Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Došlo mu náhle, že slovo „znovuzrozený“ se nadužívá. Protože on byl. Ani teď by si při pohledu zpět ve svém souboji se smrtí na sebe určitě nevsadil. A přesto byl živý. Jako poutník, před kterým se na hřebeni rozevře nová krajina, i on – sedě na zemi na svém tři týdny nevysátém koberci – zíral užasle před sebe, jako by každý kousíček jeho očí byl nový, jako kdyby ho předešlé noci někdo rozložil a poskládal z úplně nových součástek, ne jako by předchozí noci znovu vyrostl z toho drobného tvorečka, kterým v matčině lůně byl, jakoby znovuzrozený. Ano, to bylo to slovo.
Už dříve jsem se k němu chtěla vrátit, ale až tohle téma mě jednoznačně nakoplo. :)
Následuje Svačina za kuropění.
Lord Vetinari zíral na bedýnku. „Přiznám se, že tomu nerozumím… mám se s vámi vsadit, jestli ta kočka chcípla?“
„Ne, pane. Ta kočka je teď současně mrtvá i živá.“
Vetinari se zatvářil téměř nostalgicky. „Věřte, drahý Leonardo, z vlastní bohaté zkušenosti vám mohu říct, že to je holý nesmysl.“
„To je taková teorie,“ vysvětloval Leonardo. „Když tu bedýnku otevřu…“ odklopil víko a oba chvíli společně zírali na prázdný prostor.
„To jsem blázen,“ koktal Leonardo. „To už je desátá zmizelá kočka.“
***
PŘERŮSTÁ MI TO PŘES HLAVU, pomyslel si, když táhl domů další pytel granulí. PŘECE ALE NENECHÁM ZAVÍRAT KOČKY DO BEDEN.
Mockrát děkuji za tenhle úžasný fandom, po dlouhé době jsem konečně sebrala odvahu do něj taky kouskem přispět :)
To odpoledne dorazil do Záchranné stanice nový návštěvník.
CHTĚL BYCH SE K VÁM PŘIDAT.
„Ty? Takovej měkkota?“ pochyboval Voldemort.
MÁM NA SVĚDOMÍ VÍC ŽIVOTŮ NEŽ VY VŠICHNI DOHROMADY, ohradil se Smrť a znělo to dotčeně.
Santer si ho podezřívavě přeměřil. „Vážně?“
CHCEŠ SE VSADIT?
„Se Smrtí se nesázím,“ odsekl Voldemort, „ještě pořád mi dluží ty pitomý relikvie.“
Než stačil Smrť cokoliv namítnout, zachránila situaci Ježibaba, která všem zúčastněným zacpala pusu perníkem.
Voldemort prohlásil, že takovýho amatéra ještě neviděl, a my bereme jen ostřílené záporáky.
Tak jsme mu strčili zatoulanou kočku a poslali ho pryč.
Když odcházel, šťastně na ni šišlal.
Uplynulo již mnoho let.
Už jsem zapoměl jaké to je nebýt sám.
Mé srdce ztuhlo a přestalo být jako předtím...
Postupne jsem prišel o emoce. Ani nevím, jestli je tohle ještě život.
Nemůžu umřít. Ani kdybych udělal cokoliv.
Myslel jsem si jaká může být nesmrtelnost krásná.
Není.
Kdysi dávno se naší planetou prohnala strašlivá skáza.
Nikdo z nás, bohů, jí nedovedl vzdorovat.
Strůjce oné zkázy, převtělen, nás vyzval na sázku.
Falešná naděje od psychopata.
Já jediný jsem konal jinak.
„Sázka na smrt, hej?“ ušklebl se psychopat.
Smrt totiž vždycky vítězí.
Zvítězila i teď. Polichocená, slíbila, že mě nikdy nenavštíví...
NESOUTĚŽNÍ
Kradu! Kradu text a postavy a scénu... tedy, já nekradu, hromadím. To se může, mám to geneticky podmíněné :)
"Už odtamtud nevyleze, jasná věc."
Zase? pomyslel si Villentretenmerth. Stejné rumiště, stejní čumilové...
Zavrtěl hlavou. Dnes to vyřeší jinak.
"Chceš se vsadit?" zeptal se toho poďobaného.
"Vsadit pane?"
"Uvnitř je zaklínač a obluda. Proč se nepobavit?"
"No, pane, ale jak bys..."
"Sázím deset stříbrných, že zahyne obluda. Zaklínač vyjde," rytíř pohlédl na slunce.
Klonilo se k západu.
"Ano, do dvou hodin."
"Ale pane, vždyť ani nevíš, co..."
"Tím je to zábavnější."
"Deset stříbrných dohromady dáme. Platí pane..."
"Borch Tři kavky."
Chvíli bylo ticho. Pak zachrastilo kamení a ze zbořeniště vyšlo nové slunce. Malé, bílé, notně zaprášené a smradlavé.
"Zdravím, Geralte."
Původně jsem měla trochu jiný nápad, ale pak mi došlo, že fandom, na který tohle téma naprosto přesně pasuje, je Starmel.
Drabble je maličký kousek z velice rozsáhlého příběhu, který už má vlastně napsaný, ale chce ještě hodně úprav. Na jeho počátku stojí slib dcery oriadského knížete, že se provdá za muže, který bude nejstatečnější v bitvě - ona samozřejmě doufá, že zvolit nejstatečnějšího možné vůbec nebude. Nakonec to ale dopadne úplně jinak, než si všichni představovali. A tím se soukolí příběhu roztočí.
