DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

Stojí na samé hranici Rubové země. Ještě krok a prošla by vnitřní sítí. Ona ho ale neudělá. Fascinovaně přejíždí prsty po povrchu vodní stěny a snaží se nahmátnout... něco. Síť ještě nikdy nikdo neviděl, necítil, nevnímal. Jméno jí dali první obchodníci, kteří si Rubovou zemí zkracovali dlouhou cestu od moře k hlavnímu městu. Kdysi dávno sem přijeli učenci, poslal je sám král, aby síť našli a prozkoumali. Odjeli s nepořízenou. Jitka soustředěně přivírá oči. Že by? Ale ne, to jen příliš zatlačila a špičkami prstů se dostala skrz. Povzdychne si. Další neúspěch – ale jednou, jednou tu skutečnou magickou hranici najde!

Toho podvečera dorazili ke starému rybníku lidé. Chovali se hlučně, vůbec si nevšimli, jak příroda v jejich přítomnosti utichla. Písně jim nazpíval jakýsi nepříjemný mechanický hlas, zpěv ptáků je nezajímal.
Ledňáčci seděli na větví vrby, a kdyby to uměli, jistojistě by se mračili. Společnost jim dělal kos, přespolní návštěvník, který se objevil spolu s lidmi.
"Co to dělají?" tázala se Maminka.
"Nejsem si jist, zda je to pilnik, nebo táborák," zapěl kos.
Chvíli znalecky pozoroval. Když vyšlehly první plameny, pokýval.
"Táborák je to. Ale běžně se na něm připravuje jídlo. Té věci v ohni moc nerozumím."
Ledňáčkové nechápavě zavrtěli hlavami.

Karol sedel vo vani plnej teplej vody a sledoval, ako sa sfarbuje dočervena. V ľavej ruke držal žiletku. Pokúsil sa ju chytiť pravou rukou, ale tá ho už neposlúchala. Nevadí, nemusí byť všetko symetrické. Veď aj prechod, na ktorý sa chystal, nie je symetrický. Jedným smerom sa dá tá tenká hranica prekročiť tak jednoducho, ale opačným smerom to nejde. Cítil, že sa k nej blíži. Väčšina ľudí ju prekročiť nechcela, ale on je jedným z tých, ktorí si to zvolili dobrovoľne. A rozhodol by sa tak znova. Našťastie už nebude musieť. Nikdy nebude nič musieť. Pre istotu pridal ďalší zárez.

Esciel našla Geriána, jak sedí za domem a hraje si s náhrdelníkem se stříbrným stromem.
„Myslíš, že za ta zmizení může něco… co se pohybuje na hranici našeho chápání?“ zeptal se tiše.
Ani se nechtěla domýšlet, co by to znamenalo pro Laola. „Věk hrdinů je dávno za námi. Příšery už naši zem nebrázdí.“
„A co Běsi? Ty jsi tam před čtyřmi lety nebyla… Neumíš si představit, jaké je to stát proti něčemu takovému.“
Stiskla mu ruku. „Pokud Laola sebralo něco nadpřirozeného, tak na tu hranici chápání dojdu a přivedu ho zpátky. Ať si mě to, co tam žije, zkusí zastavit.“

Byl krásný letní den. Byť za to byla ráda, moc jí to neulevovalo. Seděla na lavici a klepaly se jí nervozitou nohy. Chvíli jí byla zima, pak zase vedro. Potila se jako blázen. Promočené kapesníčky zmuchlané v rukou. A samozřejmě se jí chtělo strašně na velkou.

„Přpravená?“
„Ne.“
„Chceš vodu?“
„Aby se mi ještě chtělo navíc čůrat?!... A nebo jo, prosím.“
„Ok, hned jsem zpět. To zvládneš, budu celou dobu s tebou,“ uklidňoval Lucii manžel.

Byla to věčnost, co byla Lucie naposledy v zahraničí. Hrozně se těšila. Ale její strach z létání se za ta léta uzavření snad ještě zhoršil.

