí. Spousta otázek zůstala, co Sherlock Holmes, co John Watson. Po dvou letech přišel velkolepý návrat s nezbytným omdlením Johna Watsona.

12. Zadek v mlze
Seznámení Doctora s Karlem IV. Dějem před Praha 13. 4. 1365
Pierre de Rosieres byl Karlovým učitel, později se stal papežem Klementem IV.
„Prosím tě, kde bych našel Pierra de Rosierese?“ oslovil Karla divný pán v modrých šatech, hnědém plášti a červené obuvi.
„V pracovně. Nahoru po schodech, první dveře vlevo.“
Večer při hostině
„Ahoj, my už jsme se viděli.“
„Na vás nejde zapomenout.“
„Máš pravdu, trochu nezvyklé oblečení.“
---
„Doktore, ještě trochu vína?“
„Ne- Ale jó… trošku.“
„A to jsi mu řekl jen: ,Já jsem Doktor. ´ ?“
„Jo. Hned mu mizel zadek v mlze. A když přistávám v Cardiffu všichni weevilové se hledí schovat. Stačí mi komukoli říct, kdo jsem, a všichni prchají. Takhle zabraňuju válkám.“ vychloubal se Doktor.
„Páni, to bych chtěl umět.“

A/N: Kuní ksicht měl včera narozeniny, opožděně mu k nim gratuluji a doufám, že se mu dárek bude líbit.
„Tak co?
„Jen červený a černý.“
„Kdybych je tehdy koupil v tom Soulu…“ plácl se Hawkeye přes čelo.
„Nojo, kdo by pamatoval na Frankovy narozeniny.“
„Ty přece jedeš do Soulu dneska, Trappe!“
„Jo, ale dneska se nevrátím.“
„To neva, dostane je zítra. Bude rád i za opožděný dárek. Kdo jiný krom Šťabajzny mu něco dá?“
„ Takže ty růžový?“
„Jo, ty mu půjdou k pleti.“
***
„Franku! Všechno nejlepší k narozeninám!“ halekal Hawkeye a Trapper mával beztvarým balíčkem.
„Ty jsem měl včera.“ odsekl Frank.
„No právě.“
„Díky, kluci.“ rozbalil balíček a kuňoksichtovsky zíral na růžové pantofle. (Ty mu bude závidět i Margaret.)

Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď.
král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.
„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

BJB
„Tvůj synovec Thutmose ti posílá dar.“ předává sluha Hatšepsutě džbán s vínem ředěným vodou.
Ukázala na malý stolek a poslala všechny pryč. Věděla, co jí čeká. Intriky dvora a moc Amonových kněží k tomu spěly dlouho. Popravdě těšil ji ještě život? Faraon se musí své zemi odevzdat, avšak bez milujícího lidu a přátel se to neobejde. Koho má po smrti Senmuta? Neshiho, ano, ale ten už má taky svou rodinu.
Neprotahovat to. Vzdát se horkému písku, světlu a stínu svého chrámu, chladu překrásné hrobky, Senmutově blízkosti. To zprostředkovává synovcův dar. Bere svět žijících předčasně, po něm následuje nekonečno světa mrtvých.

preslash
Komu vadí ledová voda, když přišlo jaro. Když se Jezerní kotlina zazelenala novými výhonky trávy a barvami ji přikrášlily sasanky a prvosenky. Když zimní ticho proťal zpěv ptáků. Když chata vypadá opět útulně. A hlavně když je tu zase Ludva.
Nevydržím čekat, až se trochu oteplí. Musím vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl plavat. Pár zkusmých temp. Voda je opravdu ledová, ale Ludva se dívá a za chvilinku se směje, když se potápím a předvádím kotrmelce. Tohle mi moc chybělo. Za trochu chladu to stojí!
Doplavu na břeh a téměř zmodralý jdu k němu. Běží mi s dekou naproti a balí mě do ní. Napomíná mě a svírá mě v náruči. Napadá mě, zda to pocitově vnímá stejně.
***
Jednoho dne se v knize objevil nový příběh doplněný obrázkem indiána a bělocha s červeně ozářenými obličeji od ohně, jak se objímají.
Ke kmeni Krí přišel jednoho dne bílý muž. Patřil k osadníkům, avšak nesouhlasil s počínáním svých druhů, jež zabírali území indiánů a vyhlazovali ve velkém stáda bizonů, patřících k jejich hlavní obživě. Rozhodl se požádat je, aby jej přijali mezi sebe.
Mezi ním a Černým jaguárem vzniklo nerozlučitelné přátelství. Mnohokrát sedávali u večerního ohně objímajíce se a šeptaje si slůvka nezměrného přátelství.