Princezna si těžce povzdychla.: „Armin… dnes večer byl opilý, to kar-galhadské víno rychle stoupne do hlavy. Jenže i jindy se ke mně chová tak odtažitě a nepřátelsky. Nikdy mi neřekl jediné laskavější slovo, nikdy se na mne neusmál, celé dny se na mne ani nepodívá. Nechápu, proč vůbec usiloval, aby se se mnou mohl oženit!“
Markus na ni vážně pohlédl. „Po pravdě, Armin o to nikdy neusiloval.“
Jeho tichý hlas na ni zapůsobil jako blesk z čistého nebe. „Jak to? Přece - byl ze všech nejstatečnější, zvolila ho většina pánů! Proč by…“
„Armin nehledal v té bitvě slávu.“
„Co tedy?“
„Smrt.“
Tohle že má být další pasažér, kterého ponesu? Vždyť ten nemohl projít výcvikem! Podle mně v životě neletěl. Musel někoho podplatit. Vypadá na pořádného zbohatlíka. Vsadím se, že se mu nepodaří mě otevřít. Jeho smůla. Doufám však, že mě tím pádem neponičí. To by byla hrozná ztráta.
No dobře, zdá se, že jsem se v něm spletl. Skočil a letěl fakt dobře. Asi bych to měl brát jako ponaučení, něco jako nesuď knihu podle obalu. Nebo že bych se měl víc starat o ostatní. Ale stejně je hlavní, že se mi nic nestalo. Takový výkvět moderního parašutingu by těžko spravovali.
Milý deníčku, dnes se moje oblíbená hra sázka na smrt trochu pokazila. Já sázím na smrt sám se sebou snad každý den, třeba jestli při procházce do lesa dokážu utrhnout vyšší trávu než je můj malíček, nebo jestli skočím z výšky půl metru. Ale dnes ve škole jsem potkal rváče Waltera, problém byl v tom, že jsem se předtím vsadil, že na prvního, koho uvidím, vypláznu jazyk...
„Hele, mrňousi, co kdybysme si zejtra o velký přestávce dali zápas, určitě vyhraješ, když si na mě takhle troufáš?"
Nemohl jsem odmítnout, ale pro jistotu stejně zítra řeknu mámě, že mi není dobře...
Oba muži stáli nehybně.
„Ty jsi Wyatt Earp?“ otázal se Alison.
„Jsem,“ odpověděl klidně marshall.
„Tebe hledám,“ pokračoval Alison vztekle, bledý zlostí.
„Našels mě.“
„Ty jsi zabil Hoye?“
„Co je ti po tom?“ odsekl Earp.
„Byl to můj kamarád!“
Stáli pár kroků od sebe. Alison věděl, jak Earp bleskurychle střílí. Stačí sebemenší pohyb a může být mrtev.
Ticho řezalo. Město znehybnělo, jen vítr honil sem tam stébla slámy.
Než si skrytí pozorovatelé stačili uvědomit, co se stalo, Alisonovi vyletěly ruce nahoru a na pohled nehybný Earp mu tiskl revolver na žebra.
„Táhni!“ sykl marshall. „A už se tu víckrát neukazuj!“
Wyatt Earp, jeden z nejznámějších marhallů – šerifů. Jeho pověst neúplatného zástupce zákona a bleskurychlého střelce se rozšířila po celé Americe. Střetnutí s Clayem Alisonem, který patřil k těm mužům, co se pohybují na hranici zákona, proběhlo v Dodge. Alison si na čest příliš nepotrpěl, ale považoval za svou povinnost nenávidět ty, kteří ochraňují právo a udržují pořádek. Střetnutí vyprovokoval proto, že marshall zabil v sebeobraně Jima Hoyta. Ten v opilosti odmítl odložit zbraň, s kterou cválal po městě, střílel do oken, luceren a ohrožoval všechny v okolí.
Alison přišel do Dodge City s tím, že Wyatta Earpa vyprovokuje a zastřelí, nebo pokud se mu to nepovede, zastřelí každého policistu, kterého potká. Hýřil sebevědomím - nedávno zabil šerifa v jiném městě a dokázal se z toho vykroutit výmluvou na sebeobranu. Jeho pověst tím mezi desperády velice získala a on sám se považoval za nejlepšího střelce v okolí.
Earp o Alisonových výhrůžkách věděl, ale nezměnil nic na svém způsobu života.
„Jsem připraven,“ odpověděl, když ho varovali. Pokojně se nasnídal, oholil, a vyrazil do prázdných ulic, protože všichni ostatní se v očekávání divoké přestřelky zavřeli v domech.
S Alisonem na sebe narazili před saloonem a morální výprask, který Earp Alisonovi uštědřil, tak viděly desítky očí, skryté za okny saloonu.
Krveprolití se nekonalo.
Wyatt Earp, který čtyřicet let působil jako šerif, zemřel v požehnaném věku 81 let v Los Angeles v roce 1929.
Vladanova patronka byla považovaná spíš za málomluvnou, ale teď ho zasypávala otázkami:
„Opravdu chceš jít sám proti Zlému čaroději? Je to ten typ, který si to velké Z skutečně zaslouží.“
„Nechceš si sehnat skupinu dobrodruhů? Slyšela jsem, že tohle je v podobných situacích běžný postup.“
„Nezkoušel jsi nějaké hospody? Tam se většinou srocují.“
Nakonec si jeho patronka povzdechla. „Dobře, dám ti moc, která tě ochrání před zákeřnými kouzly, ale po tu dobu budu muset tvůj život zaklít do světla, které nesmíš nechat zhasnout. Jinak zemřeš.“
Vladan kývl a odevzdaně se rozhlédl po jeskyni plné svící.
Morana mu podala kapesní svítilnu.
