DMD č. 6. pro 6. 4. 2019. Téma: Naostro

Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.

„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.

„Napoprvý to nebylo vůbec špatný,“ drbe se na bradě Dobrý, „jen tu popelnici jste nemusel sejmout.“
„Půjdu to uklidit,“ zaboří Jeroným hlavu do volantu.
„Dejte pokoj, nikdo nás neviděl! Ani ten váš biskup, a před tím nahoře nás kryje střecha! Chcete radu zadarmiko?“
„Beru jako součást pokání,“ kníkne kněz.
„Kabina musí být absolutně nedobytná a vodhlučněná, znáte lidi! Na druhou stranu je fajn mít přehled vo dění za sebou, to nastavíte zrcadlo tady, a pro zahnání nudy můžete dát jedno sem.“
„Proč?“
„Mezi náma, velebníčku, vobčas přijde nějaká navostro, tak abyste věděl, haha, vo co kráčí, až se přijde zpovídat!“

„Dneska začnu já,“ praví rozvážně Sikar, „v Písmu je všechno dost naostro. Hlavně na ostří nože!“
„Ne, ne, ne, au, au!“ naváže Viktorka.
„Klaté je třeba vymýtit do kořínků,“ spěchá Thea upřesnit, „mravně určitá důslednost přeci dává smysl!“
„Viktorka,“ uvádí na pravou míru Apolo, „reagovala na nůž. Že na něj nemá sahat, aby se nepořezala.“
„Hospodin dvakrát nefandí polovičatosti,“ doplňuje Linkva mladší starší sestru, „a vlažnost plije ze svých úst!“
„Prostřední cesta bývá nejširší, ergo pekelná,“ přikyvuje vyčerpaný Filcin.
„Jenže chválí i střídmost a rozvahu,“ praví Taura, „takže se mi, milánkové, neradikalizujte, nebo vás tady všechny složím na jednu hromadu!“

"Je tu krásně," vydechla Lithia.
"Víš, co se o tomhle jezeru povídá?" pronesl potichu Reagam. "Že se sem chodila koupat Bílá krev a podle pověstí se tu za úplňku znovu objevuje."
"Vážně?" pozvedla obočí a pohlédla na vodní hladinu, kde se odrážel úplněk. Pověstem moc nevěřila.
"Když počkáme, třeba se jí dočkáme."
"Ale mě se čekat nechce."
Sama se zvedla a začala se bez ostychu vysvlékat ze svých šatů.
Se zájmem ji pozoroval, jak vstupovala nahá do vody. Obdivoval její tělo, bělostnou pokožku i bílé vlasy splývající po zádech. Viděl toho dost, ale bílou krev, která jí protékala žilami, ne.

Paprsky zlatého slunce zapadajícího za okraj zahrady rozjasňují otevřený prostor, zatímco domek vrhá měkký stín blížícího se večera. Vůně svobody se pohupuje ve větru a přináší poklidnou radost. Čas se zalekl pravdivosti okamžiku a stokrát se zpomalil. V malovaných hrnečcích odpočívá sypaný čaj a vypouští své esence do horké vody. Na zahradě se u dřevěného stolu podává lahodná večeře.

"Do hajzlu, to pálí!"
"Já ti říkál, že je to ďábelsky ostrý."
"Asi jsem to s tím kořením přehnala."
"Mně to chutná."
"Jo, mně taky. Mám pocit, že ze sebe vyháním čerta."
"Aspoň nejsme v Indii a palí nás jen jídlo."

Pan Ostrý si hledal k sobě ženský protějšek,
v nejmenším ho nezajímal pouhý zevnějšek.
V inzerátu jasně stálo, že na ostro má to rád,
hledal totiž pevné pouto a nechtěl si na nic hrát.
Mnoho ženských pohoršeně psalo mu: "jste pěkné prase",
"zase jeden z těch, co nahý prochází se po terase."
Některé ho vyzývaly, ať si koupí spodky,
jiné zase posílaly polonahé fotky.
"Jsou moc tupé", rozčílil se, "což je taky opak,
já však hledám svůj jin k jangu", když tu slyší: "copak?"
To sousedka, paní Jemná, přinesla mu koláče
a pan Ostrý chvíli myslel, že se štěstím rozpláče.

