DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Denně místo budíku tě řevem budí mazel,
nacvičeně z peřin lezeš ladným skokem gazel.
Rituálů ranních seznam už ti běží v hlavě,
snažíš se to pojmout trošku vesele a hravě.
Je den dveří otevřených do místnosti, kam se musí,
toaletní papír bráníš, jinak taháš děcku z pusy.
Zuby si čistíte pomalu navzájem,
o jogurt k snídani projeven nezájem.
Zato müsli rozsypáno je po celé kuchyni,
než to smeteš, dítko všechno od jogurtu zašpiní.
Nevím, kterak jiné matky, já pak často dělám zmatky.
Stane se tak, že se večer podivuji velice,
proč je jídlo v šatní skříni a bot plná lednice.

Vytahovala se, tlustá bréca, ležící volně na klínu paničky, která jí špitala: „Neboj, maminka tě nedá, jenom to malinko štípne…“
Blbej pes. Neměl očuchávat mou klec. Klopila jsem uši, syčela, nic. Otravoval dál a ta ženská jen: „ Bobečku, pojď k mamince…“
Nešel.
Tak jsem bobečka ťafla do čumáku.
Zaječel, vyletěl. Vyděsil tlustou brécu. Zaječela, vyletěla. Provedla oběma „maminkám“ perfektní tatuáž výstřihu a vyskočila na skříň, kam se za ní škrábal ťafnutej, kterej nepobral, odkud rána přilítla.
„Maminky“ zmateně čučely, vyděšeně krvácely a bílá, když konečně zklidnila ten čurbes, dala všem příkladem malou hodnou černobílou kočičku, vzorně spící v přepravce.
Mě.

Sešly jsme se na letním bytě. Je nás třicet tři. Rodím jako osmá. Moje mládě je holčička a váží třetinu toho, co já.
Další dva dny spolu v klidu visíme a užíváme si jedna druhé. Malá nemá srst a zuby drápky se drží mé bradavky. Pije mléko po kapkách.
Za soumraku začíná pohyb, hemžíme se po kolonii, necháváme mláďata na trámu a letíme se najíst. Spořádáme co nejvíce. Jíme za dva.
Našim dětem je zima, a tak se tulí k sobě a pak se tulí k prvním navrátivším se matkám.
Po čichu nalézáme své děti a bereme je pod křídla.

Zítra bude bojovka, pújdeme kašdý sám!
Nevěřícně zavrtí hlavou. Jejich sedmiletá Anička se bude sama prohánět lesem? Určitě si zase něco vymýšlí.

Ulovyla jsem bobžíka hladu, i kdyš sem ráno trochu blinkala.
Blinkala? Co to tam dělají?!

Přestupový táborák byl super. Kluci se museli brodit bahnem, ale my holky to měly lehké.
Brodit bahnem? Ale vždyť… na webu mají v tom svém zákonu, že skaut je čistotný!

Držte mi palce, rodičové, zítra budu plnit Noční výsadek. Kája sice loni potkala divočáky, ale…
Dál nečtou. Po počátečním zmatku už pochopili, že děti se musí zocelit, ale podrobnosti je občas lepší nevědět.

Alespoň se do Chrámu dostaneme opravdu rychle, pomyslela si.
Brašnu nesla sama. Svého spolucestujícího znala, ale nevěřila mu. Nemohla si to dovolit. Bůh ví, co s Přeměněným provede druhotná infekce.
Zásilka byla příliš důležitá.
Téměř letěla kupředu a sluchem kontrolovala, jestli její kolega běží za ní. Do kopce, z kopce, kámen skrytý ve stínu přehlédla.
V pádu chránila brašnu vlastním tělem, takže citlivým součástkám se nic nestalo. Jenže... povolilo zavírání a ven se vysypala přehršel méně citlivých součástek.
Tiše zaklela a podívala se na to nadělení. Na cestě (naštěstí hladce udusané) ležela změť šroubků a matiček.
Doufám, že najdu všechny.

