DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

Když se narodil Červenka, udála se v Ledňáčkově životě obrovská změna. Dává nám to jasně najevo už skoro rok. Vlastně nám to dává dost sežrat. Z veselého a zvídavého chlapečka se stala uplakaná, smutná ozvěna. Svoje rodiče Ledňáček trestá tím, že odmítá dělat cokoliv, na čem nám záleží. Přestal jíst, chodit na hřiště, odmítá knížky. Jako rodiče zatínáme zuby a snažíme se, i když nás trpělivosti nikdo nenaučil. Nevím, zda už jsme se nedopustili nevratných chyb. 
Ale před pár dny přišel Ledňáček s jasnýma očima, držel ve svým ručkách knížku a pípnul: "Tatínku, pojď mi číst pohádku."
Tak snad dobrý.

Planeta křičí. Druhy vymírají. Podnebí se mění.

Lidé trpí. Ztrácejí práva, zdraví a životy.

Paradigma se mění. Popíráme to. Zavíráme oči.

Jen proto, že nevíme co dělat. Zmateně tápeme. Nitro nám svírá úzkost, žal a strach.

Problémů přibývá. Máme ještě čas se jim postavit? Nebo už přešla chvíle, kdy nám všechen protekl mezi prsty?

Nevíme. A tak zavíráme oči. Popíráme. Křičíme v nesouhlasu.

Protože změna nás děsí. Nechceme změnu.

My chceme pohádku. Pohádku o tom, že bude líp. Pohádku o tom, že můžeme stále stoupat aniž nám hrozí pád.

Chceme pohádku, ale dostaneme realitu.

A to nás nakonec zlomí.

Zlomí?

"A můj pradědeček vykoval sekeru Johanna Drakobijce, kterou..." vykládal Henrik rodinné historky.

"To je dobrý, teď ještě tu o Karkulce!" uchechtl se Tomáš. Byl to sice skeptik nad skeptiky, občas s tím byl už otravnej, ale Henrik neměl potřebu mu nic dokazovat, takže vztahy ve třídě byly celkem klidné. Zatím.

"A nebo nějakou o elfech. Tady ten novej blonďák Nils je podle Olivera jeden z nich. No není to bl..." nedal si Tomáš stejně pokoj. Zastavily ho až pohledy od Olíka a Petry. 

Henrik se zhluboka nadechl, vydechl a zamumlal cosi o neprovokování. Teplota v místnosti padla na bod mrazu.

„Takže plán,“ rozhlédne se Felix po týmu. „Walter oživí Ferdu. To vyvolá vlnu víry soustředěnou na něj. Bezprizorní božstvo vyrazí ji uzurpovat. Vletí do Ferdy a v tu chvíli: Bum! A je to svatý granát," dodá směrem ke Klaudii. „Jediné, co rozmetá je ten bůh. Zato na takové drobky, že budou neškodné. Walter pak Ferdu nechá jít a máme vyděláno. Prosté. Neprůstřelné.“

Leda v pohádce, napadne Klaudii cynicky. A ještě si vzpomene na otce, který ji s oblibou častoval úslovím „Ješte tu O Sněhurce." když měl pocit, že moc fantaziruje. Ale neřekne nic. Koneckonců, třeba to pro jednou opravdu vyjde.

“Byron, will you read for us again?” asked Hypatia. She and Sarabhai were together with Byron in the Dead City, looking for ancient human books.

“How about this one?” Sarabhai handed him a book titled Bedtime Stories (For Adults). “I think it’s one of their fairy tales books.”

Byron flipped through the pages, and Hypatia could swear that under his red chassis he blushed. “I don’t think it’s fairy tales – not in the sense as we imagine them.”

Sarabhai read through the text, and her eyes widened. “That’s – fascinating.” She looked at Hypatia, “let’s read it together when we’re alone.”

