DMD č. 29. pro 29. 4. 2012. Téma: Otrocká práce

„Takže… Dnes, díky donucení ředitele, jsem svolil dát vám deset minut na to, abyste mi vysvětlili, proč jste tak zabednění trolové a neumíte místo tří tlustočrevů tam dát jen dva?!“ pronesl naštvaně Severus Snape. Chvíli bylo ve sklepení hrobové ticho.
„Goyle?“ „Ehm… Když my nepřečteme z tabule ty vaše instrukce.“ zablekotal hromotlucký zmijozelský.
„Takže je všechna chyba v mém písmu?“
„Ne… Taky ty postupy jsou moc složité.“ přidala se Parkinsonová.
„A navíc… Jak máme nasekat hadí žaludek na přesné kostičky, když se celý roztéká?“ podotkl Longbottom.
Profesor přestal zapisovat po osmdesáté otázce. Povzdechl si… Už nikdy Brumbálovi na toto nekývne.

AN: Je tak krásný den, že se mi nechce psát nic depresivního, takže toto je Bezpochyby Jarní Blbost. A taky jsem trochu (ehm) „očurala“ téma.
„Vážně, není jednoduché mít ve správě takové místo. Ta velká odpovědnost! Pokud je vám svěřena krása, musíte postupovat opatrně a uvážlivě. Protože by se mohlo lehce stát, že ji ztratíte, proklouzne vám mezi prsty. Tupým zacházením, otrockou kameničinou, se z Třpytivých jeskyní stanou obyčejné jámy, jako elfí jeskyně v Temném lese. Tohle není hobití nora, žádné Dno pytle! Musíte si i dobře vybrat, koho sem nastěhujete. Rodina pilných trpaslíků a budou tu druhé Velké Pelouchy.“
Gimli se zahleděl na své posluchače – Legolas při podobných příležitostech vždycky mlčel, ale tentokrát se mu podařilo uzemnit i hobity.
Opravdu výborná řeč, zdá se!

Nespisovné a je tam nějaká ta sprosťárna
Hned první den si řek‘, že jemu nikdo na hlavu srát nebude. By se na to podíval, aby si vo něj kdejakej ňouma votíral boty!
Zkoušeli to.
Nepochodili...
Po měsíci pobytu ve zdejším ubytovacím zařízení bylo jasné, že se pokusí dostat na špici. Nebylo to jen tak. Některý byli vopravdu tvrdý. Naštěstí měl železnou pěst, v rukávu munduru pár fíglů, nůž a postavu obra.
Jenom jeden se mu dostal na kůži dost na to, aby mu zbyla památka, ale na tom nesešlo. Ne, když po tý votrocký robotě hodil nohy nahoru a užíval si titulu.
Sedmtři.
Jak skvěle to znělo…

AN: já chtěla na tohle téma napsat něco příslušně seriózního, ale tenhle dojem to přebil, no...
Varování: jeden vulgarismus
Když přišel, kuchyně byla poseta rudými kapkami. Na lince se stékaly do výhrůžných kaluží a pomalu odkapávaly na zem, lehkým popraškem zdobily dlaždičky a bylo vidět, že pár jich dolétlo až na sporák. Ve dřezu ležel nůž, z nějž odkapávala červená.
V hrozivé předtuše se obrátil a otevřel dveře do pokoje. Seděla tam zhroucená na zemi, ruce potřísněné karmínovou tekutinou, jejíž kapky jí ulpívaly i na stehnech. Když uslyšela, jak přichází, zvedla hlavu a ztrhaným hlasem vykřikla: „Až si příště vymyslíš, že zase chceš do něčeho granátový jabko, narvu ti ho do prdele! Kdo se s tím sakra má loupat?“

Že je rodičovství náročné zaměstnání, se Irena přesvědčovala dnes a denně. Nenápadné podsouvání základních morálních hodnot mrňatům však byla piplačka přímo otrocká.
Například taková láska ke všemu živému. Se zvířátky to ještě šlo, co dvojčata nenašla na statku v Mátře nebo v přilehlém lese, to jim někdo z rodiny ukázal v ZOO... ovšem s kytičkami to bylo horší.
Vysadit hrách je možná bavilo, ale následná péče stejně zůstala na ní. Jen kdyby zralé lusky přes noc záhadně nemizely.
Až později zjistila, že zahrádku potajmu drancoval András v tiché hrůze, že by mu někdo mohl tepelně upravený hrášek podstrčit v jídle.