Zadní ulička, temná noc. Vítr něžně počechrává hromádku odpadků. Lepkavá dlažba tlumí kroky. Opatrně, opatrně.
Nahoru po schodišti dolů, dveře. Čekat.
Čekat.
Čekat.
Pak se dveře otevřou - jen aby byly zastoupeny horou svalů.
“Ty seš novej,” zaburácí odkudsi z výšky, kde lze tušit obličej. Není to otázka - samozřejmě o tobě vědí. Máš portfolio, kreslíš cokoliv, ilustruješ knížky, otiskují tě časopisy.
Vědí o tobě.
Ale - musíš se prokázat.
Otočíš dlaň pravé ruky. Je tam. Inkoustová šmouha pod kůží a s ní bolavá vzpomínka na neopatrné hmátnutí po hrotu kaligrafického pera.
Hora zamručí a ustoupí.
“Bratře. Vítej do Spolku Přepracovaných, sekce kreslíři.”

Měl jsem na výběr.
Buď se účastnit třídního stupidního divadla, anebo jít s něčím sám.
Bylo to obyčejné školní představení.
Jenže v sále sedělo přes pětset lidí.
Většina znuděná.
Věděl jsem, co hrát, a doma jsem to spoustakrát dal bezchybně.
Čekal jsem s kytarou za pódiem a přišla na mě nervozita.
Opotily se mi ruce.
Vyschlo v krku.
Ještěže nebudu zpívat.
A pak jsem tam stál.
Lidi čuměli.
A mě se ten nacvičenej flák úplně vykouřil z hlavy.
Myslel jsem, že se poseru.
Pak to najednou spadlo.
Začal jsem hrát.
Jen tak, jak mě to napadalo.
A ono to prošlo.

Hru na četníky a na zloděje milovali všichni.
Andula, dnes strážkyně zákona, se plížila ve Vrbině křovím. Mezi listím zahlédla záblesk barvy. Je to jasné, modrou košili má Ruda! Jako myška proklouzla blíž, se zatajeným dechem natáhla ruku mezi větve, aby plácla dostiženého padoucha. V posledním zlomku vteřiny si uvědomila, že Ruda nemá tmavé vlasy!
Člověk, kterého praštila, se nehýbal. Ani nemohl. Z hlavy mu zbývala sotva půlka. Zaječela.
Když esenbáci odjeli s tím, že je ještě přijede vyslechnout kapitán od kriminálky, parta rozpačitě stála kolem nazelenalé Anduly.
Aby ji rozptýlil, navrhl Jožka: „Vypatrame vraha sami. Mame natrenovano, no ni?“

"Neděláte umění, ale vědu!" pravil školitel adeptům mikroskopického řemesla. "Snímek musí být ostrý, ne rozmazaný. Zapněte funci Working distance a ostřete."
Budoucí operátorka se pokoušela zkoordinovat pohyby obou rukou.
"Ano, jako když hrajete na klavír. Výborně, zaostřeno. Jak se vám líbí?"
Operátorka zklamaně pohlédla na rozmázlinu, která se ani trochu nepodobala jemňounkým kuličkám cínu na uhlíku.
"Vidíte, jenom zaostřit nestačí. Je tu ještě astigmatismus, u elektronového mikroskopu daleko výraznější než u optického. Čočky neostří vodorovné čáry do stejného ohniska jako čáry svislé. Poznáte to nejlíp na tomhle vzorku. Jak nejsou kuličky kulaté, musíte upravit stigmátory. Teprve pak bude obraz perfektní."