DMD č. 2. pro 2. 4. 2013. Téma: Krášlení

Agrafena Ivanovna Světlovová - Grušenka - mladá, krásná, odvážná, dva muže svedla; Kateřina Ivanovna - něžná snoubenka; Nastasja Filipovna - nejkrásnější žena celého Ruska; Aglaja Ivanovna - krásná tělem i duchem; Soňa Marmeladovna - ušlechtilá prostitutka. Štěpán Trofimovič - prudce milující celou širou krásnou Rus; Aljoša - dobrák s krásnou duší, co vše věnoval Bohu.
Proč tolik krásy vkládal autor do svých románů? Proč tolik líčidel, kožešinových rukávků a odvážných slov? Láká snad čtenáře na pohlednou tvář i něžnou duši?
Proč to všechno, když nakonec veškerou krásu zhanobí, zašlape, potupí a nechá na ni zapomenout.
A na závěr všeho zůstává jen Lev Nikolajevič Myškin - nesobecky ušlechtilý, charakterní... idiot.

Rozjařené pobrukování menuetových melodií, shon a šustění látek. Chytal se ples. Zvláště mladší sestry byly naprosto distracted.
"Kitty? Kitty! Půjčíš mi ty modré střevíčky? Tobě se k šatům nehodí!" Lydia prosvištěla pokojem jako uragán.
"Ale...," marně nasazovala Kitty ublížený výraz.
"Prosím! Mezi důstojníky jsou prý nějaké nové tváře...," zasnila se koketa mezi dveřmi, zabavené střevíce za stuhy přehozené přes rameno. "Prý nějaký pan Meadows... a pan John Drabble z Bradfordu. Musíme se seznámit! Protančíme noc!"
Rozpustile vytančila z pokoje, na sobě jen korzet a spodnici. Za dveřmi vrazila do bratránka Collinse. Propukla v smích.
Ten se bude křižovat ještě pozítří!

Nate sledoval chystající se Brendu. Šli ven. Zatím čekal a přemýšlel o sobě…
Když nepočítal občasné zvracení, tak to v práci už jakž takž zvládal. Obdivoval um a vášeň, s jakou Federico svoji práci prováděl. On si s lidmi pohrál k dokonalosti. Byli jeho umělecká díla. Toho David nikdy nedosáhne. I když musel uznat, že jeho brácha je machr. Sám před všemi těmi tekutinami, hadičkami a odpadními kanály vždycky utíkal. Přesto se zdálo, že jisté vlohy zdědil.
Napadlo ho, že si Brenda vybrala špatný odstín stínů. Neseděl jí. To Ricco vždycky…
Sakra! Ona je přece živá a Ricco zkrášluje mrtvoly!

Ležení se pomalu probouzelo. Dvojice zvědů se chystala vyrazit. Seděli na kraji tábořiště a dokončovali své přípravy.
Věděl o sobě, že je nejlepší, nejdrsnější, prostě nej. Vstal o půl hodiny dřív a pečlivě si nanesl maskování na tvář – divoké zelené a černé pruhy. Dokonale splyne s okolím...
Jeho spolubojovník zatím jen schoval své světlé, skoro bílé vlasy pod šedozelený šátek.
„Člověče, udělej s tím něco. Úplně svítíš.“ Zdráhavě, ale přece jen mu nabídl svůj (drahý, drahý!) maskovací set.
Bělovlásek se udiveně podíval na nabízené barvy a dokonale tygrovaného kolegu, sáhl do blízké bahnité louže a přetřel si tvář.
„Nebo tak.“

Stůl byl příliš krátký, aby se na něj ta rozvrzaná katana vešla. Taky byl příliš malý, aby na něj mohla rozložit dva nože vrhací a jeden kuchyňský. Ten byl nejúčinnější, ostří pod silou dokázalo rozpůlit kost. Ještě železný boxer, tu starou rodinnou památku. A nakonec, ovšem… Nůžtičky na manikúru. OSTRÉ.
Arsenál to byl poměrně působivý, když se na něj dívala. Co na tom, že katana nebyla k praktickému použití, symbolický účel plnila dokonale. A navíc to bylo efektní.
K čertu s nájemnými zabijáky, co si člověk neudělá sám…
Usmála se. Odraz v zrcátku jí úsměv oplatil.
Ještě balzám na rty.