Pokračování drabble Překvapivé zjištění a Rozptýlení v pracovní době.
Co mě to napadlo spolupracovat zrovna se Severusem Snapeem? Uvažovala Hermiona Grangerová, když míchala lektvar.
Věděla, kdo to je, když o to místo žádala.
Bývalý Smrtijed, bývalý dvojitý agent, bývalý profesor lektvarů v Bradavicích. Bastard, co jí za sedm let nedal V, přestože by si ho mnohokrát zasloužila, ignoroval její znalosti a urážel ji jen proto, že byla kamarádkou chlapce-kterého-nenáviděl.
Muž s minimálními sociálními dovednostmi, sarkasmem místo smyslu pro humor, děsivými nároky, ignorující pracovní dobu a soukromý život svých zaměstnanců, neschopný ocenění odvedené práce. A se sakra pěkným zadkem.
Buď mě zabije on, nebo ten lektvar, který jsem právě zkazila.

Nastlat, zamést, rozdělat pořádný oheň. Zatáhnout závěsy.
Chvilka oddechu, společnost je u večeře.
Nachystat lavorky. Do jejího pokoje spoustu natáčecích papírků.
Stovky a stovky kudrlinek a každej večer znova.
Betsey si otráveně odfrkla.
Kdekteré dámě vydržely lokny i tři dny v kuse, když si je za vlhkého soumraky zakryla šátkem. Tahle slečinka běhala po venku, nejlíp za bouřky, brrr, Bůh chraň, načesaná a prostovlasá. A ještě si to užívala. Tch, prej romantička. A co z toho?
Příště si nebudu vybírat paninku podle věku. Slečna Elinor je sice skoro stará panna, ale aspoň neskotačí v dešti a nenosí účesy jak hraběnka.

Na pustinu se snáší soumrak. Stáda usínají, jen občas zabekne jehně. Oheň poklidně praská, vzduchem se šíří vůně pečeně. Muži se halí do svých plášťů.
„Nic naplat,“ vzdychne Jehuda, „chybí mi v tom česnek, příteli. Jak já bych si dal beránka na česneku!“
„Pravda,“ potvrdí jeho druh, „nic nemůže překonat křehkého beránka s bylinami a česnekem. Ledaže by k němu byla mladá cibulka…“
„Copak cibulka,“ ozve se třetí. „Ale pamatujete na melouny? Na vychlazené sladké voňavé melouny! Co jich v Egyptě bylo!“
Souhlasně pokyvují a s lítostí vzpomínají na hojnost pochoutek, které nechali za zády.
Na otrockou práci už zapomněli.

Věnováno jak fanouškům drsné předlohy, tak věrným čtenářům Extraterrestrial Highway. Budou je znát. A vědět, která bije.
Já ho chápal, jen si nemyslete. Udržet si v tomhle stavu byť jen zdání patřičný Blondieský autority je asi fakt práce pro vraha. Koukal, jako kdyby mu někdo ukradl hračku.
Ovšem jediný, o co Iason Mink momentálně přicházel, byla důstojnost. Jenže Katze a já jsme pořád měli dost zmužilosti, abychom to ignorovali.
"Nechte... toho... ," pokusil se nás odstrčit. Marně.
Odložil jsem šampon a nelítostně zanořil ruce do mokrý blonďatý záplavy.
"Tohle zvládnu sám, když dovolíš," zavrčel.
"Jsi Blondie, tak trp. Katze? Kondicionér."
"Do haj..."
"Něco ti řeknu," zachechtal jsem se škodolibě, "starat se o svýho Blondieho je někdy pěkná otročina..."

Harry seděl v křesle v nebelvírské společenské místnosti, na čele měl mokrý hadr a tvářil se zničeně.
„Co se stalo?“ zeptala se starostlivě Hermiona, která se svalila do křesla vedle s několika objemnými knihami v náručí.
„Umbridgeová mi dala školní trest,“ zamumlal.
„Říkala jsem si, že jsem tě celé odpoledne neviděla. A co ti zadala?“ Hlavou jí proběhly děsivé scénáře školních trestů od tajuplných úkolů v Zapovězeném lese po krocení zdivočelých šotků.
„Bylo to strašné. Musel jsem jí roztřídit ponožky. Bez použití kouzel.“
„To přece nemohlo být tak těžké…“
„Bylo. Každý pár byl trochu jiný, ale všechny do jednoho růžové…“