DMD č. 11. pro 11. 4. 2026. Téma: My chceme pohádku!

Možná na pohádky věříme všichni. Ten pocit, že jednou přijde den, který bude stejný jako všechny ostatní, a přesto úplně jiný, mě totiž pořád nepouští.

Nebude to dokonalé, ale bude to moje. Pomalé a klidné. Ticho mi konečně přestane vadit a ani ruch mi nebude na obtíž. Protože si vytvořím svět, ve kterém to bude dávat smysl. Vytvořím si svět, ve kterém se bude jednoduše existovat.

A možná to nebude pohádka v pravém slova smyslu, s princem a šťastným životem do skonání světa. Ale bude to to, v co jsem tak dlouho doufala a přála si.

Bude to to moje.

„Zhasnúť Orianna.“

„Ešte chvíľku. Dostaviam brnenie lady Laryndelle...“

„Všetky ostatné deti už isto dávno zhasli.“

„Ok" vzdychla. Vkĺzla do postele. Periny nepríjemne tlačili na tvrdé mramorované telo.

Nebola ako ostatné deti. Otec ju však nerád videl hrať sa v noci. Hľadela teda na tiene na strope. Predstavovala si, že má sny. Alebo kamaráta.

„Vieš nejakú rozprávku, Oneiropante?“

„Mrrr," priadol kocúr. „Dnes som stretol dve zvedavé myši. Chceš počuť ich príbeh?“

"Zožral si ich?"

"Nabudúce."

"Čo v ňom je? V príbehu."

"Sny. Čary. Apokalypsa. Odvaha nenechať svojich priateľov v šachu. A stroje."

"Super! Sú niektoré z nich aspoň trochu ako ja?"

Když na vašeho člověka, bezdůvodně, zaútčí démon, kterého neznáte, a když se dotyčný ubrání, tak spáchá sebevraždu...
Racek se zamyšleně díval na bezvládné tělo.
Pak si k němu přiklekl a spoutal ho.
„Jo,“ pokýval hlavou Vran, „taky jsem na to myslel.“
Někdy byste ho kopli.
Jaká je pravděpodobnost, že zajatec objevil nějaký určitý jed, který působí na démony? A jak ho asi mohl vyzkoušet? A proč by ho s sebou vůbec měl?
Mrtvolu jen hraje.
Ale nemusí tušit, že to vědí.
Jen ať si nalhává, že je oklamal. O to větší může být jeho překvapení.
No, někdy byste Vrana kopli.
 

„My chceme pohádku,“ ozve se z postýlek.

Pousměje se a posadí se mezi ně.

„Dobře,“ řekne tiše.

„Byl jednou jeden princ, který měl velký hrad,“ začne.

„A měl i koně?“ ozve se hned.

„Měl. A byl ten nejrychlejší v celém království.“

Děti spokojeně ztichnou.

„Jednoho dne se princ vydal do lesa, protože zaslechl, že tam žije drak.“

„Velký?“

„Obrovský,“ přikývne.

„Princ ho dlouho hledal, procházel lesem, až ho nakonec našel u skály.“

Hlas se jí ztiší.

„Drak se na něj podíval, otevřel tlamu a…“

Odmlčí se, když uslyší tiché pochrupování.

Děti svírají deky a spí.

Pousměje se.

„Dobrou noc,“ zašeptá. 

„Kto ste? V mojej kuchyni, dome, lese...“

Paulínka otvorila oko. Čučala do dvoch čiernych otvorov. Za nimi zarastený poľovník. 

Zisťovala, či nie je zviazaná, keď ju objali chladné detské ručičky. 

Vyskočila: „Kto a kde ste? Žiadne rozprávky!“

„Tie chceteeeee!“

Vzduchom sa kývala puška a nahé chlapča s vytreštenými očami odskočilo do kúta. 

„Došlo k metamorfóze,“ pohládzal si ostré fúzy chlap. „Fagan bol isto myšou.“ Zaváhal.-„Ty levicou či červenou laňou.“ 

„Netárajte nezmysly!“ puška už na Paulínku nemierila. „Chcem Ratka a líšku?“

„Choleričkaaaa!“ zaznelo z police. 

