Star Trek

Tlačenka na nejvyšších místech!
Podle našich informací kapitán Jean-Luc Picard (63 let), diplomat a vyjednavač, dostal loď Enterplise darem od doktorky Beverly Crusher (44 let). Tato souložnice svými vnady admiralitu přesvědčila, že Picard dostane kapitánské velení. Jak snadno zapomněli, že zničil loď Stargrázel, že byl souzen!
Doktorku si navíc zaměstnal přímo na lodi a není vyloučeno, že s ní spí!
Loď Enterplise je přitom nejmodernější technologický unikát, který by určitě neměl patřit do rukou takového chlípníka!
Federace, kam to kráčíš!
Zeptali jsme se veřejnosti:

Urgaar, Klingon, 43 let: "Uagragrarara!"
Gita Chlebová, člověk, 82 let: "Já bych všechny ty lodě zakázala!"

He slowly takes his hand. A breath.
A beat.
Now or never. This is what the adulthood means. This is the price. The risk.
I love you, he thinks. But he can't say it aloud.
But he must do it.
„I know what you feel,“ the other says. He looks at him abruptly. Why, this is a surprise. Or is it, really? Their hands are touching.
„I accept it.“
He accepts it? Does he? But then he realizes – this is all what he can get from him. The acceptance.
It's what their relationship is going to be about.

Další laciná kořist. Tentokrát se stačilo jen správně usmát a už ji měl v náručí.
Kolikátá to byla? Už to ani nedokázal spočítat. Dělalo mu dobře dobývat ženská srdce. Ale přísahal by, že miloval každou z nich. Krátce, zato vášnivě.
Jen jedna duše mu opakovaně nedávala spát. Její blízkost ho rozechvívala, vždy se mu zvýšil tep a nemohl se soustředit na svou práci. Ale tentokrát mu úsměv nestačil.
Musel opatrně.
Ale nemohl si pomoct. Ten hlas a ta vůně...
A vůbec nejhorší to bylo, kdykoliv zaslechl ta důvěrně známá slova: „To je nelogické.“
Pan Spock ho prostě přiváděl k šílenství.

Slunce zapadalo za obzor a nebe se zbarvilo růžovým oparem. Celá scenérie se rozechvěle odrážela v mořské hladině. Racci poletovali oblohou a křičeli.
Jim byl šťastný. Vzal Spocka za ruku, byli sami. Společně kráčeli na boso pláží a mezi nimi panovalo příjemné ticho. Moře líně omývalo pláž, po které pavoukovitě běhali drobní mořští tvorečci, kteří v písku zanechávali své stopy, jež vzápětí smyla voda.
Zastavili se. Spock se dvěma prsty dotkl Jimovy ruky a ten jeho gesto napodobil. Vulkánský polibek.
Kde se jejich prsty dotýkaly, cítil jemné chvění.
Taluhk nash-veh k'dular.
Jimovi ta slova rezonovala v hlavě.
„Já tebe taky.“

Kirk se marně pokoušel usnout. Spock na posteli pár metrů od něj zhluboka oddechoval. Před hodinou se pokoušel meditovat, asi aby našel ztracenou rovnováhu, ale nakonec šel raději spát.
Jim najednou chápal, proč se Spock většinou vyhýbal fyzickému kontaktu. Ať chtěl nebo ne, při doteku se na něj přenášely emoce toho druhého. Když McCoy vyšetřoval Kirka, Jim cítil doktorovy pocity jako záblesky světla. Vnímal jeho starost, strach i vztek.
Otočil se, aby na Spocka viděl. Svrběly ho prsty, jak byl v pokušení se ho dotknout a zjistit...
Raději zaťal ruce v pěst a zavřel oči.
Ale prsty ho stále svrběly.

