DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

Je horké letní odpoledne, na lukách se v úhledných řádcích suší otava a nad ní se tetelí horký vzduch. Slunce žhne, že i kobylky přestaly cvrčet, čas zhoustnul a  zastavil se. 

Alžbětě se klíží oči, na záda rozpálená sluncem jí Jára prstem kreslí cestičku.

Opustil sedlák hospůdku, 

zakopl, spadl u plůtku.

Jára ukazováčkem prudce sjede podél páteře až do dolíčku v bedrech.

Jen co se vyškrabal z jámy ven,

upadl znovu za rohem.

Alžbětě zrychlí tep a není to napětím ze sedláčkova údělu.

Ještě několikrát ten chudák spadne a zase se vzchopí jen pro její potěšení.

Než Jára ztratí dech.

Soukromí, ne kariéra.
„Prý nechce být bezdětná manažerka, takže je na pracáku a chce otěhotnět. Vždyť ani nedostane mateřskou.”
Domácnost, ne majetek. 
„Přepsala na toho magora byt.”
Péče, ne sobectví. 
„Nikam nechodí a dělá mu služku.”
Když se budeš upřímně snažit vrátit do své přirozenosti, vrátí se ti plodnost. 
„Nalil jí do hlavy nesmyslné pohádky a ona zcela odmítá přemýšlet.”
Nikdy ti doopravdy neublížím.
„Měla zas monokl, ale prý ho vyprovokovala.” 
Nikoho jiného nepotřebuješ. 
„Když si zablokovala i mě, jela jsem za ní, ale vůbec mi neotevřela.”
Budu ti vždy oporou. 
„Ten její magor mi pak večer stál pod okny.” 

Kdesi poblíž, nikdo už neví, kde přesně, stávala hora. Lidé se o ni nestarali, měli hodně práce kolem sebe v údolí a málokdo měl čas i chuť si zbůhdarma vyšlapovat a mařit síly, kterých nepřebývalo. Hora tak byla otevřená spíše těm, kdo měli ve společenství zvláštní úlohy, znali byliny, promlouvali s měsícem nebo mrtvými. Kdo na horu vstoupil, do následujícího úplňku se proměnil ve zvíře. Okusil život v cizí kůži a měl čas si rozmyslet, jestli v něm chce pokračovat, nebo se uchýlí zpět k lidství. Vraceli se se záhadným úsměvem, v doprovodu krotké zvěře, která se před vesnicí rozutekla.

"Ach, kapitáne, to je nenadálé překvapení!"
Patricij odložil pero a zadíval se na Karotku.
"Přišel jsem velitele omluvit, pane. Objevily se nějaké nesnáze... rád za něj provedu půlroční hlášení, pane!"
Vetinari se pohodlně opřel v křesle a usmál se.
"Prosím, kapitáne."
"Tedy," Karotka položil na stůl objemný svazek, "podrobně je vše rozepsané zde..."
"Stačí mi stručný výtah, kapitáne."
Karotka si odkašlal a začal.
Patricij mezitím listoval podrobnými výkazy. Když se kapitán zakoktal a přestal, zeptal se:
"Kdopak to sepisoval?"
"Tak... všichni jsme se podíleli..."
Patriciův úsměv se rozšířil.
"Zítra mi přinesete skutečnou zprávu, ano? Ale teď pokračujte s tou pohádkovou."

Edith sa k nej otočila. Volavka len jemne kývla hlávkou.

"Neboj, viem, že by to bola hlúposť," vrátila sa dovnútra. Volavka kráčala za ňou. Akoby sa chcela uistiť, že nespraví inú hlúposť. Až keď vytiahla z knižnice knihu a uvelebila sa na posteľ, pod deku, opäť sa rozplynula.

Z rozprávky do rozprávky, z tejto knihy jej čítala mamka vždy, keď bola chorá. Položila ju vedľa vankúšika, ľahla si a len na ňu hľadela. Akoby tento nepatrný akt mohol niečo zmeniť a zariadiť, že ako v rozprávke, aj teraz sa všetko dobre skončí. 

Na knižku vyliezla myška. 

"Zavedieš ma k nej? "

Byron was moving to a new apartment, and so he had the unpleasant duty of packing all his stuff. He was in the process of setting his books into the moving box; he opened one last drawer, and lifted the book at the bottom.

Read for me, Byron.

The image of Calvin came up suddenly on his mind. Her frame, glittering lightly in the moonlight, playful smile on her lips. In her hands a book, titled Le petit prince.

"Was this a gift from Calvin?" Alcatraz asked softly.

"Yes," Byron's voice was thick with emotion. "It was her favorite book."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa neschováme, keď sem predseda zase mieri. Dobrého zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem, ja vám donesiem. Zajtra príde z Bratislavy kontrola a bude chcieť vedieť, prečo drahý salaš držíme. Čo im poviete?
- Že sa o ovečky sa staráme, žinčicu a oštiepky pripravujeme.
- O Anču sa staráme.
- Tak o tú by ste sa starať nemuseli. Ale dobre. Mne tie rozprávky hovoriť nemusíte, tie bude chcieť kontrola počuť. Tak dúfam, že ich presvedčíte.

V pohádce nepohádce nebyly její postavy spokojeny s tím, jak žijí, a tak požádaly čarodějnici o to, aby vykouzlila pohádku jinou.

Nechala si bohatě zaplatit a zakouzlila, jak chtěly. Všechno usnulo. Po probuzení se nestačily divit.

Vesnice byla ta tam. Náměstí se studnou se proměnilo v mýtinu obklopenou hustým lesem, nad nímž čněl tajemný hrad na skále.

I vydaly se k němu klikatou stezkou a litovaly, že opustily svou pohádku nepohádku. Postavy po úmorné cestě dorazily k velké bráně. Brána se sama otevřela a za ní byl ohromný drak.

Namísto přivítání začal dštít oheň a všechny postavy spálil na uhel.

„Tak a teď ještě vyprávění na dobrou noc, kterou jste tolik chtěli,“ povídá máma Yettinka svých třem yeťáčátkům.

„Za dávných časů, kdy Čumulangmou ještě neprolézali ti hluční a otravní mravenci, kteří na sobě místo chlupů nosí podivné listy různých barev, žil, byl jeden obrovský yetti. Tak to byl náš pradědeček Yeťák. Ten, když zahlaholil, tak spadly tři velké laviny do dalekého údolí dole. Neměl co na práci, tak mátl mravence vytvářením nesmyslných stop.

Tenkrát bylo u nás sněhu tolik, že naši nynější jeskyni nebylo vůbec vidět, sníh sahal daleko nad vchod a byl bílý jako srst jaka. 

Až jednou, když…“

Bylo jednou jedno dráble
a to dráble bylo hráblé
hráběmi i pohrabáčem
předhrabáčem, pohřebáčem
pohřebáčem kapským
kde kapky vody nemají
a žízniví se nenají.
Kapka vody v kapském městě
vyváží se kapkou zlata
co i když byla jedovatá
loučila se královsky.
Tohle dráble, co se náhle
zajíklo a vyprsklo
šlo a nešlo cestou svojí
do chléva kde nepodojí
nepokrávu nepokojná
nepokojná děvečka
co nakojila dědečka
na obraze od Rubense.
To vlci vily vílám věnce,
nakládaly utopence a
vícekrálům hermelíny...
Tak se končí povídání
s první hvězdou za svítání
co slovem, činem byla věrná
duchu Christiana Morgensterna.
Ač jí bylo přehiršal.