DMD č. 14. pro 14. 4. 2026. Téma: Nóbl

Plášť – elegantně vlnivý, punčochy – dokonale zdůrazňující mužná lýtka, krejzl – obzvlášť naškrobený.

Dnes večer ve společnosti zazáří. Hlavně pozor na polévky, omastky a jiná nebezpečí ohrožující běl okruží.

Hned po příchodu zapůsobil. Doslova cítil závistivé i obdivné pohledy slouhů a snad také paní domu.

U stolu ocenil odpovídající úroveň pokrmů a pochoutek. Všeliké pernatce zbavené hávu. Křepelky, kuřata, husy, šneky vítal jako staré známé. Prohodil dostatek předem připravených zábavných bonmotů.

„Á, papoušek à la ústřice!“ nadchl se.

Zbytek společnosti na něj zíral.

„Myslíš tu želvu, příteli?“ zeptal se hostitel.

Nakonec si nemusel žádné bonmoty připravovat. Spolustolovníci se mu řehtali zbytek večera.

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás ve svém depozitáři. Dnes máme velmi horský den, doufám proto, že vám přijde vhod malý výlet mezi antarktické ptactvo. Budeme katalogizovat sbírku vycpaných tučňáků.

Jistě, tučňáci jsou velmi elegantní ptáci. Svůj frak s noblesou vynášejí den co den. Černá a bílá jsou velmi důstojné barvy. Podívejte se zde na tohoto tučňáka uzdičkového, na jeho proužek připomínající motýlka.

Tento pták má jeden zajímavý zvyk. Krade oblázky z okolních hnízd. Jeho rodové jméno Pygoscelis může být odvozeno z latinského scelis, což znamená zločin, krádež. Rovněž může jít o odkaz na způsob pohybu ve významu Opatřený smetákem.

Večerním vzduchem voní špetka útěchy v moři beznaděje.

"Holčičko," František ji obejme tichým hlasem. A vypráví. O dědečkovi, co umřel tehdy na Marii. O babičce, jak jí jeho smrt sebrala zbytek sil. O mámě, která zůstala sama na světě. O protivném naškrobeném oficírovi, co přijel o týden později, než měl, a přesto na ně hleděl svrchu, když jim předával lejstro s pověřením k poručnictví. O dlouhých dnech bez naděje, kdy maminku marně hledal po kopcích. 

Nakonec se smutně usměje.

"Ona se nezlobí, žes vzala chleba, víš. Zlobí se, žes vzala věci do svých rukou a rozhodlas za nás za všechny."

Malcolm pospíchal, do kopce. Na předchozí zastávce nechal měch s vodou a všimnul si toho až příliš pozdě, takže se musel vracet. Teď je sám a snaží se dohnat ty dva.
Jako vždycky.
Cítí roztrpčení.
Vždycky jsem ten, co se stará. Co chrání.
Calum je šlechtic.
Norman bude... ne, je král.
Já jsem rybář.
Vždycky v jiném světě. Na jiné pozici. Přátelství a rovnost dětí nemůžou přežít dospělost. Cítí to v krvi, ty generace, které znají jen podřízenost...
Potřásl hlavou.
Tohle přece vůbec není pravda! O jakých nesmyslech to tady přemýšlím? Dělám si to sám!
Volání.
„Malcolme?“
Počkali na něj.

"Ten grant si rozhodně podej," rázoval vedoucí se Stankou po boku. "Pomůžou ti projektové manažerky. Jsou to sice herdek... dámy, ale vědí, jak žádost sepsat, abys uspěla. No a kdyby ne... nejsme tak chudý ústav, abychom tě nemohli vzít na dohodu. Rozhodně ti zařídíme přijetí do dětské skupiny." Zastavil se. "Tedy dětem, aby nedošlo k omylu." 
Vrazil do zasedačky a zahlaholil: "Vedu posilu. Skoro všichni ji znáte, kdo ne, seznamte se. A máme problém. Zítra dorazí exkurze z ministerstva. Ne vědci, úředníci. Je jim potřeba povědět nějakou pohádku a udělat zábavné odpoledne. Kdo tu chtěl učit?"
Zvedly se dvě ruce.