Opalovala se. Na obloze nebyl jediný mráček a na její terase s bazénem bylo tak příjemné horko.
Milovala to tu. Její dům, neustále hezké počasí, žádné povinnosti i malé deštníčky v koktejlech. Chtěla, aby tak žila doopravdy.
Jenže…
„Jsem na hranici svých sil,“ zašeptala sama pro sebe.
A doopravdy otevřela oči.
Probudila se v malé místnosti, na stole měla odloženou nedojedenou tubu s kaší s příchutí masa. Žádná okna a proklatě nízký strop. Když byla malá představovala si, co bude v budoucnosti. Teď ví, že to stojí za prd. Nesnášela to tu.
Měla jenom jedno místo, kam se ráda vracela.

Magie byla svébytnou, nebezpečnou, v podstatě špinavou silou. Muselo se s ní zacházet obezřetně, neboť měla potenciál dovést člověka na hranici příčetnosti. Nebo, což bylo snad ještě horší, za hranici toho, kdy zůstával dobrým člověkem. Možná až na hranici toho, kdy vůbec zůstával člověkem.
Aby čaroděje vnitřně nesežehla, bylo třeba udržovat určitou životosprávu. Vnitřně se čistit. K tomu užívali lidé znalí jeden ze svých dvou nadměrně vyvinutých smyslů a hlavně krásu, jíž svět přetékal. Danielovým primárním smyslem byl sluch. K čištění životní energie mu pak přímo sloužila hudba. Nejraději měl varhany, ovšem klavír či housle mu dělaly stejně dobrou službu.

Po několika dnech na Anataresu Viola pochopila, že stojí před rozhodnutím. Neměla sice možnost svatbu odvolat. Měla se však rozhodnout, zda se bude snažit vycházet se svým tchánem, nebo se pokusí získat náklonost svého budoucího muže.

Ne, že by bylo rozhodování tak těžké. Budoucí tchán jí vůbec nepřirostl k srdci. Přesto však nechtěla proti němu vystoupit.

Stála na hranici mezi dvěma muži a nakonec to byl třetí, který za ní rozhodl.

Byla v dětském pokoji a sledovala chlapce hrát si. Ve chvíli, kdy se zvedl a udělal první krůčky směrem k ní, se rozhodla.

Samuelovi matku odehnali. Ona ji nahradí!

"Helemese, kdopak je tady. Nějak sis přivstal, fašoune!"

"Nevíš, že do sedmi nesmíš vystrčit čumák z baráku?!"

"Jestlipak sis stihnul umejt ksicht?"

"Depak, hoši, árijci se nemejou, ty sou čistý vod přírody!"

"Spíš maj na rukách tolik špíny, že by to ze sebe nesmyli ani do soudnýho dne."

"Ale zkusit to můžem. Když ho pořádně namočíme, třeba to pustí."

"Ale, ale, snad sis neloknul, hošánku?"

"Měl bys nám bejt vděčnej. Teďkonc ti už nemůžou nadávat, že máš hubu nevymáchanou!"

"Máš stěstí, že jsme dneska v dobrý náladě. Ještě jednou tě načapáme a porajzuješ přes hranici."

"Nebo rovnou k pekelný bráně!"

Po obloze se valí tmavý mrak a směs ledu a deště mě štípe do tváře. Nad dalším údolím ale jako by oblak přetnul obří meč. Slunce otvírá víčka květin.

Ležím na pláži z černých oblázků. Za mnou se tyčí hora, odkud se prý dá sestoupit do středu Země. Vlny přesýpají kameny. Na chvíli se objeví černý hřbet velryby. Ten klid mě uspává. O kus dál leží zrezavělé pláty vraku.

Někdy, když člověk zakopne na lávovém poli, ještě zahlédne bledou ruku, která se stáhne pod zem.

Sopky shrbené pod ledem. Náraz beraních hlav dvou světadílů.

Místo na hranici. Doslova s vykřičníkem!