Alžbeta sa naklonila ponad okraj vane a prstom skúsila teplotu. Kúpeľ jej chladol, no stále sa jej zdalo, že hladina je príliš nízko.
„Dones ešte jednu,“ prikázala.
Za chrbtom sa jej ozvali vzďaľujúce sa šuchtavé kroky.
Alžbeta sa vyzliekla kým bola sama, a rýchlo vkĺzla do vane. Ani pec v kúte nestačila na to, aby studenú hradnú miestnosť dostatočne vyhriala. Striasalo ju od zimy.
Šuchtavé kroky sa o chvíľu vrátili, sprevádzané plačom, prosbami a útržkami modlitieb.
Krik utíchol. Alžbeta v duchu rátala sekundy.
Kroky sa došuchtali až k vani. Ficko dolial ďalšie vedro čerstvej, voňavej krvi.
Alžbeta si slastne vzdychla.

Nikdy jsi nebyla opravdu krásná, ale uměla jsi odkrývat příběhy.
A to jim stačilo. Nálákali tě na nataženou ruku a květnaté, nanicovatě nafoukané věty. Hýčkali tě, možná i milovali. Pozlatili ti křídla, abys nemohla létat.
Tleskali a smáli se, když jsi jim hladová a unavená tančila celou noc na zátce od vína. Dala jsi jim srdce a oni ho uzamkli do řetězů slov a ukázali každému.
A když už bylo po všem, řezali tvůj pláč a přirovnávali jej ke krůpějím rosy.
Tak si sedni, Múzo, a napiš sama o tom, jak potrhaná a prastará se cítíš.
A potom příběhy zaniknou.

„Maminka řekla, že si s jejími plesovými šaty nesmíme hrát!“
„Nee, maminka řekla, že si je nesmíme oblíkat.“
„Ale zakázala nám nosit její korále!“
„Nee, jen řekla, že jsme na ně moc mladé.“
„Ale používat její šminky vážně nemůžeme!“
„Nee, jen si je nesmíme dávat na obličej, aby nám nevyskočily pupínky.“
„A jóóó.“
Za hodinu se na gauči líně protáhl starý labrador v saténové róbě, přičemž zachrastily perly i drahokamy omotané kolem jeho krku a část duhových stínů z hlavy se otřela o opěradlo pohovky. Otvírání očí slepených řasenkou vzdal už před chvílí.
A v zámku vstupních dveří zašramotil klíč.

„Ahoj, ještě se připravujete?“
„Jo. Já už si potřebuji jenom oholit nohy, ale došel mi krém na holení, který nutně potřebuju. Mám tak citlivou kůži.“
„To já mám zase příšerně suchou pleť. Naštěstí ty zvláčňující krémy vážně pomáhají.“
„To moje pleť… Proboha ne! Podívejte se na to! Pupínek.“
„Klid, to spraví korektor. Jen vybrat správný odstín. Třeba tenhle? Perfektní.“
„Chce někdo lesk na rty? V těch reflektorech pak vypadají větší.“
„Beru! A co broskvová tvářenka?“
„Pro tvůj tón pleti rozhodně ne.“
Vrzly dveře a do šatny nakoukl trenér.
„Co tu ještě děláte, chlapi? Obujte si kopačky a mazejte na hřiště.“

Jsme nejsilnější rasa ve vesmíru. Naše zbraně jsou ta nejničivější věc, která kdy spatřila světlo světa. Naše obrněná těla jsou naprosto nezničitelná. Jakákoliv pošetilá duše, kterou by snad napadlo pokusit se nás zahubit, lehne popelem. Spolu s ní by byla rozdrcena na ten nejjemnější prášek i planeta, kterou ten pošetilec dříve nazýval domovem. Naše mozky jsou tak vyvinuté, že se nevlezou do lebky. Každá forma života je oproti nám jen odporný slintající shluk buněk.
Tak... Proč jsme tak oškliví? A proč s tím někdo něco neudělá? Vždyť by stačilo pár plechovek barev.
Dalek se krátce zamyslel a vykřikl: „ZKRÁŠLIT! ZKRÁŠLIT!“