Když Šárka otevřela oči, štíplo ji do nich sluneční světlo. Zvedla bradu, zaostřila a pošimrala za uchem Kláru, která jí spočívala hlavou na břiše. Klára cosi vlkovitého zamumlala a zvedla se.
Obě se rozhlížely po podezřele malebné a utěšené luční stráni. Ptáci zpívali v ranním slunci, zelené kobylky poskakovaly kolem. Liduprázdno a líbezno. Šárku zamrazilo a zděšeně se rozhlédla.
„Tady jsi!“ zaradovala se a opatrně sebrala bludný kořen do cípu sukně. Druhou rukou nahmátla v kapse černokněžníkovu čapku a slavnostně ji kořenu nasadila. „Zasloužil sis ji.“
Klára zatleskala.
„Prý ti sluší, řekla Klára,“ přeložila to kořenu Šárka.
Kořen dojatě mlčel. Nebo se vypotřeboval, dodal temný hlas v její mysli. Šárka odolala nutkání s dřevěným hrdinou zatřepat, aby se vzpamatoval. Místo toho ho schovala do kapsy.
„Asi bychom tu mohly ještě chvíli pobýt a užít si…“ Bezmocně mávla rukou ke krajině vůkol. Pak zabručela: „Ještě se mi točí hlava.“
Klára jí opatrně položila hlavu na klín, aby nezalehla kořen.
Šárka byla tak unavená, že se jí i ostražitý seznam vynořoval v hlavě jen zvolna: Kde to zase jsme? Všechny peníze a šaty zůstaly v paláci. To musíme začít zase odznova?
Teď by brala aspoň hrst pitomých vitomilů.
Vážně ji naštvalo, když si uvědomila, že pro toho hlavního pitomého Vitomila pracovaly celou dobu za stravu a byt.
Mrzela ji ztracená univerzální cestovní pokrývka.
Pokrývka a mapa.
A… Kniha kouzel. Ta noční studia a chvíle, kdy se jí dělalo zle, protože se ji pokoušela číst za jízdy.
Dělalo se jí mdlo. Zatnula zuby, prsty. Jako by na ni dopadla tíha obou Knih kouzel, o něž přišla.
Sevřela hlavu v dlaních a zaúpěla předlouhé: „Uáááááá!“
Jednorožčí maska se na ni potutelně usmívala. Co si s tímhle vybavením počnou?
Noční i ranní eskapády se na jednorožci notně podepsaly. Možná v dohledné době přijde o roh a změní se z bělouše na strakáče.
„Možná bychom mohly zase okrást nějaké strašáky,“ pomyslela si Šárka. Život temných postav a čarodějnic zahrnoval jistou dávku zločinecké činnosti, a když už se střetla s loupežníky, strašidly a nižší i vyšší šlechtou, snad měla taky právo se na někom zhojit…
Z neblahých úvah ji vytrhla Klára, která vyskočila tak rychle, že Šárka stihla jen zahlédnout rozmazaný pohyb její hlavy a uvědomit si, jaké je štěstí, že nepřišla o zuby.
„Co se děje?“ zeptala se.
Klára ukázala směrem za úhledně seřazené osiky na pravé straně louky a brnkla se významně do ucha.
Šárka se zaposlouchala do cvrkání a štěbetání. Odhalila i lehký podtón ševelení.
Klára na ni mávla, ať jde za ní. Šárka to zkusila a zavrávorala.
„Počkej,“ řekla sestře. Snažila se nahmatat ochranné kouzlo, kterým sestru předtím opletla, jenže nenahmatala ani jeho cáry. Snažila se vzpomenout si na slova, která použila. Nebo to byly verše? V hlavě měla vymeteno. „Já… nedokážu tě zamaskovat. Asi. Obávám se.“
Proč se jí chtělo zívat? Tohle nebyla zívací situace!
Klára se zatočila dokola a šaty jí zavířily. Šárka se přistihla, že čeká píseň, třeba i vlčí, a zklamalo ji, když se nedočkala. Klára zvedla ruce k nebi, potom ukázala k lesu, pak na osiky.
Nakonec popadla masku, nasadila si ji na hlavu, pak popadla Šárku táhla ji za sebou.
Naštěstí měla namířeno mírně ze svahu dolů. Do kopce by teď Šárku musela odnést na zádech. A to by byl pohled, který by stál za tucet oficiálních portrétů.
Před osikami Šárka zaslechla zafrkání koně. K němu se přidalo pravidelné kodrcání kol a Šárka stihla říct jen: „Počkej! Nemůžeme na něj takhle vybaf–“
Klára ve své nové podobě usoudila, že ano.
Radostně proskočila osikami a podrostem. Masku jí málem strhla větev, ale Klára se tím nenechala zpomalit, natož zastavit. Šárka se řítila za ní, s jejich štěstím nepochybně vstříc jisté zkáze.
Stromisku bylo třeba přiznat, že když se na úzké cestě pokusil o dokonalý obrat s plně naloženým vozem, vytrousil jen pár klecí se slepicemi.