Andromeda sledovala, jak její vnouček usíná. Zpívala mu ukolébavku, kterou zpívala své dceři. Byl tak krásný a klidný, až to bolelo. Zbyl jí jenom on. Chlapec s namodralými vlásky a bledou tvářičkou. 
Občas při pohledu na něj plakala. Zlobila se na Remuse, že ji připravil o její holčičku, zlobila se na Doru, že riskovala život. Pak se zlobila na sebe, že nedokázala pomoci.
Modré oči se doširoka rozevřely. 
"I ty jeden!" usmála se, "že ty chceš zase pohádku? Povím ti pohádku o hrdinech - Nymfadoře Tonksové a Remusi Lupinovi, kteří obětovali život pro lepší svět, ve kterém mužeš žít bez strachu..."

Drobek se vrátil z lesa celý vytřepaný. I po návratu domů se neustále ohlížel vyplašeně přes rameno.

„Co se ti stalo?“ pátral Picek

„Nejsou tu, že ne?“

„Kdo?“

„Skautky! Jsou všude! A chtěj podepisovat knížky!“

„Chudáčku, ta sláva tě začíná zmáhat…“ škádlil dráčka Picek, ale taky mu ho bylo trochu líto. „Pojď sem, lehneš si a povím ti pohádku.“

„Ale nebude to Fanfikce? Nebude tam drak, ani skautky, že ne?“

„Neboj, bude to o malém koťátku, co šlo do lesa a potkalo žábu…“

A tak Picek vyprávěl tu nejneškodnější pohádku o všem roztomilém, co ho napadlo, dokud zmožený drak neusnul…

„Dědečku?  Jak to bylo dál?“ 

Starý král dojatě popotáhl: „Obloha se roztrhla a do mokřadu pršely žáby, úhrnem 10 kusů na m². Hladina zezelenala. Zazněl výkřik. Do jediné hlubiny v dokonalé šipce zajelo dokonalé tělo. Běloskvoucí kůže, vlasy zdobené nejjemnějším žabincem. Princ křepce vyplaval, jako žabka. Oklepal bahno i vodní řasy, spatřil mě a pak…“

Král se odmlčel.

„Pokračuj!“ Obrovské akvárium se zahemžilo další generací pulců. Voda zasyčela, když se naráz připlácli k prosklené stěně, oči přisáté na dědových rtech.

„Sklonil se ke mně, zahleděl se mi do očí a řekl…“

„Ale fujtajbl vespolek, vždyť je to jen obyčejný skokan!“

„Hagrid mi vyprávěl takové pohádky, že je všechno kolem skutečné a že jsem jediná, kdo tomu nevěří,“ svěřovala se Laděnka.
Odpovědělo jí zaražené ticho.
Pak se ozvalo: „Ty jsi nikdy nečetla knížky o Harrym Potterovi?“
„Nečetla. To je ono? Tyhle Bradavice? Svět z toho příběhu? Aha. Takže mám pravdu. Kulisy a herci.“
Ticho se změnilo na užaslé. 
„Ne! Vy vážně věříte, že magie existuje? Uvažujte přece reálně. Všechno se to děje jen ve vašich hlavách!“
Dvanáctihasým sborem, jako kdyby Laděnka řekla nějakou narážku, kterou všichni znají, ticho nadšeně vybuchlo: „ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?!“

"Chceme slyšet pohádku!" vykřikoval dav,
tak přeskočil ohrádku pan řečník — vlkodav. 

Dav nábožně naslouchal, když začal vyprávět, 
o tom, jak se z papundeklu staví lepší svět. 

Vystavěl před jejich zraky vesničku jak Potěmkin
a sliboval, že ty řeči promění i v mužný čin.

Přísahal publiku, že nikdy nelže, 
jen chybou v Matrixu happyend selže. 

Pak se chválil, jak zas hezky oblbl ty bloudy, 
když pozlátko umyl z tlapek a vlez do své boudy. 

Pohádku sdílel pak s celičkým světem, 
aby ji rodiče pustili dětem. 

Lidem se moc líbila, tak zvolili ho zase
tak je znovu u koryta pan politik "Prase."