Zaklínač se ušklíbal, ale to bylo to jediné, co mohl dělat. Zatím co kráčel za kastelánem Haxou, ze zvyku sledoval možné únikové cesty, tajné chodby a jiné hradní vymoženosti.
"Neposloucháš, pane zaklínači."
"Odpusť, pane kasteláne."
"Snažím se tě v rychlosti poučit, jak se chová vznešená třída... jako urozený pán Ravix ze Čtyřrohu musíš..."
Geralt vzdychl. Většina noblesy se stejně chovala hůř než podomci a u některých dvorů by po hostinách měli uklízet spíše vidlemi a lopatami než košťátky a hadry.
"Jsme tady, pane... Ravixi. Královna čeká. Prosím snaž se..."
"Ano, budu nóbl."
"Dokud?"
"Dokud nebude potřeba, abych nebyl," zamumlal zaklínač.
 

Jindřiška přelétla stůl rychlým pohledem. Brambůrky? Sýr? Klobása? To je všechno? 
“Ještě vám můžu nakrájet mrkev,” začervenala se Anna. “Ale já dneska vůbec nestíhála. Musela jsem vydrbat komplet celý apartmán.”
“Budou hosti?“
“Byli. Už odjeli. Přijeli a tvářili se jako největší noblesa. Auťák, že Vaškovi div nevypadly oči, oblečení samé značkové, boty odhadl Vojta na desetitisíce.”
“Aspoň pořádně zaplatili, ne?”
“S placením problém nebyl,” přiznala Anna. “Ale když odjeli… Strašné. Všude svinčík.Ve špinavých botách snad spali, tři skleničky rozbili, zničili varnou konvici, ubrusem vytřeli rozlité víno, a ten záchod byste opravdu nechtěly vidět. Prostě není všechno zlato, co se třpytí.”

Hana Bornová odedávna snila o Paříži. Když se její sny nenadále naplnily, byla okouzlena.

Ovšem salón paní Oloronové… Napoprvé se tam cítila venkovsky a uboze.

Nechala si ušít šaty a trochu té společnosti přivykla.

Ale i když si to naplno nepřiznala, cítila zklamání.

Bohatství, dobrý vkus, vybrané způsoby. Jenže co vylouplo z jejich rozhovorů? Jen prázdné tlachání, drby. 

Společnost u Halánků nebyla zdaleka tak vznešená, přesto se po ní Haně stýskalo.

Utěšovala se myšlenkou, že se v Paříži najdou i jinačí salóny.

Cestou domů přemýšlela o tom, jak si zařídí salón v Praze. A jaká společnost se tam bude scházet.

Niesla sa hrdo, ako dáma z vyššej spoločnosti. Zakaždým, keď jedna z jej štyroch nôh dopadla na spálenú zem, upútala pohľad dakoho z jej druhu. Samci vyzdvihovali jej pôvab hlasným revom, kým samice si šepkali; navonok žiarlivé, ale potajme ju všetky uznávali. Nečudo. V čase honov, keď boli zatlačení do hôr a jaskýň, sa odvážila nebáť. Šla vpred, oživujúc trend ich starých materí. Biele šperky, ktoré jej tancovali okolo krku, voňali teplom a železom. Nóbl darček pre nóbl dračiu dámu.

...

Kdesi v jaskyni sa trhá mäso. Šupinatá tvár veselo zapíska, jeho slečna bude spokojná. Nový trend si nachádza ďalšieho klienta.

Civilizace v galaxii jsou různé. Proplétat se mnoha pravidly a sociálními konstrukty je někdy nejen nadlidský, ale i nadjedijský úkol. Ještěže je tu Com a jeho bezedné studny informací.
Berek listoval notýskem s poznámkami.
"Takže nemluvit, jenom stroze pokývnout hlavou. Tvářit se znuděně."
"Jo."
"Tak zatím to souhlasí s každym nafrněnym panákem, co jsme kdy potkali," řekl Mossi.
"No jo," pročítal poznámky dál poručík, "jenže ti předtím nedávali najevo spokojenost rozbíjením nábytku."
"Prosím?"
"Na konci představení je vhodné u vyšších vrstev rozbít křeslo, na kterém seděli a kousek si ho odnést domů."
"Jako trofej?"
"Lepší než vycpaný hlavy, ne?"
"Jo."