DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

Ležím v posteli. Jediné co mi zbývá je koukání na strop.

Ruce a nohy leží uvolněně podél těla. Vnímám z nich lehký třes, jak se svaly snaží dát najevo jejich vysílení. Nádech, výdech.

Přes strop projede pruh světla. To pod oknem projelo auto.

Bránice a břicho ještě zvládají svojí činnost. Nádech. Výdech

Poslouchám zvuky ptáků za oknem.

Poslední dny, týdny i měsíce byly vyčerpávající. Ale přece, kdo by odolal snaze žití.

Nádech.

Výdech.

Už takhle ležím několik hodin. Ani spát nejde, to bych musel zavřít oči.

Nádech.

Najednou se probouzím. Cítím se líp. Ale takhle vyčerpaně už se cítít nechci.

Vynořila se ze zadních dveří vedoucích na dvůr, kde se věnovala samé jemné práci – vyklepávala ťuklou karoserii, štelovala zrcátka, doplňovala olej. Nepřála si nic jiného než zasednout do křesla s konvicí čaje zvíci sudu.
V rohovém odpočívadle spatřila podezřelé osoby, zhodnotila situaci, spatřivši techniky a zaslechnuvši termíny, jež nezřídka rovněž používala, zaujala stanovisko. Znala názor rodu a (byť rebelantka) tušila potenciál nebezpečí.
„Co tu probíráte?“ vklínila se na sofa mezi zapáleného lýtkonoše a dceru manžela svého muže, aktuálně hořících lící.
„Madam...“
Zarazila ho v tokání i v letu.
„Mladý muži, mohl byste si o kousek odsednout? Narušujete krapánek naše hranice.“

Mistrovství světa v teleportu právě nabíralo na obrátkách, když v tu reprezentant Jihoafrické republiky zmizel.
A už se neobjevil.
Po pár sekundách porota prohlásila jeho pokus za neplatný a diskvalifikovala ho. Pravděpodobně proskočil mimo výseč. Mezitím proběhly kvalifikační pokusy Chorvatska a Kanady, když se najednou Jihoafričan objevil udýchaný na startovní čáře. “Pane bože, ONI existují!... Emzáci! Já je viděl!”
Ochranka záhy účastníka vyvedla. Vědecky bylo potvrzeno, že není možné proskočit hranici 10 kilometrů, natož překonat gravitační pásmo Země.
Cambridgeští vědci ještě přeměřili reprezentantův biofyzický teleportační potenciál, ale když laboratorní screening nic neobvyklého neodhalil, byl Jared O´Coen hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Prý u tramvajáka existuje jakási pětiletá hranice, po jejímž překročení se buď definitivně zblázní, anebo dosáhne zenového stavu.
Jsou to dva týdny, co Hubert dorazil na výpravnu s rozbitou hlavou, nadýchal 0,9 promile a pak se zamknul na záchodě, odkud ho museli vylámat. Domů odjížděl na koloběžce a s paragrafem.
V lednu to bylo pět let, co nastoupil.
Jeho šílenství nastupovalo pozvolna, plíživě. Výše popsanému incidentu předcházela řada podivných excesů, například vysvlékání do půl těla a posilování s tágem, močení do pískovačů nebo seskoky ze střechy sociálního zázemí v obratišti Kotlářka.

Letos je to pátý rok, co řídím tramvaj!

Když se nemusíte starat o administrativu, hned jdou věci lépe od ruky. Jestřáb si ale dnešek neužíval. Opravdu neměl rád určitý typ zločinů. Chlapy, kteří se takhle chovali k ženským, by střílel na potkání.
Nebo hůř.
Jasně čitelné stopy v měkké blátivé půdě opustily hlavní cestu a zamířily pěšinkou do hor.
Tam? Je blbej, nebo ztracenej?
Asi spíš ztracený. Stopy jsou čerstvé. O pronásledovateli už očividně ví.
Myslí si, že ho v kopcích ztratí.
V kopcích ale ztratí něco jiného.
V Jestřábově srdci se rozlil provinilé teplo. Zažene toho parchanta ještě o kousek dál. Tam začíná Zóna.
Ušetří holkám papírování.