„To jsme my!“ zavolala na něj Šárka. „Zachránkyně mlýna a rytířstva! Odklínačky strašidel! Moc rády tě zase vidíme!“
Samou radostí se málem rozbrečela.
Stromisku se po chvíli podařilo uklidnit koně a nerozbrečet se, nepochybně taky čirým nadšením, že vidí staré přátele.
Po pár zmatených otázkách ve smyslu „Ale jak… vy máte sedmimílové boty? A tvůj bratr je teď sestra? Nebo je to nějaké další přestrojení? A proč? Proč tohle všechno? Proč já? A vy jste zabili / zabily jednorožce?“ přestal k hrudi tisknout škapulíř a usoudil, že tohle překvapení možná neodskáče zástavou srdce.
„Můžeš nás prosím kousek svést?“ zeptala se Šárka celá šťastná, že je tu někdo, kdo už v minulosti prokázal velké dobrodiní bez nároku na odměnu, jen z čisté dobroty srdce smísené s čirou hrůzou.
„Jak moc velký kousek?“ zeptal se opatrně Stromisko.
„To je dobrá otázka,“ uznala Šárka. „Kde to vlastně jsme?“
„Tak deset mil od Lištic,“ odpověděl. Když viděl Šárčin výraz a věčně vykuleného jednorožce, dodal: „V Zápoříčí.“
Výrazy se neměnily.
„V Jaške Planině?“ zkusil to.
Jejich řev se nesl krajinou a Stromisko nevěděl, jestli nejdřív popadnout škapulíř, nebo opratě a přece jen zkusit obrazně prásknout do koně.
Byl to však řev radostný, jak se ukázalo, když Klára začala radostí poskakovat a tleskat, zatímco Šárka vytáhla z kapsy smotek, zatřásla s ním a zvolala: „Letenberk! Ty jsi to dokázal.
Stromisko si nebyl jistý, jestli se situace výrazně zlepšila.
„Hledáme Mladu, čarodějku,“ vysvětlovala Šárka. „Nevím, kde bydlí?“
„Vím?“ odpověděl znejistělý Stromisko.
Rozhostilo se ticho. Obě dívky znehybněly a zíraly na něj. Začal se nepříjemně potit.
„Co se stalo?“ zeptal se Stromisko potichu.
„Něco, co se nám neděje,“ zašeptala Šárka užasle.
„Vezu jí ty slepice. Zatraceně! Ty slepice!“ Vzpamatoval se.
„My vám je přineseme, dobrý muži,“ nabídla se Šárka, ale samotný aport musela provést Klára. Šárka se zaklínila o přední kolo – napůl proto, že padala únavou, napůl proto, aby jim nezkusil odjet.
„Vzadu jsou ještě úly. Taky pozor na včely!“ zavolal Stromisko. „Vy hledáte Mladu? Proč jste to neřekly rovnou?“
Šárka vrazila ruce do dlaní. „Ano, próóóč?“ zoufala si.
„Tohle mám od ní. Jako ochranu před loupežníky.“ Šárka zvedla hlavu a pochopila, že za její slzy dojetí možná může směs ze škapulíře, kterou Stromisko hodil jejich směrem, když se vynořily z houští.
Když zavětřila, měla pocit, že většinu kouzelného přípravku tvoří pepř.
„Vezmeš nás k ní? Je to důležité,“ naléhala Šárka.
To už byla u nich Klára a oprašovala si ruce.
„Nebudete ji chtít odklít nebo tak něco?“ ujistil se Stromisko.
„Potřebujeme její radu,“ vysvětlila Šárka.
„No, taky si myslím,“ odpověděl Stromisko a z jeho hlasu bylo zřejmé, že se smířil s osudem. Po marném pokusu, kdy se chtěly na kozlík vedle něj vměstnat obě, navíc v Klářině případě v dost neskladných šatech, a kdy se Šárka začala nebezpečně naklánět, Klára se Stromiskem ji spojenými silami přesunuli na pytle a doufali, že ji případné uniklé včely vezmou na milost.
Šárka do společnosti pytlů s moukou skvěle zapadla a navzdory, nebo snad díky kodrcání prospala většinu cesty.
Stromisku je třeba přiznat, že při vidině, že by se jich mohl zbavit, vyrazil s povozem rychlostí, kterou u tohohle druhu dopravy člověk hned tak nevidí.
Sen, že je zavřená v kleci a někdo s ní třese – třese s ní Klára. Ne. Když zamžourala do světla, buditel vykazoval lidské rysy siluety a jeho vlasy měly tmavý odstín.
Napřímil se a prohlásil chraplavým hlasem: „No, tohle mi tu ještě chybělo. Ty ťunťo.“
Pak se za ním objevila Klára a nadšeně ukazovala někam do strany.
Šárka ji duchu slyšela, jak říká: „Neuhodneš co se stalo! Nejlépe to vyjádřím jásavou jitřní písní a devíti slokách!“
Protože teď už se v Šárčině zorném poli objevilo i Klářino rameno.
„Oldřich,“ zařadila krkavce Šárka.
„Mlada,“ představila se na oplátku žena s nakřáplým hlasem.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit