DMD č. 2. pro 2. 4. 2022. Téma: Křížový výslech

"Někde to tu přece musí být!" řekl Jožo Dokopy.
"Já nevím," vzdychl pan Vidlák.
"Vzpomeň si, kam si to dal!" řekl Kudrnáč.
"No tak, nezdržuj!" řekl Soudce.
"Vážně byste si měl vzpomenout," podotkla lady Hermiona.
"No tak, už víš?" naléhal Sidney.
Pokrytecká parta naslouchala s neutuchajícím zájmem.
Rozhovor, či spíše monolog, pokračoval v podobném duchu. Jednotlivé věty byly odděleny malými pauzami, jak v těle Ondry Dokopyho přebírala vládu ta která osoba. Ano, Ondra Dokopy byl člověk, který pohostinně poskytoval svoje tělo sedmi myslím. Kde byla ta jeho, vědí bohové. Ale těch sedm úspěšně zvládalo komickou operu, hádku i křížový výslech.

Dopoledne pročíslo nelítostné vyzvánění telefonu. Andrew se probral z kómatu a po chvíli váhání zvedl sluchátko.
„Haló?" zeptal se rozespale.
„Ahoj Andy, doufám, že jsem tě nevzbudil." zahlaholil Charles.
„Hm," zamručel neurčitě Andrew.
„To jsem moc rád. Neodepsal jsi mi na dopis. Jen jsem chtěl vědět, jak se máš?"
„Dobře."
„To rád slyším. A co říkáš na moji nabídku? Nebylo by to na dlouho."
Nicky, který se probral a došlo mu kdo volá, vytrhl milenci sluchátko a pronesl své oblíbené slovo: „Hovno!" a natáhl se přes Andrewa, aby vrátil sluchátko zpátky na vidlici.
„Na žádné elekrošoky tě brácha posílat nebude!"

Rodinný nákup je hotov. Pankrác se trhá od zbytku rodiny a nenápadně Zdiradovi sděluje, že míří do blízkého květinářství. Neboť je pamětliv výročí seznámení s Jenovéfou.
Vyšed zpět s růží, je hned tázán zvědavým Zdiradem, pro koho kytka bude.
"Můžeš hádat."
"Pro maminku?"
"Ano!"
"Já myslel, že pro nějakou tajnou ctitelku."
"Zdirádku, kdybych nějakou takovou hypoteticky, zdůrazňuji hypoteticky, měl, choval bych se mnohem, mnohem konspirativněji. A nekupoval jí kytku v okamžiku, kdy mám za zády manželku a zvědavého synka k tomu. Protože tito by mě ihned podrobili křížovému výslechu," odvětí Pankrác právě včas, než se do doslechu dostane i Jenovéfa.

"Já vážně nevím, vzácní pánové!" opakoval zoufale vesničan.
TK-3336 pohlédl na seržanta TK-1891. Civilistu vyslýchali už asi dvě hodiny a jediné, co jim byl schopen sdělit, bylo k ničemu.
"Napomáháním Rebelům se dopouštíš zrady na Impériu!" zachrčel elektronicky upravený seržantův hlas.
"Ale vzácní pánové..."
"Kam jeli?!" naléhal TK-3336.
"Já opravdu..."
"Zatajováním informací si to zhoršuješ!"
Vesničan vykvíkl a pokusil se ustoupit. Narazil do TK-7865. Ten do něj šťouchl blasterem.
"Kam jeli!!?"
Vesničan omdlel.
"Zřejmě opravdu nic neví," řekl TK-7865.
"Jedeme."

Až když se na cestě usadil prach, vesničan otevřel oči a vstal.
"To víš, já vám tak budu něco prozrazovat."

Veliký správce Judeje Pilát Pontský s bolestivým výrazem ve tváři seděl na konci dlouhého stolu. Čekal na svůj poslední soud. Římský prokurátor celý život trpěl nevyléčitelnou, příšernou bolestí hlavy. Ten jediný, který mu od bolesti dokázal ulevit, seděl na druhé straně a pokojně se usmíval. Ješua Nazaretský.
Na straně soudců seděly také dvě další neméně důležité osoby: Anděl a Ďábel. Seděli naproti sobě u kratšího stolu po Ješuově straně.
Stolem byl kříž. Kříž, který si Ješua odnesl na svých zádech poté, co ho Pilát nechal ukřižovat.
Začal Křížový výslech.

Soud však záhy vynesl rozsudek: Pilát Pontský se konečně dočkal Odpuštění.

Elladan podupával nohou pořád rychleji. Kolem nové jezdecké boty mu vířila zrnka prachu a mísila se s už tak dusnou atmosférou v pokoji.
Elrond prohlížel obsah synova zavazadla. "Tak jak se na svůj první výlet k babičce těšíš?"
"VÝPRAVU. Otče, prozraď mi - proč babička pozvala jen nás, bez rodičů?"
"Na co bereš tři různé opasky?"
"A proč jsi tak liknavý -" Elladan se zarazil, nejist si tím slovem.
"Kde máš náhradní kapesníky? Synu," Elrond se starostlivě pousmál, "ty máš strach opustit maminku?"
Elladan se zachmuřil. "Vůbec! Jen chci vědět, proč si na SVOU výpravu nemůžu vzít družinu, jaká se MNĚ líbí."

Cítím její nesouhlas, už když vystoupí z auta. Zahrada není upravená, v chodníku je plevel, dům je velký, zařízení chybí feng-šuej.
Její nevinné otázky u večeře jsou promyšleným výslechem, důmyslným mučením: Harryho natahuje na skřipec, do mě střílí šípy skrytých jízlivostí, chce mi dokázat, jak se k sobě nehodíme, jak další můj vztah ztroskotá a rozpadne se, nutí mě dívat se jejíma očima a vidět věci pokřivené. Harry si myslí, že je to malá, neškodná a trochu potrhlá Číňanka, já ale vím, že moje matka je tygr skrytý v zeleném bambusu.
Trpělivě čeká na správnou chvíli a pak zaútočí.

Jeho všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou, mu stále znělo v hlavě. Ruka, ze které krev omyl, ale nikdy ji nesmyje úplně,.
Pospíchal nocí.
"Ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!" vykřikla nějaká služka.
"Nevím, co mluvíš." Natáhl si plášť přes hlavu a skryl tvář.
"Tenhle byl s tím Nazaretským Ježíšem!" zavolala jakási žena přes ulici.
"Neznám toho člověka," zavrtěl hlavou a zrychlil.
"Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!" křičeli na něj a zastoupili mu cestu.
"Neznám toho člověka," zopakoval do jejich vzteklých tváří.
Odněkud zakokrhal kohout a muž jménem Skála se rozplakal.

Výslechovou místnost a pikantnosti ze sousedského soužití se zavražděnou ochotně sdílel s Harrym a Dracem nenápadný, ale výřečný prodavač z kouzelnické lékárny na Příčné ulici.

"Víte, mně bylo vlastně úplně fuk, jestli je mudla, čarodějka, uklízečka nebo vědátorka! Ta když se svlíkla, pánové, tak mi stejně došla řeč. A co všechno uměla s tou svojí pusou, ohohó!"

Když odcházeli, Draco pobaveně kroutil hlavou.
"Tak to byl teda povedený výslek– výslech! Chtěl jsem říct výslech!"
"Tady je aspoň vidět, na co teď myslíš," zakřenil se Harry a rychlým krokem zamířil do kanceláře, takže si naštěstí nestačil všimnout zrudlých tváří svého kolegy.

“Karolíno, jaké máme plány?” zeptala se Anna.
“Nejdřív Florencie. Katedrála má dvojitou kopuli.”
“Dvojitou?”
“Po jedné lezeš, druhou máš nad sebou.”
“Nechci lézt po kopuli, “odsekla Marta. “Co moře?”
“Florencie je ve vnitrozemí,” zavrčela Karolína.
“Co restaurace,” zajímalo Jindřišku.
“Těch tam je,” mávla rukou Karolína.
“A obchody?” přidala se Anna.
“Jistě! Most zlatníků!”
“Chci italské šaty!”
“Což socha Davida, bez šatů?”
“Jo!” nadchla se Jindřiška.
“Davida?” zapochybovala Anna. “Já viděla obrázek. Zepředu nic moc. Ruce dobrý, ale…”
“Zadek? Ten má pěkný!”
Karolína předestřela ještě baptisérium, galerii Ufizzi…
O moři ani slechu.
Tři ženy na sebe pohlédly. Tu ukočírovat bude umění!