Zdálo se, že těch mezí už v životě překonal dost.
Úskokem získané prvorozenství.
Útěk s ujištěním požehnání.
Služba odměněná podvodem.
Odměna, získaná téměř lstí.
Boj o život a požehnání, vykoupený zchromlou nohou a změněným jménem.
Návrat přinášející konečně smíření a pokoj.
Smlouva, porušená pomstychtivostí.
Láska přetržená ztrátou.
A přesto, ve svém stáří, stanul na té poslední.
Zázračné shledání, ve které už nedoufal.
Sestupuje z vozu, aby padnul kolem krku tomu, kterého už dávno pochoval.
Země nezaslíbená, životodárná, držící se od nich dál kvůli opovržení.
Posledním dechem žádá "vezměte s sebou mé kosti, až budete tu hranici překračovat na cestě zpět".

Jim se znovu ocitl na hranici mezi životem a smrtí.

Tentokrát to nebyla jeho vina! Jen flirtoval s mimozemskou princeznou. A než se stačil vzpamatovat, utíkal o život.

McCoyovi to přišlo nesmírně vtipné.

Spockovi nikoliv.

Když s ním Spock týden nemluvil, Jim to vzdal.

"Tak to řekni," vybídl Spocka, když osaměli ve výtahu. "Zlobíš se na mě."

"Nikoliv."

"Ta princezna si začala!" hájil se Jim.

"Nemám zájem slyšet o vašich románcích, kapitáne." Probodl ho Spock vražedným pohledem.

Počkat... Spock na mě žárlí?

"Spocku, ty žárlíš?"

Spock zezelenal. Zavrtěl hlavou.

Jim se usmál.

"To nevadí. Stejně tě mám ze všech nejradši."

"Pojďte," ukazoval Zetko na sotva znatelnou cestičku mezi skalami.
Na jednonohého otrapu se pohyboval rychle.
Káčko do mě strčil, abych šel před ním.
"No teda," zaúpěl jsem. Z toho smradu nemytého těla se mi zvedal žaludek.
"Už je to jen kousek," pospíchal Zetko.
Před námi se rozprostřela podivná pableskující kupole. Jemný bílý prášek se vznášel ve vzduchu a jak se otíral o neviditelné silové pole, blýskal se.
"Páni," uniklo nám z úst oběma najednou.
"Jsme na hranici normálnosti pánové. Tajná experimentální laboratoř, kde vyvíjí zbraně proti elektrostvůrám." Špinavá ruka ukazovala kamsi do kopule. Měl jsem tisíc chutí ji zlíbat vděkem.

Horko. Hrubá kůra a třísky, zarývající se do bosých nohou. Tolik tváří kolem. A ten křik. Prodírající se až do jejího nitra a trhající její orgány na kousíčky.
Plameny olizují holé maso. Ruce přivázané k vysokému kůlu. A ten neustávající křik. Chce si zacpat uši. Chce ten děsivý zvuk zastavit. Neuvědomuje si však, že ten křik je její.

Gita se poplašeně posadila. Snažila se popadnout dech. Celé tělo měla v jednom ohni. Ten sen se zdál tak živý. Skutečný. Podívala se na vedlejší stranu místnosti, ale Di pokojně spala dál. Gita však věděla, že už neusne. Už se tam nevrátí.

„Na hranici! Na hranici s nimi!“
Nenávist zfanatizovaného davu budí úžas i hrůzu. Kde se to v těch lidech, dají-li se ještě nazvat lidmi, jenom bere?
„Na hranici!“
Je jich hodně. Některé mladé, některé hodně staré. Čím se provinily? Jak si vysloužily takovou nenávist? Proč musí jít na smrt, navždy zmizet?
Je proviněním vnitřní krása každé u nich? Mají snad krutí soudci strach, že by svými myšlenkami narušily nastolený řád, že by snad v lidech probouzely kacířské myšlenky? Že by svými slovy mohly byť nechtěně vyvolat pochybnosti o jediné pravdě?
V žáru ohně smutně umírají. Za myšlenky, za autory. Knihy.