Nejprve dvě čárky na bílé ploše; vyvolají víc radosti než cokoliv jiného. Dávno splněná touha.
Pomalu roste uvnitř, pomalu o sobě dává vědět. Nosí ho s láskou a s trochou starostí.
Říká se, že mateřství vede intuice, ale na světě je tolik možností, které intuici svádí ke zmatkům.
Raději toto nebo ono? Nebo spíše tohle než tamto? A co když ono bude lepší než tohle? Matka je zmatená, neví si rady. A potřebuje to vůbec?
Když na srdci cítí jeho hebký dech a doteky něžných prstíčků, na prsou ji šimrají hedvábné vlásky, intuice nakonec vyhrává.
Vždyť to není taková věda.

Jmenuji se Estéban a je mi třináct let. Momentálně nejsem příliš šťastný. Přinesl jsem si ze školy špatnou známku. Učitel vůbec nepochopil, že jsem téma "Moje rodina" sepsal podle pravdy.
Moje matka se jmenuje Rosa. Rosa je jeptiška. Rosa je mrtvá.
Moje matka se jmenuje Manuela. Manuela je herečka. Manuela mě vychovala.
Moje matka se jmenuje Lola. Lola je mým otcem. Lola zemřela, když jsem byl dítě.
Moje matka se jmenuje Agrado. Agrado mě učí sprosté vtipy.
Moje matka se jmenuje Huma. Huma je manželka mojí matky Manuely. Huma je slavná herečka.
Já hercem nechci být. Ale možná budu spisovatel.

Zarachotila ozubená kola, zasyčely písty, a z místa uprostřed arény se začala vynořovat záhadná změť bedýnek a krabic, zdánlivě nesmyslně pospojovaná stovkami šroubků a matek. Stroj se zastavil, a opět nastalo ticho, které přerušil Vetinari.

"Tohle důmyslné soustrojí bylo navržené panem Johnsonem, ale v zásadě bylo pro naše účely nepoužitelné, dokud je nezdokonalil jiný vynálezce, shodou okolností jeden z vašich krajanů. V bedýnkách jsou samozřejmě škorpioni, a brzy se dostanou ven. Možná bych vás měl varovat - jsou nesmírně citliví i na ten nejmenší hluk. Mnoho štěstí."

Marcela Kostky se zmocnilo zděšení, vzápětí vystřídané chladným odhodláním.

Svou kůži rozhodně lacino nedá.

Nechť bubny bijí a trubky troubí
Když pobouření stoupá z hloubi
Nechť tympán rovněž zvučně zní
Ať zahřmí píseň protestní!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Ač mají stále kolem práci
Mistryně jsou v organizaci
A jestli ne, bez patosu
Zorientují se v chaosu!

Že prý zmatek matek?
Kudy nám sem natek?
Kdo matku má, ten dobře ví
Mámy jsou prostě epesní!

Matky jsou nejvíc v pohodě
Doma, na souši, na vodě,
Kdyby v pohodě nebyly
Žádné děti by nežily!

Tak važme si žen, přátelé
co utíraly nám…

Dům vypadal normálně. Nezdálo se, že v něm bydlí dvojice čarodějů. Bydlela.
Jako první schovala společné fotky. Byly všude, kam se podívala.
Jimmyho šuplíky s oblečením obcházela. Jeden jeho svetr našla ve své zásuvce. Přičichla k němu a rozbrečela se jako želva.
Jimmyho pracovnu nechala nakonec. Nechtělo se jí tam.
Bedna s nářadím putovala do další krabice. Tabitha se natáhla po krabičce na poslední polici, omylem ji shodila a všude po zemi se rozběhly kovové matice.
Přijela mamka a vše vyklidila, zatímco Tabitha usrkávala kafe a zírala do prázdna.
Krabice nechala u Jimmyho rodiny na půdě.
Druhý den dorazili kupci.