DMD č. 14. pro 14. 4. 2026. Téma: Nóbl

Takže opravdu vítězství a země jim leží u nohou!

Ten její to dokázal, věřila mu, vždycky věděla, že to dotáhne daleko.

Měla na sobě parádní šaty, honem ušité v salónu Podolské, ano, takové, jaké nosila její předchůdkyně. A kolem krku nezbytnou kožešinu. 

Tak po boku svého chotě vystoupila z auta. Se zatajeným dechem klouzala očima po nádvoří. Božínku, ona, kdysi pouhá služka, bude bydlet jako nějaká královna!

A kolik lidí dostane k obsluze!

Shromážděný personál je zdravil podle nových zvyklostí.

Tu se stalo něco nečekaného. Jedna z žen bezděky pronesla: „Rukulíbám, milostivá paní!“

Soudružka Gottwaldová se ocitla na vrcholu blaha.

Draco Malfoy pocházel z vážené, starobylé kouzelnické a aristokratické rodiny. Dokonale ovládal etiketu a společenský tanec. Díky květomluvě, která mu byla vštěpována od malička, přesně věděl, kolik květin a jaké kdy použít. Někteří by řekli, že je nóbl. On tomu říkal dobré mravy. Po týdnu byl ale zděšen tím, že vůbec nerozumí svým spolužákům.

Přestože se tak Zmijozel navenek tvářil, počet čistokrevných dětí v koleji byl minimální. Nejvíce byly zastoupeny děti smíšeného původu a občas někdo s mudlovskými rodiči. Ti všichni ale používali výrazy a slova, o kterých nikdy neslyšel. Proč je někdo na baterky a co je ta baterka?

Cecil Červíčtvrť Svatý Jan Nóblhóch, řečený Noby, není člověk, kterého byste si spletli s někým nóbl.*

Nezúčastněný pozorovatel by Nobyho odhadl na ten typ člověka, který by prodal vlastní boty, a pak je obratem ukradl zpátky. Byl by to odhad nebývale přesný.

Jenže ti, kteří ví, kdy a proč ulicí u Melasového dolu znělo “vzlétnou k nebi výš”, odhalili něco dalšího.

Že pod nezanedbatelnou vrstvou špíny; pod povahou, která by se dala ohnout za drobný obnos, je něco, co se ohnout nedá.

Ani hrdinské, ani vznešené, ale dobré srdce, a snítka šeříku.

*Ledaže by z toho kápla nějaká ta kačka.

Máti si u zrcadla připevňuje klobouk. Mezi rty si přidržuje pinetku, druhou se snaží zachytit poutko. Jára pozoruje její upracované ruce: nateklé klouby a mozoly rozpraskané do krve, zatvrdlou kůži, do které vrostla hlína z otcových polí. 

Konečně máti spokojeně kývne. Klobouček sedí jak má, šarmantně na stranu a přece důstojně. 

Jára si pamatuje, jak ho kdysi dostala od otce, nóbl klobouček od paní Podolské s úzkou krempou a závojíčkem do čela. 

„Neměla by sis ho brát,“ řekne. „Proč je provokuješ?“

Máti se smutně usměje.

 „To není kvůli nim. To je kvůli mně. Do kostela vždycky v tom nejlepším, chlapče.“

Netvor prolomil vyčarovanou obranu a Trnilama úder odhodil na skalní stěnu. Ještě než padl k zemi, vnořil se do paměti.

Paprsky ozařovaly bohatě vyřezávaný nábytek, drahocenné číše a především Jeho obličej. Usmíval se, očima Trnilama laskavě propátrával.

„Není obvyklé, aby někdo z natolik vznešené rodiny tak tvrdě dřel.“

„Beru své poslání vážně…“ odpověděl tehdy odhodlaně.

„Proto tě něco naučím. Jistě to využiješ…“

A naučil. 

Něco, co nikdo jiný neuměl.

Nechal tělo zhroucené u stěny, cítil jak ho obluda pomalu zraňuje. Vzápětí svou mysl přenesl k Borlanovi. Soustředil se a přemístil své již krvácející tělo k mysli. 