„Pardon,“ nevšímal si muž hlas. „Som Mudr. Ivan Anatolij Urbar. Promovaný psychológ. Správca lesa Nefauna.“

"Už je čas jít do postýlek," Haydenovo oznámení následovaly hlasité povzdechy a komentáře jako: "To není fér!" a "My chceme pohádku!"

"Dobře, když půjdete hned, přečtu vám pohádku," souhlasil Hayden.

"Já chci ale pohádku od strejdy Ilyi!" řekla Ruby a její sourozenci nadšeně souhlasili. 

Hayden věděl, že Shane s Rozanovem zakládá charitu, ale stejně nechápal, proč ho Shane dneska přivedl. Jeho děti ho ale z nějakého záhadného důvodu milovaly.

Rozanov překvapivě souhlasil, a tak si všechny děti posedaly na koberec a on začal vyprávět: "Ten den šel strejda Scott běhat, ale byl už pěkně starej, takže si šel koupit smoothie-"

Ráno vyrazíš nechutně brzy. Čeká tě dlouhý den. Břehy Loch Lomond mají svou pověst.
Nejdeš tu poprvé.
Lesní cesta pomalu stoupá. Mineš rozcestí, kde se můžeš rozhodnout mezi „high“ a „low“ road. Jdeš tou snazší, horní. Peklo si užiješ později.
Asi po čtyřech kilometrech se cesty opět spojí a začne ochutnávka.
Proplétáš se mezi stromy, překračuješ kořeny, opatrně kladeš nohy na kluzké kameny.
A už zase máš společnost. Dohnal tě Francouz.
„Je to tu obtížné,“ povídá.
„To ještě nic není,“ upozorníš ho, „za Inversnaidem je to horší.“
„Doufám, že je hotel otevřený, chci se tam naobědvat.“
Není.
Nechtěl to slyšet.

"Lve, na co tam pořád čučíš?" táže se Jimram.

"Ale, zabrousil jsem do bulváru, teď tu čtu takovou pohádku. Tedy pohádku pro dospělé."

"Ukaž, já chci taky pohádku," nakukuje mu přes rameno Tadeáš. A vzápětí reaguje:

"To je ale realita."

"To bych tedy netvrdil. Dneska v době AI... Text si může redaktor vymyslet, fotku jde taky vygenerovat."

"Máš pravdu," podpoří Lva Jimram, "dnes můžeš najít všelijakou pohádku nerozeznatelnou od reality."

"Zkrátka, neuvěřím, dokud onu dámu osobně neuvidím. Co říkám neuvidím, neohmatám!" praví Lev.

"Prasáku! Kdyby tě slyšela Scholastika, profackuje tě a nakope ti do zadku," vrací Lva do reality Tadeáš.

Někdy bych chtěla vyprávět náš příběh jako pohádku, i s tím kýčovitým žili šťastně až do smrti. Ale byla by to lež. Kroužili jsme kolem sebe rok a čtvrt jak v nějakém romantickém filmu, oba přesvědčení, že naše city nejsou opětované. Teď jsme spolu, zamilovaní a šťastní, ale to ještě neznamená, že to někdy není těžké.

Někdy si nerozumíme. Někdy mám pocit, že nemáme nic společného, nebo máme naopak společného až moc. Někdy s tebou nechci mluvit.

Nakonec se ale každá bouře přežene a já vím, že líp jsem si vybrat nemohla.

Nepotřebuju pohádkový konec.
Chci naši obyčejnou, nádhernou realitu.

Zvídavé pohledy a zlověstné ticho. Princezna Anna z Arendellu je nesvá. Přednedávnem se jí podařilo vrátit ze světa lidí a všichni se vyptávali, jaké to tam je. Teď je ve společnosti své sestry Elsy, Popelky, zrzavé Meridy a věčně ospalé Růženky.

„Už vám víc neřeknu!“

„Nebuď taková! My chceme pohádku!“ povzbuzuje ji Popelka.

„V tom světě… pohádky nejsou.“

„Žádná magie? Kouzelná zvěř? Otrávené předměty?“ Růženka se probrala.

„Ne… jejich kočáry vrčí a funí a kouří se z nich. Velké hranaté bytosti mluví na mnoho lidí najednou. Bylo to… děsivé!“

„Tak dost,“ utne příval otázek Elsa, „jsme rádi, že jsi zpátky!“