„Ne tak rychle!“ zahřměl až se stránky DMD zachvěly. „Sunkáč je můj, mám na to i lejstro.“
Zpod buřinky vytáhl roličku papíru a hodil ho právě okusovanému muži v modrém.
„Když dovolíte,“ řekl a Sunkáč zcela konsternován povolil stisk. „Sunkáč Kid je až do uhrazení svého dluhu za stavbu Kačího hnízda majetkem Butche Káčidyho.“
„A můžu si s tebou dělat, co se mi zlíbí, frajere,“ zachechtal se Butch.
Sunkáč ale už na nic nečekal, vytrhl přístroj muži v modrém a vystřelil. Mezi ostatními propukl zmatek. Někdo zařval. Ani se neohlížel, koho a jestli vůbec trefil. Pádil pryč, když v tom...

Muž s dredy však nebyl Sunkáčovým zachráncem. Ďábelsky se zašklebil a olízl si rty.
„Přece bys ho nejedl syrového. Klepni ho, Kryťák nám ho udělá s knedlíkem a se zelím.“
Sunkáč byl v neradostné situaci. Již podruhé tento den se ho chystali upéct! Zaťal ale zobák a rozhodl se prostřílet. A měl čím! Podivná pistole bez hlavně byla takřka na dosah křídla.
Máchl pravou zadní.
„Néééééé, to je skoro pravé hedvábí!“ černý muž se zhroutil v slzách k zemi.
Sunkáč se bleskovým pohybem vrhl na muže se zbraní. Stiskl zobákem zápěstí.
Vtom zazněl výstřel.
Zpoza stromu se vynořil Butch Káčidy.

Triumvirát. Nerozlučná trojka, chcete-li.
Kapitán, první důstojník a on – jako šéflékař byl vždy u všeho. Navíc Jim byl jeho nejlepším přítelem.
Měl sice občas pocit, že je to trochu jednostranné, ale na druhou stranu, jeho konkurentem byl jen zelenokrev– ehm, pan Spock. Ten mu nemohl nabídnout hřejivou náruč sklenky dobré brandy, kterou jinde v galaxii neseženete, protože je nelegální.
Jenže…
„Doktore, postarej se prosím o děti zesnulých kolonistů,“ utrousil k němu Jim bokem, zatímco pohledem hypnotizoval svého prvního důstojníka.
„Jsem doktor, ne chůva–“ nadechoval se McCoy, ale pak zmlkl.
V téhle situaci by stejně byl jen páté kolo u vozu.

Doktor mu poradil, že si má dát inzerát do lodní anonymní seznamky. Jim sice namítal, že jako kapitán by neměl navazovat bližší vztahy s nikým z posádky, ale pravda byla, že byl osamělý. Jeho vulkánský první důstojník byl podle všeho studený čumák. A vidina, že příštích pět let tráví jen s McCoyem a sklenkou brandy...
Nakonec to zkusil.
Hledam partnera na hru sachu, napsal jednoduše.
Když do vyprázdněné společenské místnosti vešel pan Spock, na setinu sekundy přesně, polil Kirka studený pot.
Ale stačila jedna partie šachů a Jim si uvědomil, že to s jeho prvním důstojníkem možná nebude tak hrozné.

Jim se zhluboka nadechl.
Nemusel čekat dlouho. Spockovo obočí vylétlo nahoru v charakteristickém gestu.
“Jime, nejsem si jist, zdali jde o vhodný postup.”
“Ale Spocku,” zašeptal Jim, protože se právě nacházeli na nepřátelské lodi a mohl je záhy někdo objevit, “bude to zábava!”
Spockovo obočí se chystalo každým okamžikem odletět z jeho obličeje.
“Tvá a má definice zábavy se značně liší. Rovněž by se dalo polemizovat, jestli na podobné aktivity nejsme již moc staří.”
“Nikdy,” zašeptal Jim, chytl Spocka za ruku, ignoroval Vulkáncovo zalapání po dechu (které Spock samozřejmě později popře, ale Jim ví lépe) a vtáhl ho za závěs.