Zamrkal na Borlanova záda.

Je mnoho cest, jak Tě chválit, Pane.

Můžeme se scházet s druhými - někdy s až přehnanou noblesou v nazdobených kostelech, synagogách, mešitách i chrámech, jindy v malých skupinkách kolem společného stolu, někdy pod širým nebem uprostřed hor. Můžeme Ti společně vzdávat díky, zpívat a naslouchat.

Můžeme Tě taky chválit v tichu, s modlitbou na rtech nebo jen v duchu, ve chvíli ztišení, s pokorou a vděčností.

A nebo Tě můžeme chválit životem - každým nádechem a výdechem, každým úderem srdce - naším milováním. To když v každém blízkém i vzdáleném rozpoznáme Tvůj obraz a pochopíme, že pestrost není hříchem, ale Tvým darem.

Jsou velmi honosné, plesy v našem petrohradském domě, plné hudby, tance, smíchu. Plné noblesy a vznešenosti. Sálem víří bohaté róby dam, blýskají se šavle důstojníků, důstojně kráčí pánové v sjurtucích. Křišťálové lustry září, šampaňské teče proudem a vodka je chladná.

Stejně jako moje drahá žena, bílá lilie, obklopená ctiteli, falešně cudná, koketně upejpavá. Ach, kdyby tak to hejno bláznů vědělo, co je zač – studený had, jen místo zubů má jed v klíně.

A já? Pravý partner takové ženy, sám jsem ji tím jedem, nakoupeným v nejhorších brlozích, nakazil.

Jaký jsme krásný pár – zmije a chlívák.

Páni muzikanti, zahrajte nám sólo!

Zakletý skokan vyčkával. Seděl na balvanu, netrpělivě podupával nožkou a vyzývavě prozpěvoval: „Holka nebo kluk, je to vlastně fuk, dýchej zhluboka ať ztratíš trému.” 

Bahno stoupalo. Princ prskal. V rychlém sledu ztratil naději, trému i zábrany.

„Když žehlit, tak se vším všudy!” 

Zavřel oči a bleskově mlasknul.

Zablesklo se. Rákosí sladce zašustilo, k nebi vyletěl gejzír kapek a nad líbajícím se souskokaním se vyklenula duha.

Princ vypoulil oči a lepkavým jazykem ohmatal tvář: „Se požabím. Je ze mě skokan!”

Voda se zvlnila černým stříbrem a romanticky zasyčela: „Epesní páreček! V královském paláci vyšlechtění, samá modrá krev!” 

Na hladině zazářil půlměsíc. 

"Černá je elegantní barva."

"Elegance je mi u prdele, ale jinak pro jednou s nekrošukem souhlasím. Černá je dobrá."

"Pro folk se ale daleko lépe hodí přírodní barvy. Třeba kombinace zelené, žluté a modré je..."

"Na poblití. Černá s červenou, to potřebujeme."

"Červená je příliš agresivní. Jsem pro zlatou. To je barva, která má úroveň. V nejhorším bílá."

"A dost!" přerušil slibně se rozvíjející debatu Felix. "Nebudeme ani přelakovávat auto, ani si pořizovat jednotná trička!"

"Ale reprezentace," zkusil to Walter.

"Není náš problém. Nejdeme dělat módní přehlídku, ale zabít boha," uťal ho Felix a v autě se rozhostilo uražené ticho.

Jsou sošné, krásné, osobité. Nevítají tě jak psi, nezahrnují skákavou láskou. Protáhnou se a pomalu přivřou oči. Víte vy vůbec, že pomalé mrknutí je pro vás to nejvyšší vyznamenání? Že vám tím vaše elegantní hebounká kočka říká „Mám tě ráda“? A proč, když jí  neodpovíte stejně, tedy také pomalým mrknutím, se na vás pohrdavě podívá, seskočí z místa, kde právě zdobila, a odběhne pryč?

Ona se přece nebude bavit s někým, kdo jí ani za mák nerozumí a ona, kráska a noblesa sama, mu nestojí ani za opověď.  Ať jí kouká aspoň nasypat do misky, když už nemá slušné vychování!