Z počátku jsem si říkal, že nemůžou existovat dva nepodobnější sourozenci, ale přece jen je krom jmen z Wagnerových oper něco spojovalo.
Jednou pro mě Tristan přijel k sídlu paní Pumphreyové, kde jsem byl pozván na ples. Jeli jsme k naléhavému případu, jenž by sám nezvládl. Necítil jsem se zdaleka nejlíp po několika skleničkách vína a trochu brandy. Obzvlášť nevolno mi bylo při představě zimy a komplikovaného porodu jalovice. Jak jsem poznal v zápětí, bylo to to nejmenší, co mě čekalo. Auto řvalo do noci a poskakovalo na kamenité silnici. Při prudkých zabrzděních jsem střídavě zděšeně ječel Tristane a Bože.

Manny luxoval.
PÍSK
„Manny, ticho!“ zařval Bernard a nahnul si z flašky vína.
PÍSK PČÍK
„Ticho, Manny!“ zařval Bernard a zapálil si cigaretu.
„To jsem nebyl já.“ hájil se Manny. Zkoumal, odkud to přišlo. „Zřejmě to budou ty bestie.“ Manny lezl po čtyřech kolem spodních regálů s knihami. Zkusmo některý svazek vytáhl.
Otevřely se dveře, Fran vešla dovnitř. Pohled jí ulpěl na Mannyho zadku.
„Co děláš, Manny? Ztratil si brýle?“
„Nenosím brýle. Hledám bestie.“
Fran ze sebe vydala významné chápavé hm.
PÍSK
Manny vítězoslavně vytáhl bichli. „Zde jsou bestie!“
„Spíš nezvedení mladí svišti.“ hodnotil Bernard s láhví vína. Fran přizvukovala.

„Na konec světa. Musím tam. Jsem tak blízko! Půjdu třeba sám! Bez vojáků… Hefaistión půjde se mnou…“ mumlal si Alexandr.
„Půjdu s tebou kamkoli povedou tvé kroky, Alexandře. Nemohl bych být bez tebe.“
„Já vím, Bágoe. Uvidíme spolu konec světa. Spočineme až na samém konci světa, pak se obrátíme domů.“ omílal ta slova stále dokola jako motlitbu. V co věří, to se stane. Trochu jsem se bál, co tam bude, ale budu tam s ním. S ním se bát nebudu. Hlavně, že mě neposílá domů, abych tam na něj počkal. Už nemám domov, teď jsem doma tam, kde je on.

...a taková to byla láska!
Poznámka: slash
Rozvleklé loučení, bolestné pro obě strany. Strach z posledního dne. Vlak ujíždějící z nádraží, sklíčené pohledy, knedlíky v krku a zvlhlé oči.
První dny v osamění duchem bez sebe. S nadějí v: , Někdy se uvidíme. ´ Ale Dánsko je od Prahy daleko a Praha daleko od Dánska.
Z počátku vzpomínky přicházely neustále. Za měsíc už jen jednou denně, za tři několikrát do týdne, pak jednou za měsíc, za delší dobu už jen občas neočekávaně. A taková to byla láska. Jenže i v Dánsku se najdou hezcí a správní hoši. Láďa Vilemín nebyl jediný čestný a na vzhled dbající hoch v Praze.

Poznámka: slash 15+
´Seregile to snad nemyslíš vážně!´ Myslel.
Čekali v tmavém výklenku chodby, odkud měli výhled do pracovny, do níž chtěli vniknout, až ji majitel domu opustí. Byli tam už hodinu a půl.
„Zprava dobrý.“ zašeptal neslyšně Seregil, tak to uměl jen on, odpověď na Alekův nevyřčený nesouhlas. Vrátil se k oždibování Alekova rtu. Natiskl jej zády na stěnu a udílel mu další lekci umění jazykového. Alek měl co dělat s třesoucími se koleny, ještě než ucítil Seregilovy prsty u lemu tuniky.
Byla to nejtěžší zkouška jakou, kdy podstoupil. Skoro uspěl.
***
„Věděl jsem, že je nahluchlý.“ ubezpečil ho při cestě domů Seregil.

