DMD č. 26. pro 26. 4. 2019. Téma: Mezi šesti očima

„Kočičko“, zeptal se jednou pejsek, „nechceš se mnou jet za Kerberem, bratrancem z druhého kolene?“
„Ne pejsku, jedu za sfingou, bratrovou sestřenicí z třetího kolene,“ odpověděla mu kočička.
V Řecku:
„Tak co, Kerbíku, jak jde služba?“ zeptal se Pejsek.
„No, jde to, ale Hádés zavádí nový řády, chce po mně, abych se učil matiku, řečtinu a podobně,“ odpověděl ustaraně Kerbík.
„A co po vás chce?“
„Nejvíc matiku, jako třeba 6:2.“
„Tak dej hlavy dohromady, takhle, a kolik čumáků teď vidíš?“
„Tři, proč?“
„Vidíš Kerbíku, až se tě na něco podobného budou ptát, tak si vzpomeň na oči a čumák.“

Plamenů se díky Adelizině péči již nebála, večer tedy mohli rozdělat oheň. Rotolf byl rád, i přes teplé oblečení byl konec října nevlídný.
Hrabyšinu nechali za sebou, cestovali opět sami dva.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyzvídala po večeři.
„Tři dny.“
„Znáš cestu?“
„Teď už ano.“
„Máš mi zavázat oči? Prý je to tajné,“ ztišila hlas.
„Pro tebe ne. Získáš určité zvláštní postavení. Vysvětlila ti to paní Adeliza?“
Kývla. „Budu s Kamenným domem už napořád svázaná. Když budu chtít, můžu jako dospělá vstoupit do Společenství. Ale nemusím.“
„Postarají se o tebe, kdykoli budeš potřebovat,“ ujistil ji.
Kůň spokojeně chroupal svůj oves.

Elrohir se pomalu usadil v koutě. Bezděčně zatajil dech, když pohlédl do velkých kaštanových očí.
"Nevadí ti, že tu jsem?" Nejtišší šepot, jakého byl schopen.
Hnědoočka potřásla hlavou. Snad jí to nevadilo, snad sama nevěděla. Elrohir ji ale měl tak rád, že zkrátka nevydržel vyčkávat, až mu někdo dá vyslovený slouhlas.
Tak čekal u ní. V teple, šeru, vůni slámy. Šedé oči se přivíraly společně s hnědými. Až se zavřely docela.
Probudilo ho zafrkání, vlahý polibek na čelo, jaký vám dokáže dát jenom kůň. Trhl sebou, ucítil váhu na kolenou.
Z klína se na něj dívaly zvídavé, nevinné oči hříbátka.

Leží v postýlce, vedle sebe plyšovou kamarádku Rózu. Jen tak se natáhnu vedle ní, chytnu ji za ruku, dívám se do stropu a představuju si na jeho místě hvězdnou oblohu.
Povídáme si.

„Kolik je jedno nekonečno a druhý nekonečno? Dvě nekonečna?“
„Ne zlatíčko, nekonečno nemá konec, takže nekonečno a nekonečno je pořád jedno nekonečno.“

„Co bude po smrti? Já myslím, že se znovu narodím.“
„A jako kdo se narodíš?“
„Jako lev! Nebo jako medvěd.“

„Mám tě ráda.“
„Já tebe taky.“
„Já tebe víc!“
„Ne, já tebe víc!“
„Nekonečně?“
„Nekonečně!“

Večerní rozhovory mezi čtyřma očima.
Nebo spíš šesti. Róza taky poslouchá.

„Přišel zmrazák!“
Zvedne se mi adrenalin, ještě než seběhnu schody do laboratoře. Rychle luštim průvodku. Vybírám z ložiska nejlepší vzorky a umístím je do kapky mrazícího média na kovovou hlavici.
Laborantky odsviští namrazit materiál a ukrojit z něho preparát, který následně hned nabarví.
Během chvíle už mám sklíčka v mikroskopu.
Co to je? Klídek.
Tak jo, mám názor. Vyběhnu ke kolegyni vedle. Chvíli se cuká. „Hele, ten je fakt blbej. Nechceš to vzít ještě primářovi?“
Odfrčím se skly k další instanci a napjatě čekám, jestli má stejný názor jako my dvě.
Posvěceno.
Jdu volat výsledek.
„To to trvalo!“ brblá chirurg.

