DMD č. 13. pro 13. 4. 2022. Téma: Na hranici!

"Pane Hus, opatrně s těmi spřežkami. To už je maličko na hraně," varuje kolega z univerzity.

"Pane Hus, opatrně s tou kritikou mravů. To už je trochu na hraně," varuje rektor.

"Pane Hus, opatrně s tou kritikou odpustků. To už je docela na hraně," varuje opat.

"Pane Hus, opatrně s tou kritikou církve. To už je vážně na hraně," varuje královna Žofie

"Pane Hus, opatrně s tím kecáním mi do koncilu. A že neodvoláte? To je skoro za hranou" varuje císař Zikmund.

"Pane Hus, my Vám říkali opatrně. Kate, chystej dřevo, tohle už je na hranici," kroutí prelát smutně hlavou.

Jediné, co ho drží na nohou, byl kůl, ke kterému ho připoutali.
Zradil si lidstvo, řekli mu, a tak si zasloužíš tu nejhorší smrt. Zradil si lidstvo, a proto to bude Cylon, kdo podpálí hranici.
Čeká, až se zvedne dým, který by mu vzal vědomí. Místo toho mu plameny šplhají po nohou, propalují se ke kostem…
Dokud nezačne křičet.

Dokud se neprobudí zpátky na Galaktice. Pořád ještě cítí spáleninu, a pravá noha ho bolí až k zbláznění, ale Louis mu drží na čele obklad a dívá se na něj ustaranýma očima a vlastně…
"To nic," zašeptá ochraptěle: "jenom zlý sen."

Připadal si trochu neskutečně, jak tak shlížel na hranici pod sebou, zároveň však vnímal hluboký pokoj. Všechny ty, kdo s ním šli na smrt, stačil ještě pokřtít. A vlastně, Pane, bych si žádnou jinou smrt nevybral.
*
Prostříhal se oběma ploty, ale netušil, že nedaleko je hlídka se dvěma psy. Dostihli ho dvaadvacet metrů od hranice. Zbývaly mu sotva tři hodiny života. Takovou smrt bych si nikdy nevybral.
*
Věděl, že tohle je poslední šance. Že stojí na hranici, a jakmile ji překročí, nebude už pro něj cesty zpět. Hleděl mu do tváře a zadoufal, že on snad… Ježíši, pamatuj na mě…

Sám s lehkostí, jako když pampeliška svléká chmýří, překročiv hranici, za níž již zločincem (nebo minimálně správním delikventem), viděl Vilém náhle své bližní ve svitu svíce vosku černého: má-li vdova Šťastná-Neduha alibi jak hrom, které od kosti smrdí pojistkou smrti (kdyby aspoň s jedním z milenců, jež dle manžela střídala jak spodní prádlo!), a konečně též motiv (Neduha úlohu zmizíku superpotkana už sehrál), pak nabíledni, že vinna.
Ale – domýšlí Vilém na hraně propasti – pak nejen ona, ale i program Dahua Serpense, který ji k strašlivému činu dovedl.
Každý pokus o nebe bez Boha, uzavírá zoufale, zkazí lidi. Oni i je.

Projíždíme úzkou stezkou, les za námi se zavírá do neprostupného houští. Meda a pes běží před námi.
„Začínám se těch jejích schopností bát,“ řeknu. „Jsou tak… nepochopitelné! Každý strážce má nějaké nadání, ale ona? Dokáže cokoli, co si zamane! Přitom je tolik zranitelná, neumí se bránit. Už jsi se s tím setkal?“
„Ano.“
Ten tón se mi nelíbí. Otočím se.
„V obou případech v pubertě většina schopností vymizela.“
„Ne!“
„Něco jí zůstane, neboj. Neupínej se na ni. Předpokládám, že zítra dorazíme na hranici českého království. Naši o nás ví. Předáme ji a pojedeme dál. Nemáme čas, armádu máme v patách.“

„Konečně,“ zachraptěl Severus do prázdné místnosti jen proto, aby slyšel svůj hlas. Jed z jeho těla už ustoupil a zranění na krku se zahojilo natolik, že mohl zase mluvit. Spíš chrčet a chraptět, zašklebil se v duchu, ale důležité bylo, že dokázal vydat alespoň nějaký zvuk. A to ho vedlo k otázce, co teď bude dělat s Potterem.

Až do dneška se mohl tvářit, že ho Potter navštěvuje i přes jeho nesouhlas. Ale teď…

Povzdechl si. Narazili na hranici a Severus netušil, co má dělat dál. Nechat Pottera tu pomyslnou čáru překročit, nebo ho tryskem poslat zpátky tam, odkud přišel?

Naše dítě se vyvíjí tak nějak skokově. Něco zvládne, pak ho to nezajímá a už se to dělat neobtěžuje. To už umím, matko. A pak jsou tu situace, kdy se pohybuje na hranici nemožného.
Když už si říkáte, že se nutně muselo dalším akrobatickým kouskem zabít, a přitom mu vůbec nic není. Když se nějakým záhadným způsobem dostane pro to, co jste uklidili tak daleko/vysoko, že vy sami na to nedosáhnete! Kdy se z ječící bánší najednou promění v nejsladší dítě na světě. Když si vyndá pindíka z pleny, a pak ječí, že se počůral.
Já jsem ovšem za hranicí.

Horizont událostí je plocha v časoprostoru tvořící hranici, za kterou události nemohou ovlivnit pozorovatele.
A nebo taky hranice okolo černé díry, která pro pozorovatele vymezuje oblast, z níž nemůže uniknout žádné elektromagnetické záření, totiž světlo. Rovněž hranice, zpoza které neunikne z dosahu černé díry žádná hmota. Časové tunely ji tedy obyčejně míjí v uctivé vzdálenosti.
Existuje však tunel, který vede skrz tuto hranici. Je to tunel nebezpečný a nestabilní. Nikdy není jisté, kde se z něho člověk vynoří. Většina soudných chodců časem se mu proto vyhne.
Oba kantoři však pod vedením Vraspíra mířili právě sem. Na hranici. Vraspír si pískal.

"To byl teda nápad!" nadával Jiří. "Koho napadlo, nechat se od nich naučit svazování tak, že oni svážou nás!"
"Tebe!" zpražila ho Anežka. "Nebýt tohohle nápadu, my bychom už byli na hranici Oldřichova území, roucho Evino v bezpečí, a vojáci by nebyli na cestě pro odměnu za naše zajmutí!"
"Svazovat sice umí, ale chytří nejsou!" utěšoval Adam. "Vždyť vám nechali nože!"
"Skvělé! Mně k němu přivázali ruku!" nadchnul se pro útěk Jiří.
...
"A teď rychle pryč!" strhl si Adam zbytky provazu rukou. "Budeme to muset vzít temným lesem."
"Dobře, hlavně ať jsme v bezpečí před Oldřichem. Jeho matka už čeká."

Bába uřkávala jako o život, a my namydlenější kulového blesku; koberce čekající na klepadle na další ránu. První schytal Adam, spadl z kola a nadvakrát si zlomil ruku, co jabka trhala; Šimon dostal zánět mozkových blan za nápad překročit všechny meze a vlézt do zakázané zahrady; Davida bolí již týden břicho, že se tak cpal.
Já čekám šlehu do vazu, po mých zádech lezli kluci na strom!
Bezmoc bez hranic? Než zdechnout jako podsvinče raději beru cizí osud do vlastních rukou!

Chatrč hoří, dveře zaklíněny, čarodějnice křičí, špunty v uších chrání!
Jdi se bodnout, když už to máš za pár…