„Pojďme běsnit!“ křikla Pipi.
„A proč? A jak se to dělá?“ divila a ptala se Anika.
„Jednoduše. Rozbíjíš věci, vyhazuješ je a děsně řveš a tak.“
„Tak dobře.“ Souhlasil Tomy.
Vylezli na půdu, kde byla spousta harampádí. Pipi objevila hodnotnou porcelánovou vázu a s hlasitým klením ji mrštila o zem. Kniha spolu se soškou pejska proletěla ven dírou po tašce.
Tomy zvedl staré hodiny a pustil je z výšky se zavýsknutím (nepovedlo se mu do toho vložit vztek jako Pipi a neznal tolik jadrných výrazů).
Anika nesměle vytáhla starý dopis z otevřené zásuvky sekretáře a roztrhla ho na čtyři díly.

„Ne, Myfanwy, to byl opravdu poslední bonbónek!“ schovával před pterodaktylicí sáček, do nějž její zobák nepřestával šťouchat. Strkala jeho špičku do náprsní kapsy obleku, kalhot a pokoušela se dostat pod sako, hledajíc sladkou pochoutku.
„My-Myfanwy,“ smál se Ianto, jak ho to lechtalo. „Bolelo by tě břicho.“ snažil se jí odstrčit. Nedařilo se mu to… Měla větší sílu a k tomu navíc chuť na bonbón. Povedlo se jí nešetrně rozepnout knoflíky saka – zazvonily na podlaze. Jako by jí to nestačilo, tlačila zobák mezi dva knoflíky košile.
„Myfanwy! Necháš ho, to můžu jen já!“ rádoby se na ni zlobil zrovna příchozí Jack.

Doktor přijížděl na plavém koni k dračí sluji. Všechno bylo správně: mnohohlavá saň a přivázaná, vyděšená princezna, jež dobře ví, že bude vysvobozena.
Klidně se díval příšeře do čtyřiceti šesti očí a pověděl jí cosi v dračí řeči, načež roztáhla křídla a odletěla. Sonickým šroubovákem zbavil princeznu pout a vytáhl ji za sedlo.
Princezna přišla o představy hrdinů v lesknoucí se zbroji na bílých koních, kteří za doprovodu cákání krve vysvobozují spanilé panny.
Trochu nakvašeně, pro nedodržení scénáře, se zeptala: „O ruku mne nepožádáš?“
„Ne, ale společnice by se mi hodila. Máš ráda hvězdy? Jsem Doktor z TARDIS.“ představil se.

Hladovému Mugenovi se do cesty nestav. Tak zní staré pořekadlo. Povím vám, jak vzniklo.
Žil kdysi samuraj jménem Mugen drsný a drzý chlapík – také trochu grázlík. Katanu velice rád vytahoval proti všemu, nelibému jeho zraku. Jednou potkal samuraje, co se tvářil, že snad jej převyšuje. Kvůli dívce shodli se však, že souboj smrtí končící, pro samuraje po slunečnicích vonící, odloží. Netušili, co je čeká. Hlad, únava a žádná sláva, ale mnoho zkušeností. Mugen už psát a číst umí. Graffiti ho také baví, místo meče štětec hladí. Dílo hladového umělce, barvu nedobrovolně uvolnila slepice, skví se na zdi dodnes nápis SLEPICE.

Bývaly doby, kdy jsem začínal koncem.
„Nemůžeme být spolu, protože jednoho dne zemřeš a já ne.“
Byly doby, kdy jiní mluvili o konci.
„Jednoho dne mi přijdeš na pohřeb a budeš vypadat stejně jako, když jsi byl na mámině.“
Přišly doby, kdy jsem se s tím skoro smířil.
„Takže jednoho dne mě uvidíš umírat na stáří. A budeš pokračovat. Měli bychom ten čas co nejlépe využít.“
Je možné po tolika koncích myslet na přítomnost? Který konec bude poslední? Prožil jsem mnoho životů. Poznal mnoho světů. Potkal mnoho výjimečných osobností, stojí za to začínat.
„Tohle je začátek, proč mluvíš o konci?“