Taky znáte ty matky, které každé setkání na pískovišti nebo v herně využijí k tomu, aby řádně zkritizovali nebo naopak vychválili svého potomka? Vykládat to každému na potkání mi přijde jako nešvar, ale při rozhovoru s kamarádkou to i já považuju za dobrou duševní očistu.

Na co si ovšem snažím dávat bacha je to, aby při takovém rozhovoru nebylo dítě. Protože pak by to byl rozhovor mezi šesti očima (a hlavně mezi šesti ušima) a není nic horšího než mluvit před dítětem o dítěti a přitom ho zcela ignorovat. Naše děti jsou vnímavé a cokoliv může být použito proti nám.

Kamila se nakonec na propuštění z nemocnice ani netěšila. Měla plnou hlavu doktora Čermáka. To byl kus chlapa, ne jak to tintítko ředitelský.
Sestra ji dovedla na vyšetřovnu vyřídit s lékařem propouštěcí papíry.
Je to on! Kamila usedla na vyhrazenou židli a začala si rozechvěle rozepínat knoflíky.
„Dneska už nic vyšetřovat nepotřebujeme, pan doktor vám už viděl až do žaludku.“ hihňala se sestřička.
„Sestři,“ řekl přísně, „nemáte práci jinde?“
Poté, co vyhodil sestřičku, pohleděl Kamile do očí. „Nešla byste někdy na kafe?“
„No…“
„Vlastně, kafe máte zakázaný. Tak třeba do kina?“
Kamila se rozzářila.
Paní doktorová by taky nebyla marná.

Navykl si trávit v Hermionině přítomnosti mnoho večerů v týdnu. Seděli u krbu, za okny bubnoval déšť, teplo z ohně je chlácholilo a u sklenky ohnivé whisky si povídali.
Později si navykli jen vedle sebe v tichosti sedět, občas něco prohodit. Ona opravovala eseje, on pročítal zprávy členů rady a mhouřil nad nimi oči.
Jednoho večera si všimla, jak na pergameny mžourá. „Nemám rozsvítit ještě nějaké svíčky?“ nabídla mu nevinně.
Chvíli jí oplácel pohled, ze kterého čišel chlad, až se toho zalekla.
„To nebude třeba,“ přiznal nakonec a z kapsy hábitu potupně vytáhl brýle.
V její společnosti už je nesundal.

Černé oči mu hleděly přímo do hlubin jeho duše. Na okamžik si myslel, že vidí čtyři oči - ale mrknutí prozradilo, že se jedná o čtyři páry.
Zacvakala tesáky a co se dříve zdálo jako pouhé zvířecí zvuky se v jeho mysli změnilo v ostrá slova.
"Má matka vysála samotnou esenci Stromů a i tvůj pán se třásl před její velikostí. Můj hlad je velký, Lháři, a ztrácím trpělivost."
"Myslím, že se můžeme domluvit. Nechám tě žít zde, na okraji své země... A nechám ti každého, kdo se zamotá do tvých sítí."
"I skřety?"
"I skřety," řekl Sauron. Odula se zašklebila.

Jedna. Souboje jsou nelegální. New Jersey nepočítám.
Dva. Střílením se v krajním případě může řešit konflikt mezi národy, ale ne komunikační nesoulad mezi dvěma rozumnými muži.
Tři. Snažte se souboji vyhnout. Urazil vás? Poškodil vaše zájmy? Žalujte ho! Od čeho jste právníci?
Čtyři. Kroťte své ego.
Pět. Pokuste se domluvit.
Šest. Vyberte si za sekundanta někoho, kdo se domluví lépe než vy.
Sedm. Sept. Neponoukejte k souboji nikoho jiného.
Osm. Huit. Hlavně ne vlastního syna.
Devět. Neuf. Pokud na souboj jdete, řekněte to své ženě.
Deset. Za žádnou cenu si nenasazujte brýle!

Alexander Hamilton si nasazuje brýle.
Aaron Burr střílí.